Metody interpretace používané Soudním dvorem Evropské unie (vybrané poznámky), 1. část

V souladu s článkem 19 Smlouvy o Evropské unii (dále též „SEU“) Soudní dvůr Evropské unie „zajišťuje dodržování práva při výkladu a provádění Smluv“. Z toho vyplývá, že všechny akty Evropské unie musí být interpretovány tak, aby bylo zaručeno, že Evropská unie je založena na zásadách právního státu (rule of law)²⁾.

Jak ukázal rozsudek ve věci Parti écologiste „Les Verts“ v European Parliament, Soudní dvůr Evropské unie musí, jak jen to je možné, interpretovat právo s cílem vyplnit jakoukoli normativní mezeru v primárním i sekundárním EU právu, jejíž přetrvávání by mohlo vést k výsledku odporujícímu duchu SEU a jeho systému³⁾. Proti principu efektivní soudní ochrany (založenému v článku 19 SEU a článku 47 Právo na účinné odvolací řízení a na nestranný soudní proces Charty základních práv EU) by bylo, pokud by bylo odmítnuto interpretovat ustanovení práva EU s odůvodněním, že je nejasné.

Nicméně, SDEU musí při uplatňování své (), věnovat náležitou pozornost principu interinstitucionální rovnováhy (balance) a principu vzájemné loajální spolupráce stanovené v článku 13(2) SEU⁴⁾. Na základě těchto dvou principů, Soudní dvůr EU nesmí zasahovat do pravomocí EU zákonodárce, jak je definován v SEU. Nemůže takto prostřednictvím soudních interpretací reformovat SEU, neboť by to zjevně představovalo „soudní aktivismus“. Toto stanovisko lze ilustrovat rozsudky SDEU ve věcech Unión de Pequeňos Agricultores proti Radě Evropské unie⁵⁾ a Komise Evropských společenství proti JégoQuéré & Cie SA⁶⁾. V těchto případech ESD rozhodl, že nesmí překračovat rámec pravomocí svěřených mu Smlouvou o Evropské unii.

Z výše uvedených rozsudků vyplývá, že když interpretuje právo EU, musí SDEU najít správnou rovnováhu mezi, na jedné straně, principem efektivní soudní ochrany, a, na druhé straně, principem interinstitucionální rovnováhy a loajální spolupráce. Rozdílné metody výkladu slouží pak jako prostředek dosažení této křehké rovnováhy.⁷⁾

Smlouva o Evropské unii (SEU) neobsahuje žádný výčet metod či způsobů intepretace práva, které by musel SDEU dodržovat. Soudní dvůr EU tedy je v principu svobodný při výběru takových metod , které nejlépe slouží právnímu řádu EU. V tomto smyslu někteří komentátoři tvrdí, že metody používané SDEU se neodchylují od tzv. „klasických metod intepretace“ - jazyková (literární) , kontextuální a teleologická - které jsou uznávány v národních právních řádech a i v mezinárodním právu, zejména ve Vídeňské úmluvě o smluvním právu⁸⁾.

Jakkoli partikulární metody jsou uznávány v národním, evropském a mezinárodním právu, faktem zůstává, že SDEU může, ve světle autonomie právního řádu EU, přidělit specifickou normativní důležitost některé metodě. V tomto smyslu v rozsudku CILFIT and Others v. Ministry of Health⁹⁾ Soudní dvůr EU poznamenal, že zvláštní pozornost musela být věnována „charakteristickému rysu práva EU a zvláštním obtížím, které jeho výklad představuje“¹⁰⁾. Dále pak SDEU popisuje způsoby překonání těchto obtíží:

Rozsudek CILFIT¹⁵⁾ takto stanovil principy, které národní soudy musí uplatňovat, kdykoli jsou vyzvány (nuceny) vykládat a aplikovat ustanovení práva EU. Na počátku musí národní soud přezkoumat znění (formulaci) předmětného ustanovení. Jazyková (literární) ustanovení nemusí však vždy zachytit jeho správný význam. Například, pokud ustanovení obsahuje autonomní koncept práva EU, jehož význam se liší od způsobu, jakým je stejný koncept definován ve vnitrostátním předpisu, národní soud musí také zkoumat normativní kontext tohoto ustanovení a cíle, které sleduje.

