Zásada nemo tenetur v daňovém řízení

Jde totiž obecně o obavu svědka, že by jeho výpověď mohla mít pro něj negativní dopady v rovině trestního práva. Obava však s konkrétním řízením (či jeho fází) souvisí jen málo. Obava totiž vychází z určitých skutkových okolností. Samotné trestní řízení je „pouze“ jejím zhmotněním. To, že odpadne trestní řízení, automaticky neznamená, že odpadne i obava svědka (za situace, kdy může být trestní řízení obnoveno). Obavy svědka tedy nebudou v každé procesní fázi trestního řízení rozdílné. Stále se bude jednat o stejnou obavu vycházející z týchž okolností. Proto ani nebylo třeba svědky opětovně předvolávat a ověřovat, zda trvají na využití práva nevypovídat… Není tedy nutné, aby před zahájením trestního stíhání tvrdili, že se obávají jeho zahájení. Po jeho zahájení není nutné, aby nově tvrdili, že se obávají toho, že se v důsledku výpovědi zhorší situace v probíhajícím řízení. Stejně tak není nutné, aby po pravomocném skončení trestního řízení tvrdili, že se obávají povolení obnovy trestního řízení. Není úkolem orgánů finanční správy vyhledávat důkazní prostředky, z nichž budou namísto daňového subjektu dovozovat jeho tvrzení a plnit za něj jeho důkazní povinnost. Pojme-li správce daně na základě objektivních skutečností podezření, zda skutečně došlo k plnění či zda k němu došlo v deklarovaném rozsahu, nemůže daňový subjekt pouze odkázat na daňové řízení týkající se jeho obchodního partnera v zásadě jen s tím, že z něj je možné zjistit konkrétní skutkové okolnosti a důkazní prostředky. Je na daňovém subjektu, aby v prvé řadě uplatnil konkrétní skutková tvrzení a k nim odpovídající důkazní návrhy. O to se však stěžovatelka minimálně ohledně rozsahu deklarovaných prací ani nepokusila.