Nejvyšší správní soud se proto ztotožňuje se závěrem krajského soudu, že trestní stíhání u zdaňovacích období leden až květen 2016 stavilo lhůtu pro stanovení daně, neboť byly naplněny podmínky dle § 148 odst. 4 písm. c) daňového řádu. Výsledek trestního stíhání nebyl pro běh prekluzivní lhůty rozhodný. Bylo by proti smyslu úpravy lhůty pro stanovení daně připustit výklad, dle kterého by prekluzivní lhůtu stavilo pouze trestní stíhání skončené odsuzujícím rozsudkem. Takový výklad by ze lhůty pro stanovení daně učinil nepředvídatelnou veličinu, kdy by po dobu vedeného trestního řízení nebylo zřejmé, zda prekluzivní lhůta stála, anebo běžela, tedy zda uběhla, či nikoli. Prekluzivní lhůta je objektivně ohraničeným časovým úsekem, ve kterém může dojít ke změně výše daňové povinnosti daňového subjektu. Jednotlivé úkony, které běh prekluzivní lhůty ovlivňují, je proto třeba vykládat v maximální míře objektivně tak, aby byla zachována předvídatelnost a jistota daňových subjektů.