Soud vnímá argumentaci stěžovatelky, že nejde o zcela dobrovolné zaplacení daně, neboť se děje na základě autoritativního rozhodnutí správce daně, a že je k úhradě nepřímo nucena nebezpečím platby úroků z prodlení, pokud by její odvolání nebylo úspěšné. Úroky z prodlení se totiž nestanoví od náhradní lhůty splatnosti, ale od původní lhůty splatnosti (§ 252 odst. 2 daňového řádu). Nicméně to nic nemění na závěru, že stále šlo o volbu stěžovatelky. Dodatečný platební výměr nebyl vykonatelný a stěžovatelka povinnost úhrady doměřené daně neměla.