Přemrštěná cena plnění

Krajský soud aproboval závěry správce daně vyřčené ve zprávě o daňové kontrole i žalovaného, kteří popsali řetězce obchodních transakcí, v nichž docházelo k výraznému navýšení ceny bez reálného a racionálního důvodu, a zároveň poukázali také na další indicie svědčící neobvyklosti těchto transakcí. Daňové orgány nedovozovaly existenci spojených osob pouze z navýšení ceny plnění v řetězci, ale zohlednily také personální propojení smluvního partnera a dalších dodavatelů, platby na účet smluvního partnera následované výběry v hotovosti, nezveřejňování účetních závěrek ze strany smluvního dodavatele či nevyhledávání jiných možných způsobů prezentace reklamy stěžovatelkou, a to včetně prověření možnosti odvysílání sponzorského vzkazu „nezprostředkovaně“. Námitka, že žalovaný shledal naplnění spojení stěžovatelky a jejího smluvního partnera pouze na základě navýšení cen v řetězci, je proto nedůvodná. Jakkoli daňové orgány navýšení ceny zřetelně považovaly za jednu z hlavních indicií vedoucí k závěru o realizaci transakcí mezi jinak spojenými osobami, kterou také náležitě zdůvodnily (k zákonnosti a správnosti jejich závěrů viz dále), byla tato skutečnost pouze jednou z mnoha dalších, které svědčily o existenci vztahu jinak spojených osob. Za nedůvodné považuje kasační soud rovněž námitky stěžovatelky o absenci úmyslu (či záměru) snížit základ daně. Podle setrvalé judikatury § 23 odst. 7 písm. b) bodu 5 zákona o daních z příjmů nevyžaduje prokázání aktivního jednání všech subjektů a jednotící úmysl. Jeho účelem je zabránit nežádoucímu přesouvání části základu daně z příjmů mezi jednotlivými poplatníky daně z příjmů a sankcionovat zneužití cenové spekulace v obchodních vztazích (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2013, č. j. 5 Afs 34/2012 -65). Samotný úmysl však není zákonnou podmínkou, jež musí být prokázána při existenci vztahu podle § 23 odst. 7 písm. b) bodu 5 zákona o daních z příjmů, jak správně konstatoval krajský soud. Povinností správce daně není prokázat subjektivní vnitřní vztah daňového poplatníka k jeho jednání a následku, nýbrž to, že tímto jednáním je objektivně sledován převážně daňově optimalizační cíl vzhledem k výši základu daně. Takto daňové orgány postupovaly, přičemž kasační soud se s jejich závěry ztotožňuje. Jestliže daňový subjekt zaplatí za televizní reklamu násobně vyšší částku, než je cena obvyklá, aniž by měl pro tento postup přiléhavé ekonomické vysvětlení, lze oprávněně dovozovat, že cílem takového jednání nebyla pouze propagace formou televizní reklamy, ale rovněž jiné důvody. Kasační soud tedy ve shodě s krajským soudem uzavírá, že daňové orgány unesly důkazní břemeno a prokázaly, že stěžovatelka svým jednáním sledovala převážně nepřípustný daňově optimalizační cíl. Zjištění neobvykle vysoké (přemrštěné) ceny bylo jedním z ukazatelů, který daňové orgány doplnily o další zjištění poukazující na to, že převažujícím účelem transakce objektivně viděno nebylo samotné pořízení plnění ve smyslu uspokojení určité hospodářské potřeby (strategie). Krajský soud tak správně považoval jednání stěžovatelky ve vztahu k pořizovaným plněním a jejich ceně za zjevně iracionální, respektive učinil správný závěr, že absentuje racionální vysvětlení pro pořízení těchto plnění za natolik předraženou cenu. Daňové orgány unesly důkazní břemeno v otázce prokázání existence vztahu spojených osob ve smyslu § 23 odst. 7 písm. b) bodu 5 zákona o daních z příjmů. Jejich závěry, stejně jako důvody zamítnutí žaloby ze strany krajského soudu, považuje kasační soud za zřetelné a dostatečné.