Jakkoliv se nabízí logická úvaha, že stěžovatelka uplatnila nárok na odpočet z fiktivních plnění nebo z plnění reálných, která byla nadhodnocena, nemohl žalovaný tento závěr učinit, neboť jej nemohl dostatečně opřít o dostupné podklady. Nejvyšší správní soud považuje za podstatné zdůraznit obtížnou situaci, kterou měl správce daně příslušný ve vztahu ke společnosti PRESSTEX při kontrole jejích daňových povinností. Společnost PRESSTEX sice podala daňová přiznání, v nichž vykázala vzhledem k výše uvedenému neobvykle nízké daňové povinnosti, ovšem při prověřování daňových povinností se správcem daně nespolupracovala. Správce daně neměl k dispozici evidenci pro účely DPH dle § 100 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, vydané a přijaté daňové doklady atd. V dotčených zdaňovacích obdobích nebyla účinná současná právní úprava kontrolního hlášení. Správce daně tedy s ohledem na nespolupráci ze strany společnosti PRESSTEX nemohl zjistit, z jakých plnění tato společnost nárokuje odpočet, a tudíž ani prověřit, zda se jedná o skutečně přijatá zdanitelná plnění, z nichž jí vznikl nárok na odpočet, nebo o plnění fiktivní či nadhodnocená. Společnost PRESSTEX tedy dostála úloze missing tradera dokonale a zcela znemožnila svému správci daně přesně vymezit užitý mechanismus ústící ve ztrátu daně. Namítá-li stěžovatelka v kasační stížnosti, že neúspěch společnosti PRESSTEX při dokazování splnění podmínek vzniku nároku na odpočet nelze považovat za daňový podvod, neodpovídá její argumentace výše popsaným okolnostem dané věci. Nejedná se totiž o případ, kdy by se společnosti PRESSTEX pouze nepodařilo prokázat nárok na odpočet daně, tedy unést důkazní břemeno. Společnost PRESSTEX byla nekontaktní, došlo ke zcela nestandardní změně v jejích vnitřních poměrech, tedy doslova k „zametání stop“, přičemž jí podaná daňová přiznání působí značně nevěrohodně.