Správcovské lhůty

Správce daně doručil stěžovatelce výsledek kontrolního zjištění dne 18. 9. 2018 do datové schránky její zástupkyně a stanovil žalobkyni lhůtu k vyjádření v délce 20 dnů. Následně ji k žádosti stěžovatelky prodloužil do 31. 10. 2018. Takto stanovenou lhůtu, která po jejím prodloužení čítala 43 dnů, nelze považovat za nepřiměřeně krátkou. Kasační soud nepopírá, že výsledek kontrolních zjištění byl v daném případě poměrně obsáhlý, takže vyžadoval náležitou dobu na reakci. Doba 43 dnů je však dostatečná, neboť poskytla zástupkyni stěžovatelky náležitý čas, aby se s kontrolními zjištěními seznámila a také na ně případně reagovala, což také učinila dne 2. 11. 2018, kdy zaslala správci daně vyjádření k výsledku kontrolního zjištění o 97 stranách. Jestliže stěžovatelka v tomto vyjádření obsáhle zpochybnila závěry správce daně, tak dle všeho se s výsledkem kontrolního zjištění seznámila. Materiální požadavek § 88 odst. 2 daňového řádu byl tedy naplněn. Stěžovatelka přitom v žalobě ani následně v kasační stížnosti neuvádí, jaký konkrétní dopad měla údajně nepřiměřená lhůta do jejích práv, nýbrž setrvale opakuje důvody nepřiměřenosti stanovené lhůty. Stěžovatelka neupřesňuje, jaké skutečnosti rozhodné pro oprávněnost nároku na odpočet DPH nemohla v průběhu daňového řízení a v obsáhlém vyjádření k výsledku kontrolního zjištění na svoji obranu uvést, případně v čem by se výsledek daňové kontroly lišil, pakliže by jí byla poskytnuta (z jejího pohledu) přiměřená lhůta. I v případě posouzení stanovené lhůty jako nepřiměřeně krátké pro seznámení se s výsledky kontrolních zjištění by proto nebylo možno považovat za nezákonné výsledné rozhodnutí správce daně, protože stěžovatelka prokazatelně netvrdí konkrétní skutečnosti svědčící dopadu do jejích práv. Za nedůvodnou považuje kasační soud také námitku stěžovatelky, že správce daně měl při stanovení lhůty k vyjádření ke kontrolním zjištěním přihlédnout k době, která uplynula od jeho posledního úkonu. Úkony správce daně nejsou svojí povahou srovnatelné s úkony daňového subjektu v rámci daňové kontroly, a proto nelze vycházet z toho, že pokud správce daně prověřoval zjištěné skutečnosti po značnou dobu, měl by tím zakázáno stěžovatelce jako daňovému subjektu stanovit významně kratší lhůtu pro vyjádření ke kontrolním zjištěním. Takováto „reciprocita“ ze žádných konkrétních ustanovení daňového řádu ani ze základních zásad správy daní neplyne. Lhůta k vyjádření má být přiměřená okolnostem, zejména tomu, co v rámci ní má daňový subjekt pravděpodobně činit, a tedy vázaná na tyto okolnosti, a nikoli na to, jak dlouho předtím správce daně činil úkony sám. Nejvyšší správní soud navíc opakuje, že stěžovatelce byla i přes obsáhlost kontrolních zjištění stanovena přiměřená lhůta k vyjádření.