Cestovní náhrady v zákoníku práce
Pracovní cestou se dle
§ 42 ZP rozumí časově omezené vyslání zaměstnance zaměstnavatelem k výkonu práce mimo sjednané místo výkonu práce. Zákon sice požaduje dohodu obou stran, nicméně to je pouhá teorie, v praxi tomu je obvykle tak, že zaměstnanec dostane interní pokyn, příkaz vyrazit na pracovní cestu a bez šance o něčem diskutovat prostě jede… I když jde pouze o krátkodobé změny místa výkonu práce, naruší zaměstnanci jeho obvyklý osobní řád mnoha věcí. Například se nemůže naobědvat běžným,
a priori
úsporným způsobem, někdo bude třeba muset vyzvednout děti ze školky a chvíli je pohlídat, na místo určení je třeba se nějak přepravit, přičemž obvyklé využití vlastního automobilu také není zadarmo, atd. Tyto a mnohé další, méně zjevné, výlohy by tedy v souladu s citovanou zásadou pracovního práva měl zaměstnavatel nějak kompenzovat.
Aby nedocházelo k výkladovým sporům ohledně rozsahu a výše náhrad cestovních výdajů, velmi podrobně je vymezuje část 7. pod názvem „Náhrada výdajů v souvislosti s výkonem práce“
zákoníku práce čtyřiceti paragrafy 151–190a. V nich se dočteme, že cestovními výdaji, za které náleží zaměstnanci cestovní náhrady, se rozumí
výdaje, které vzniknou zaměstnanci při pracovní cestě
. Zákon podrobněji vymezuje
6 typů povinných cestovních náhrad
:
2.
náhrada jízdních výdajů k návštěvě člena rodiny,
3.
náhrada výdajů za ubytování,
4.
náhrada zvýšených stravovacích výdajů („stravné“),
5.
náhrada stravovacích výdajů v cizí měně („zahraniční stravné“),
6.
náhrada nutných vedlejších výdajů.
Cestovní náhrady – za specifických podmínek a s omezeními – zaměstnancům náleží nejen u „běžných“ pracovních cest, ať už tuzemských, nebo zahraničních, ale i v řadě obdobně posuzovaných případů. Podle
§ 152 ZP jde typově o výdaje, které vzniknou zaměstnanci při:
cestě mimo pravidelné pracoviště, mimořádné cestě v souvislosti s výkonem práce mimo rozvrh směn v místě výkonu práce nebo pravidelného pracoviště, přeložení, dočasném přidělení, přijetí do zaměstnání v pracovním poměru, výkonu práce v zahraničí.
Nejčastější jsou tři tučně zvýrazněné typy cestovních náhrad, které si ve stručnosti přiblížíme. Právě jich se týkají avizované limitní částky stanovené
ZP, resp. každoročně měněné prováděcími vyhláškami.
Jak si upřesníme, tato zaměstnanecká pravidla se nepřímo skrze zákon č.
586/1992 Sb., o daních z příjmů (dále jen „
“), vztahují i na podnikající fyzické osoby,
alias
osoby samostatně výdělečně činné (dále jen „
OSVČ
“). Nejde zde přirozeně o to, aby si vyplácely – z pravé kapsy do levé – náhrady těchto výloh, ale o stanovení maximálních částek cestovních výdajů, které mohou poměrně bezpečně uplatnit jako daňově účinné.
Proč se cestovní náhrady každý rok mění
I kdyby se neměnil
ZP a
ZDP, přesto se z roku na rok mění několik důležitých parametrů odměňování i zdanění zaměstnanců. Jedná se o hraniční částky – zákonná minima, která musejí zaměstnavatelé respektovat, jejichž výše není jednou provždy pevně dána a nestanoví ji zákonodárci. Tyto limity se mění „samy od sebe“, resp. automaticky v návaznosti na vývoj mezd a cen. Nejznámější je minimální mzda, u které od roku 2025 běží valorizační automat navázaný na průměrnou mzdu. Nás ovšem více zajímají limity vymezující cestovní náhrady.
Jde o
čtyři druhy parametrů
týkající se tří zvýrazněných náhrad cestovních výdajů, jak si upřesníme:
–
sazba základní náhrady za používání silničních motorových vozidel
– nezbytná u náhrady jízdních výdajů při využití soukromého vozidla zaměstnance na žádost zaměstnavatele,
–
stravné
– dle očekávání je určující pro stejně nazvané náhrady zvýšených stravovacích výdajů,
–
průměrná cena pohonných hmot
– limitní částka důležitá opět u náhrady jízdních výdajů při využití soukromého vozidla zaměstnance na žádost zaměstnavatele,
–
základní sazby zahraničního stravného v příslušné cizí měně
– správně tipujete, že tento parametr je stěžejní při výpočtu náhrad stravovacích výd
