Tvrdí-li stěžovatelka, že správce daně „nevytěžil“ obsah trestního spisu dostatečně, měla předně možnost identifikovat listiny, které dle jejího názoru v daňovém spise chybí. V kasační stížnosti tvrdí, že vzhledem k časovému odstupu od provedení prověřovaných transakcí toto není zcela možné, přičemž uvádí, že v trestním spise lze dohledat návrhy smluv a písemné objednávky. Správce daně tyto dokumenty v trestním spise nedohledal. Nejvyšší správní soud je toho názoru, že stěžovatelka si za daných okolností mohla kýženou „kontrolu“ nad průběhem dokazování zjednat prostřednictvím institutu nahlížení do trestního spisu ve smyslu § 65 odst. 1 věty třetí trestního řádu. Z tohoto ustanovení vyplývá, že právo nahlížet do trestního spisu má předně obviněný (a poškozený), přičemž stěžovatelka byla toliko v postavení podezřelého. Právě věta třetí zmíněného ustanovení však dává podezřelému možnost o nahlížení do spisu požádat státního zástupce nebo policejní orgán. Podle § 65 odst. 2 ve spojení s odst. 1 téhož ustanovení trestního řádu přitom platí, že je-li to třeba k uplatnění práv podezřelého, jako by tomu jistě bylo i v tomto případě, lze nahlížení do trestního spisu odepřít toliko ze závažných důvodů. Stěžovatelka tedy měla reálnou možnost ověřit si, zda se v trestním spise nenachází dokumenty, které správce daně opomněl zařadit do daňového spisu, tedy zejména jí zmiňované návrhy smluv a písemná potvrzení objednávek, nebo jiné důležité dokumenty, na které mohla v důsledku časového odstupu zapomenout. Stěžovatelka netvrdí, že by se o nahlížení do trestního spisu vůbec pokusila, naopak zastává názor, že do něj nahlížet fakticky nemohla.