Protože právní řád EU, zejména v obecných principech, je založen na konstitucionální (ústavní) tradici společné členským státům a obecně v principech mezinárodního veřejného práva, Soudní dvůr EU usiluje, podle svých nejlepších schopností, vykládat právo EU v souladu s právními řády, které jej obklopují. Jak již bylo řečeno, v zásadním rozhodnutí van Gend en Loos v. Nederlandse Administratie der Belastingen¹⁶⁾ Soudní dvůr EU rozhodl, že EU konstituuje nový právní řád mezinárodního práva¹⁷⁾. Na rozdíl od běžných mezinárodních smluv, smlouva o založení Evropského hospodářského společenství vytvořila vlastní právní systém, který se stává integrální součástí právních systémů členských států a který jejich soudy jsou povinny aplikovat.¹⁸⁾ V souladu s těmito dvěma klíčovými rozsudky, je možno konstatovat, že práva EU ve světle ústavních tradic běžných v členských státech a mezinárodním právu veřejném nemůže zpochybnit autonomii právního řádu EU.¹⁹⁾

Dále se alespoň stručně zaměříme na některé konkrétní způsoby realizované Soudním dvorem EU. Klasické metody intepretace: textualismus, kontextualismus a teleologická , jsou podpořeny výše zmíněným rozsudkem SDEU ve věci CILFIT. V této první části se budeme věnovat zejména textualismu; další metody budou obsahem druhého dílu článku v dalším čísle časopisu.

Jazyková (literární) může být definována jako hledání obsahu normativního textu za použití obvyklých jazykových významů použitých slov. Takováto jasného a precisního textu ustanovení nejlépe odpovídá principu právní jistoty, když garantuje vysoký stupeň předvídatelnosti rozhodnutí SDEU.²⁰⁾ Jedním s významných příkladů použití textuální intepretace je rozhodnutí SDEU týkající se neuznání horizontálního přímého účinku směrnice. V případech jako Marshall v. Southampton and South West HampshireHealth Authority (Marshall I)²¹⁾ a Faccini Dori v. Recreb²²⁾, Soudní dvůr EU konstatoval, že jelikož směrnice je závazná pouze v relaci ke každému členskému státu, kterému je adresována, umožnění jednotlivcům dovolávat se ustanovení směrnice proti jinému jednotlivci by uznalo sílu (moc) v EU uzákonit povinnost pro jednotlivce s přímým účinkem, přičemž má kompetenci tak činit pouze tam, kde je mu udělena pravomoc přijímat nařízení²³⁾.

V souladu s ustálenou rozhodovací praxí SDEU (například rozsudky ve věci C-48/07²⁴⁾ nebo C-263/06²⁵⁾ nebo C-220/03), tam kde je text ustanovení práva EU jasný a přesný, kontextuální nebo teleologický výklad nemůže zpochybňovat jazykový význam textu ustanovení, protože by to mohlo vést proti principu právní jistoty a proti principu interinstitucionální rovnováhy zakotvené v článku 13(2) SEU. Řečeno jednoduše, SDEU by neměl ignorovat jasné a přesné znění ustanovení práva EU. Tak například v rozsudku ze dne 15.7.2010 ve věci C-582/08 (Evropská komise proti Spojenému království Velké Británie a Severního Irska) se konstatuje že (bod 49) „Podle ustálené judikatury zásada právní jistoty vyžaduje, aby právní úprava Unie umožnila dotčeným osobám přesně se seznámit s rozsahem povinností, které jim ukládá. Právní subjekty totiž musí mít možnost jednoznačně znát svá práva a povinnosti a postupovat podle toho.“ Dále pak v bodě 51: „Navzdory jasnému a přesnému znění takového ustanovení, jako je čl. 2 odst. 1 třinácté směrnice, nelze totiž přistoupit k výkladu, který by směřoval k opravě uvedeného ustanovení, a takto rozšiřovat i s ním související povinnosti členských států.“

Zejména v oblasti trestního práva jdou textualismus a dodržování principu legality (nullum , ²⁶⁾ ) ruku v ruce. Zmíněný princip legality byl v tomto smyslu uznán rozhodovací činností SDEU, když například v rozsudku ze dne 3.6.2008 ve věci C-308/06 [The Queen, na žádost International Association of Independent Tanker Owners (Intertanko) a další proti Secretary of State for Transport)] se v bodě 70 uvádí: „Jelikož článek 4 směrnice 2005/35 ve spojení s jejím článkem 8 zavazuje členské státy k tomu, aby některá jednání považovaly za protiprávní jednání a aby za ně ukládaly sankce, musí tato ustanovení být mimoto v souladu i se zásadou legality deliktů a trestů (nullum , ), která je součástí obecných právních zásad, jež jsou základem ústavních tradic společných členským státům“.

