Dopady daňové exekuce a jejich odčiňování

Lze tedy konstatovat, že zcela obstojí závěr krajského soudu, podle kterého prosté převedení přeplatku bez současného vedení daňové exekuce není vymáháním a nenáleží za něj úrok ve dvojnásobné výši. Byť kasační soud nevylučuje, že stěžovatelce mohla vzniknout v souvislosti s doručením exekučního příkazu bance určitá nemajetková újma (spočívající v poškození její pověsti před bankovní institucí), tato tvrzená újma jí nemůže být nahrazena zjednodušeným způsobem podle § 254 odst. 2 daňového řádu, protože chybí základ pro výpočet úroku. Účelem § 254 daňového řádu je paušalizovaná náhrada škody daňovému subjektu za neoprávněné jednání správce daně, které zasáhlo do jeho vlastnického práva, a nahrazení „ceny peněz“, s nimiž daňový subjekt nemohl v důsledku neoprávněného jednání správce daně disponovat (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2017, č. j. 2 Afs 148/2017 -36, č. j. 7 Afs 299/2015-61, nebo č. j. 4 Afs 42/2023-41). Prostřednictvím § 254 daňového řádu se tedy nelze domáhat náhrady tvrzené (nemajetkové) újmy na pověsti daňového subjektu, neboť k takové náhradě bude chybět základ pro výpočet úroku, jako tomu bylo v nyní posuzovaném případě.