Nejvyšší správní soud nicméně přisvědčuje stěžovatelce v té části její argumentace, dle které stavení prekluzivní lhůty z důvodu trestního stíhání neznamená, že by měl správce daně rezignovat na vlastní kontrolní činnost. Probíhající trestní řízení nemůže být důvodem, aby správce daně v rámci daňové kontroly nečinil žádné úkony. Naopak jeho povinností je vést daňovou kontrolu bez zbytečných průtahů (§ 7 odst. 1 daňového řádu ) tak, aby kontrolním postupem zasahoval co nejméně do práv kontrolovaného daňového subjektu. Správce daně proto nemůže pouze nečinně vyčkávat, jak skončí trestní řízení, nýbrž musí sám aktivně činit kroky k ukončení kontrolního postupu. Pokud by správce daně aktivně kroky vedoucí k ukončení daňového řízení nečinil, může daňový subjekt využít prostředky obrany, které mu právní úprava poskytuje pro případ nečinnosti správního orgánu.