Stejně jako je tomu v případě vnitrostátního práva, tak také právo EU v oblasti judiciální kooperace v trestně právních věcech oponuje „kreativním“ metodám intepretace, které by se mohly odchýlit od závazné povinnosti vnucené principem legality. Tak například SDEU se neodchyluje od slovního znění práva EU, kdyby takové odchýlení vedlo k (nebo zhoršení) odpovědnosti (trestnosti) předmětné osoby. To znamená, v oblasti trestního práva, právo EU nemůže být interpretováno tak, že by vedlo k uplatnění národních opatření retroaktivně nebo pomocí analogie²⁷⁾.

V souladu s maximou „intepretatio cessat in claris²⁸⁾ “ pouze nejasný (obskurní) text může být interpretován způsobem, který se odchýlí od obvyklého významu použitých slov. Je jasné, že hlavním tématem v této souvislosti je otázka, za jakých okolností je právo EU považováno za jasné a precisní. Jak uvedl generální advokát Jääskinen: „...doslovný výklad a jasný význam nemusí být synonymem, protože doslovný význam ustanovení může být nejednoznačný“.²⁹⁾ Je například dostačující, pokud je ustanovení jasné a precisní v jedné jazykové verzi, nebo konstatování absence vágnosti musí platit pro všechny jazykové verze?

Ve světle článku 55 SEU, text Smlouvy ve všech dvaceti čtyřech jazycích je stejně autentický, všechna znění mají stejnou platnost. Článek 342 Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU) stanoví, že „pravidla pro používání jazyků v orgánech Unie stanoví Rada jednomyslně formou nařízení; pravidla obsažená v statutu Soudního dvora Evropské unie tím nejsou dotčena.“ Přijetím nařízení 1/1958 (o užívání jazyků v Evropském hospodářském společenství)³⁰⁾ se Rada rozhodla zavést „princip jazykové rovnosti“, což s sebou nese plnou multijazyčnost. Toto je důvod, proč existuje právní závaznost publikovat všechny právní akty EU ve všech 24 oficiálních jazycích.³¹⁾

Má princip jazykové rovnosti ústavní postavení, nebo je jednoduše výsledkem politické volby? V tomto ohledu je dobré si povšimnout, že personální rozsah zmíněného nařízení č. 1/1958 je omezen na orgány Unie. Úřady a agentury EU proto nejsou vázány touto zásadou jazykové rovnosti. Příkladem může být Úřad pro harmonizaci ve vnitřním trhu, jehož jazyky jsou pouze angličtina, francouzština, italština, němčina a španělština³²⁾. Také je potřeba odlišovat mezi akty adresovanými přímo konkrétním osobám a akty obecnými (generálními). Pokud jde o akty s obecnou působností, bývá uváděno, že zásada rovnosti jazyků má „kvazi-ústavní“ .

V důsledku principu jazykové rovnosti, pokud existují rozdíly v jazykových verzích aktů EU s obecnou působností, SDEU se nemůže omezit na interpretaci pouze ve světle jedné jazykové verze. Řečeno jinak, textualismus jako metoda není dostatečný, pokud existují jazykové diference. Skutečně tedy SDEU konstantně judikuje, že různé jazykové verze textu musí být vykládány jednotně, a tedy v případě rozdílů mezi jazykovými verzemi musí být ustanovení interpretováno s odkazem na účel (purpose) a celkový kontext právní úpravy.³⁵⁾

Nicméně princip jazykové rovnosti nebrání SDEU se uchýlit k určitým jazykovým verzím předmětného ustanovení práva EU, zejména pokud tyto verze přispívají k posílení právní argumentace³⁶⁾. Není asi potřeba dodávat, že to neznamená, že SDEU upřednostňuje určité jazykové verze před jinými; jde pouze o to, že tyto verze mohou sloužit k posílení kontextové a/nebo teleologické argumentace, na níž odůvodnění SDEU primárně spočívá. Působí tedy jako vedlejší, potvrzující argument. V těchto případech výchozím bodem rozvažování SDEU nebude doslovný výklad textu v určitém jazyce, ale účel, který tento text sleduje, a obecná struktura, jehož je toto ustanovení součástí. Teprve následně se SDEU uchýlí k vybraným jazykovým verzím - jejich úloha pak bude omezena na potvrzení kontextových anebo teologických výkladů přijatých SDEU v předchozím kroku. Tento systém lze ilustrovat na rozhodnutí SDEU ve věci C-298/94 (Annette Henke proti Gemeinde Schierke a Verwaltungsgemeinschaft Brocken). V tomto případě dotazující soud klade otázku, zda ustanovení čl. 1 odst. 1 Směrnice č. 77/187/EHS by mělo být vykládáno v tom smyslu, že pojem „převod podniku, závodu, nebo části podniku nebo závodu“ se vztahuje na převod správních funkcí z obce do správního svazku³⁷⁾. Uvažování v tomto rozhodování zahájil SDEU zkoumáním cíle sledovaného touto směrnicí. Ve světle své preambule, tato směrnice se snaží chránit zaměstnance před pro ně potenciálně nepříznivými důsledky vyplývajícími z ekonomických trendů při převodech podniků a závodů. Tedy přenos administrativních funkcí z obcí na správní svazek nepředstavuje transfer ve smyslu této směrnice. Kromě toho SDEU poznamenal, že tento výklad je potvrzen pojmy použitými ve většině jazykových verzí této směrnice a není v rozporu s ostatními jazykovými verzemi.

