Jakkoliv Nejvyšší správní soud nezpochybňuje elementární logiku tohoto tvrzení (v případě prozrazení zdroje by stěžovatelka mohla zboží nakoupit napřímo, aniž by k tomu potřebovala zprostředkování skrze svého dodavatele), v kontextu zbylých zjištěných okolností opět nemůže obstát. Stěžovatelka totiž pomíjí zjištěné specifické okolnosti, které spočívají zejména v tom, že poptávku po obchodovaném zboží nebylo nikdy možné uspokojit jiným způsobem (tj. koupí od oficiálních distributorů či zavedených prodejců), ale vždy jej v požadovaném množství a za bezkonkurenční cenu měl k dispozici jeden z dodavatelů N.I.N.A, DOXA či La koruna. U stěžovatelky, která je zkušeným obchodníkem s elektronikou (působícím na trhu již bezmála 30 let, jak sama uvádí), tak měly vyvstat oprávněné pochybnosti ohledně toho, jakým způsobem a z jakých zdrojů uvedené zboží dokáží obstarat subjekty, které nadto nemají v rámci obchodování s elektronikou zásadnější zkušenosti. Za těchto okolností se jeví jako legitimní požadavek krajského soudu (a daňových orgánů), aby se stěžovatelka alespoň v obecnosti pokusila zjistit zdroje nákupu svých dodavatelů. Stěžovatelka však na jakoukoliv byť sebemenší snahu ověřit si původ zboží rezignovala. I z výpovědí jejích exportní manažerů pak vyplynulo, že v tomto směru bezmezně důvěřovali svým dodavatelům (původ zboží pro ně představoval právě tento dodavatel).