Nejvyšší správní soud sdílí též názor žalobkyně, že jestliže je z pohledu § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů daňově účinným nákladem úrok z úvěru načerpaného za účelem financování výplaty dividend akcionářům (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2010, č. j. 5 Afs 25/2009 -98), tím spíše musí být daňově účinným nákladem úrok z nového úvěrového financování (zde cestou emise dluhopisů), které má nahradit dřívější dluhové financování (a to i od osob provázaných s akcionáři) s kratší, resp. blížící se splatností. Samotný vyšší úrok z nového dluhu závisí na tržních podmínkách a není překvapivý, jestliže předchozí půjčky byly poskytnuty s kratší splatností. Náklady na získání peněžních prostředků z emise dluhopisů, a to i kdyby byly zcela užity jen na úhradu stávajících závazků, by představovaly náklad vynaložený za účelem udržení zdanitelných příjmů, jelikož bez získání tohoto (či jiného) dlouhodobého dluhového financování by žalobkyně za účelem úhrady stávajících závazků v době jejich splatnosti byla nucena rozprodávat svá aktiva (materiál, stroje aj.) či předem omezovat výdaje na ně, což by logicky mohlo vést ke snížení rozsahu jejích zdanitelných příjmů, či dokonce (s ohledem na značnou výši těchto závazků) až k její likvidaci