Jednou z těchto objektivních skutečností měl být výběr dodavatele, resp. nedostatečné prověření společnosti L.M.N. ze strany stěžovatele. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že v obecné rovině považuje za dostatečné, pokud si daňový subjekt ověří svého obchodního partnera pomocí informací vyplývajících z veřejně dostupných rejstříků a evidencí, což také v posuzované věci stěžovatel učinil. Za nutně podezřelou skutečnost, která by podnikatele měla odradit od navázání obchodního vztahu, nelze považovat předluženost obchodního partnera, jak tvrdí žalovaný a potvrzuje městský soud. Tato skutečnost sice značí určitou rizikovost tohoto partnera, sama o sobě však nemusí nic signalizovat o zapojení dodavatele do daňového podvodu. Typickými podezřelými skutečnostmi svědčícími o rizikovosti obchodního partnera, resp. o jeho možném zapojení do podvodu na DPH je např. skutečnost, že jde o nově založenou společnost, případně o společnost mající „virtuální sídlo“, dochází u ní k častým změnám jednatelů, či je jednatelem nedohledatelná osoba s bydlištěm mimo ČR, společnost nezveřejňuje účetní závěry ve sbírce listin obchodního rejstříku apod. Podle kasačního soudu nelze za podstatnou objektivní skutečnost samo o sobě považovat, že finanční správa identifikovala přijímání reklamních služeb jako rizikové plnění často využívané k daňovým podvodům. Pouze na základě této skutečnosti totiž nelze po daňových subjektech odebírajících reklamu od zprostředkovatelů bez dalšího požadovat v podstatě enormní obezřetnost při podnikání, jak to nyní činí daňové orgány.