Cestující nebo zákazník: Dobojováno a máme jasno, nebo snad ne?

Vydáno: 21 minut čtení

V květnu 2011 se k Soudnímu dvoru Evropské unie v jeden okamžik dostala jednak předběžná otázka položená Nejvyšším správním soudem ČR a současně žaloba na Českou republiku podaná Evropskou komisí (dále jen „Komise“) týkající se použití pojmů zákazník resp. cestující ve směrnici 2006/112/ES 1) (dále jen „Recast“).

Cestující nebo zákazník: Dobojováno a máme jasno, nebo snad ne?
Ing.
Jan
Rambousek
LL. M.
Soudní dvůr Evropské unie2) (dále jen „SDEU“) má dostatek zkušeností s tím, že se u něj v jeden okamžik sejdou dvě předběžné otázky, které jsou obsahově shodné či podobné, a v takovém případě je spojí do jednoho případu.
Tyto dva právně odlišné instituty ale spojit nešlo, a tak bylo otázkou, jak se SDEU se situací vyrovná. Pro mne osobně překvapivě zkonstatoval, že pokud lze odpověď na předběžnou otázku jasně vyvodit z dosavadní judikatury3), může po vyslechnutí generálního advokáta kdykoli rozhodnout usnesením s odůvodněním, které obsahuje odkaz na stávající judikaturu, a protože byl toho názoru, že v projednávané věci tomu tak je, rozhodl o této věci usnesením, tedy bez stanoviska generálního advokáta. SDEU uvedl, že odpověď na druhou otázku položenou předkládajícím soudem lze totiž jasně vyvodit z judikatury týkající se článku 26 Šesté směrnice4), což je ustanovení, jehož znění je převzato v článku 306 směrnice o DPH. Judikaturu týkající se pojmu „cestovní kancelář“ ve smyslu tohoto článku 26 lze tedy vztáhnout na tentýž pojem ve smyslu článku 306 směrnice o DPH. Podle SDEU bylo nejprve potřeba odpovědět na druhou otázku a ověřit, zda se na takový podnik, jako je plátce v předmětném případu, uvedený zvláštní režim vztahuje, a teprve potom popřípadě přezkoumat první otázku týkající se věcné působnosti tohoto režimu. Došel k závěru, že v dané věci plátce za cestovní kancelář považovat nelze, a ušetřil si tak odpověď na druhou otázku. SDEU tím zůstal věrný své zásadě: „Ptejte se mne, na co chcete, já, na co chci, odpovím.“5)
Mne osobně závěr SDEU překvapil, jelikož jsem příslušný rozsudek Van Ginkel četl odlišně, patrně pod vlivem výkladu českého zákona. SDEU ale právě z něho vyšel a díky jeho „jasnosti“ se rozhodl pro kratší variantu v podobě usnesení. Těžko mne někdo přesvědčí o tom, že varianta tohoto řešení nebyla zvolena jako rychlý úklid stolu, aby se následně mohl SDEU zcela svobodně věnovat výkladu pojmů „zákazník“ vs. „cestující“. Nezbývá nám tedy nic jiného, než se podívat na zmíněné rozsudky.
Van Ginkel organizoval „motorové prázdniny“ zákazníkům, kteří si zajistili sami dopravu. Cestovní kancelář zaplatila majiteli nemovitosti cenu (v rozsudku není rozlišováno, zda svým jménem nebo jménem klienta) a získanou provizi zdanila. Sp