Někteří komentátoři ovšem poznamenávají, že princip jazykové rovnosti, jak je interpretován SDEU, může v některých případech být v rozporu s principem právní jistoty. Například, jestliže španělská verze textu legislativy EU je jasná a precizní, bez ohledu na to, zda ostatní jazykové verze tohoto textu jsou také jednoznačné, proč by španělská verze nevzbudila legitimní očekávání ze strany španělského občana, který podá žalobu ke španělskému soudu? Může právo EU skutečně požadovat, aby občan zkoumal dalších 23 jazykových verzí legislativního textu EU předtím, než se rozhodne začít soudní řízení? Část ³⁸⁾ k tomu dodává, že v těchto případech by měl jak SDEU, tak národní soudy, v nejlepším zájmu občanů EU, sebe omezit při interpretaci tak, aby se tato co nejvíce přiblížila jazyku národního práva, které je předmětem řízení (a které ve většině případů bude také jazykem dotyčného občana EU). Naproti tomu, pokud legislativní znění právě v této jazykové verzi je nejednoznačné, pak tato dodává, že lze předpokládat, že občan EU konzultoval ostatní jazykové verze. Tento přístup nicméně negarantuje jednotné uplatňování práva EU. To je důvod, proč SDEU v případu CILFIT zdůraznil, že vnitrostátní soud by měl provést srovnávací studii různých jazykových verzí předmětného ustanovení práva EU předtím, než se rozhodne aplikovat doktrínu „acte claire“³⁹⁾.

V každém případě, pokud vnitrostátní soud dojde k závěru, že takováto srovnávací studie je příliš velkou zátěží a příliš časově náročná, vždy může požádat SDEU o spolupráci. Výše zmíněný přístup (Schilling, 2010) by odporoval zásadám rovného zacházení, neboť jediný normativní text by byl interpretován různými způsoby v závislosti na jazyku řízení na národní úrovni.

Nadto, pokud SDEU zjistí, že ustanovení předpisu práva EU obsahuje „autonomní koncepci“ práva EU, je to ve skutečnosti ve shodě se zajištěním dodržování principu jazykové rovnosti. Vskutku, SDEU konzistentně rozhoduje, že z potřeby jednotné aplikace práva EU a z principu rovnosti vyplývá potřeba autonomní a jednotné v celé Evropské unii, pokud právo EU nedává žádný výslovný odkaz na právo členských států za účelem určení jeho smyslu a rozsahu.

Textualismus je také obtížné sladit s dalším znakem právního řádu EU, a sice „traité cadre⁴⁰⁾ “, kdy „Smlouvy stanoví ne více než rámce“⁴¹⁾. To znamená, že ustanovení Smlouvy, zejména ta, která jsou v Preambuli, která jsou uvedena v Hlavě I (společná ustanovení) SEU a která jsou uvedena v Části první Hlavě I (Zásady) SFEU, jsou obvykle koncipována široce (obecně). Smlouvy jsou prodchnuty „účelově řízeným funkcionalismem“⁴²⁾ - jejich ustanovení poskytují spojení mezi cíli sledovanými EU a prostředky k jejich dosažení. Open-textura Smluv usnadňuje teleologický výklad, zároveň omezuje možnosti doslovné (čistě jazykové) .⁴³⁾ Například, spoléhání se na doslovný (literární) výklad čl. 34 SFEU⁴⁴⁾ nebude stačit k určení, co výraz „opatření s rovnocenným účinkem“ pro množstevní omezení ve skutečnosti znamená.