Dodatečné přiznání po kontrole

Stěžovatel je přesvědčen o tom, že u daně pravomocně doměřené na základě provedené daňové kontroly, platí presumpce její správnosti, a tudíž není naplněna podmínka stanovená v § 141 odst. 2 daňového řádu , tj. že daň byla stanovena v nesprávné výši. Takový závěr však nemá oporu v daňovém řádu a nevyplývá ani z judikatury správních soudů. Nejvyšší správní soud ztotožňuje s krajským soudem, že podání dodatečného daňového přiznání na daň nižší je možné i po ukončené daňové kontrole. Tento závěr lze dovodit na základě argumentu a contrario z § 141 odst. 3 a § 141 odst. 6 daňového řádu . Z § 141 odst. 3 daňového řádu pouze jednoznačně vyplývá, že dodatečné daňové přiznání na daň nižší je nepřípustné, došlo-li ke stanovení daně na základě pomůcek nebo sjednáním daně. V § 141 odst. 6 daňového řádu je pak výslovně nepřípustnost daňového přiznání navázána toliko na probíhající daňovou kontrolu. Nejvyšší správní soud má jisté pochopení pro obavy stěžovatele ze zneužívání uvedeného postupu daňovými subjekty proto, aby dosáhly opětovného přezkumu výše daňové povinnosti, která již byla stanovena na základě výsledků daňové kontroly. V projednávané věci se ovšem o takovou situaci nejedná, neboť žalobce neusiluje o nápravu své procesní pasivity v průběhu daňové kontroly, ale „jen“ dovozuje relevanci důkazů provedených v rámci jiného daňového řízení pro správné stanovení DPFO 2010–2012. Sama skutečnost, že byl žalobce procesně pasivní v průběhu daňové kontroly, respektive že v ní neunesl důkazní břemeno, jež představuje zásadní argumentační rovinu stěžovatele v kasační stížnosti, podání dodatečného daňového přiznání na nižší daň nebrání; § 141 daňového řádu nespojuje s předchozím nedostačujícím procesním postupem daňového subjektu žádný negativní následek, a to ani v podobě zastavení řízení. Daňový řád nadto obsahuje pravidla, která slouží k zamezení účinků právních jednání daňových subjektů, jejichž smyslem je získání daňové výhody v rozporu se smyslem a účelem daňového právního předpisu (viz například žalobcem odkazovaný § 8 odst. 4 daňového řádu ). Nejvyšší správní soud se tudíž ztotožňuje s krajským soudem, že žalovaný pochybil, pokud aproboval postup správce daně, který s odkazem na presumpci správnosti doměřené daně na základě daňové kontroly zastavil řízení zahájená podáním dodatečných daňových přiznání postupem dle § 106 odst. 1 písm. e) daňového řádu . Správnost stanovené daně jsou daňové orgány oprávněny posoudit teprve po zhodnocení skutečností a důkazů, které daňový subjekt uvedl v dodatečných daňových přiznáních na daň nižší. Postupovaly tedy nesprávně, pokud řízení zastavily a věcí se nezabývaly meritorně. V této souvislosti lze říci, že předchozím rozhodnutím daňových orgánů o doměření daně nesvědčí – striktně vzato – presumpce správnosti, jako by tomu bylo v „klasickém“ správním řízení. Jak již bylo uvedeno v odst. [39] výše, právo daňového subjektu podat dodatečné daňové přiznání ve lhůtě pro stanovení daně je instrumentem, jehož prostřednictvím má být dosaženo určení objektivně správné daňové povinnosti, a tento cíl má přednost před presumpcí správnosti rozhodnutí. Jinak řečeno, daňové řízení je ve lhůtě pro stanovení daně „otevřené“ jak pro daňové subjekty, tak i orgány daňové správy. Tento závěr potvrzuje i komentář k § 141 odst. 2 daňového řádu , dle kterého „[v]ýše uvedené de facto vede k favorizování dodatečného daňového přiznání před mimořádnými opravnými a dozorčími prostředky. Nutno ale dodat, že je-li cílem správy daní nalezení správné daňové povinnosti, pak by překážky pro znovuotevření věci měly být co nejmenší. Obzvláště, vyplývá-li z dodatečného daňového tvrzení, že daňová povinnost je stanovena v nesprávné výši v neprospěch daňového subjektu (in dubio mitius).“ (LICHNOVSKÝ, Ondřej. § 141 [Dodatečné daňové přiznání a dodatečné vyúčtování]. In: LICHNOVSKÝ, Ondřej, ONDRÝSEK, Roman a kol. Daňový řád . 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2024, s. 634–635.)