Proto NSS uzavírá, že správce daně neměl k dispozici relevantní marži z bezprostředně předcházejících zdaňovacích období. Z uvedených důvodů nebylo možné vycházet z historických údajů stěžovatelky při stanovení základu daně v posuzovaných zdaňovacích období. Navíc, i pokud by správce daně relevantní marži mohl zjistit, nemusel by z ní nezbytně nutně vycházet, pokud by svůj postup řádně vysvětlil. Po správci daně nelze vždy požadovat, aby vycházel pouze z historické marže při stanovení daně podle pomůcek, jak v důsledku navrhuje stěžovatelka. To nepochybně platí zejména tehdy, pokud správce daně disponuje údaji, které lze, alespoň v době jeho rozhodování, považovat za dostatečně spolehlivé. Od správce daně nelze také požadovat to, aby vzal v potaz veškeré myslitelné pomůcky a vybral pro daňový subjekt tu nejpřijatelnější. Zákonným kritériem při stanovení daně pomůcek je zejména dostatečná spolehlivost využitých pomůcek (§ 98 odst. 4 daňového řádu ). Té správce daně obvykle může dosáhnout různou kombinací jednotlivých pomůcek. Nebylo proto nutné, aby vycházel z historické marže. Správce daně postupoval logicky, jelikož jako pomůcky zvolil aktuální údaje o hospodaření stěžovatelky v dotčených zdaňovacích obdobích, nikoliv historická data či údaje o hospodaření jiných subjektů, které by z povahy věci měly být méně přesné. Z těchto důvodů se Nejvyšší správní soud neztotožňuje se stěžovatelkou v tom, že žalovaný pochybil, pokud nevzal v potaz její historické údaje ohledně daňových povinností či marži společností podnikajících ve stejném oboru. Jakkoliv použití pomůcek musí usilovat o to, aby se výsledná daň, pokud možno co nejvíce blížila realitě, již z povahy věci není možné určit její výši zcela přesně. Jedná se o výjimku ze zásady materiální pravdy, která ukládá daňovému subjektu povinnost nést následky svého pochybení v podobě stanovení daně „pouze“ kvalifikovaným odhadem.