Dělená správa podle daňového řádu potřetí

Vydáno: 22 minut čtení

Je to zřejmě dobrá zpráva, že se pozornost obrací k dělené správě peněžitých plnění plynoucích do veřejných rozpočtů a opakovaně se objevují příspěvky týkající se této dosud poměrně opomíjené problematiky na stránkách tohoto časopisu. Dělenou správu lze charakterizovat jako snahu o jednotný, poměrně jednoduchý a racionální postup pro správu placení (tedy vybírání, vymáhání i evidenci) peněžitých plnění vzniklých ze zákona nebo na základě zákona určených do veřejných rozpočtů. Její legislativní cesta je poměrně trnitá. Prvně byla dělená správa zakotvena v roce 1992 v zákoně č. 337/1992 Sb. , tj. před 20 lety. Po určitém vývoji1) je dnes právní zakotvení dělené správy interpretováno tak, že s přijetím daňového řádu došlo ke změně v tom směru, že pro peněžitá plnění směřovaná do veřejného rozpočtu platí procesní úprava placení v daňovém řádu pouze tehdy, pokud se k postupu při placení podle daňového řádu jiný zákon přihlásí. Tento výklad je dovozován z kondicionálu v § 161 odst. 1 daňového řádu .

Dělená správa podle daňového řádu potřetí
JUDr.
Alena
Kohoutková
„(1) K dělené správě dochází, je-li rozhodnutím orgánu veřejné moci, který není správcem daně, vydaným při výkonu veřejné moci uložena platební povinnost k peněžitému plnění určenému do veřejného rozpočtu a postupuje-li se při jeho placení podle tohoto zákona nebo podle jeho jednotlivých ustanovení. To platí i tehdy, pokud vznikla platební povinnost k peněžitému plnění určenému do veřejného rozpočtu přímo ze zákona bez vydání rozhodnutí.“
Stále ještě tu a tam zaznívá otázka oprávněnosti dvou procesních předpisů v oboru správního práva, o níž se lze domnívat, že byla zodpovězena přijetím daňového řádu. Lze jen doufat, že až dojde ke sjednocení procesních postupů v nalézací i platební rovině na bázi daňového řádu při výběru dávek sociálního zabezpečení a zdravotního pojištění v souvislosti se zřízením Jednotného inkasního místa, bude zřetelné, že v dělené správě, zůstávají pouze peněžitá plnění, která potřebují odpověď na základní nalézací otázky „komu a kolik“ zajistit v jiném, než daňovém režimu. Je třeba rozlišovat mezi peněžitými plněními, jejichž typickým příkladem jsou správní sankce, nejrůznější specifické poplatky, odvody a náklady, tedy peněžitá plnění, která se většinou pravidelně neopakují, a k jejichž uložení je třeba objasnit veškeré okolnosti mající vliv na jejich vznik, a tento stav prokázat před uložením povinnosti. Otázka důkazního břemene je u těchto peněžitých plnění řešena různě a je vesměs nezbytné o nich vést nalézací řízení podle správního řádu, občanského soudního řádu či trestního řádu. U poměrně pravidelně se opakujících peněžitých plnění daňového typu existuje povinnost navrhovatele tvrdit svoji daň, unést důkazní břemeno o skutkovém stavu (mnohdy až po stanovení daně při následné daňové kontrole) a aplikovat na skutkový stav před tvrzením své povinnosti účinné právní předpisy.
Shora zmíněný výklad kondicionálu v textu § 161 odst. 1 prakticky změnil předchozí konstrukci dělené správy, kdy se vycházelo z charakteru peněžitého plnění a jeho příjemce, tj. veřejnoprávního rozpočtu bez dalšího. Podle nové právní úpravy přijaté daňovým řádem je tedy na jiném zákonu, zejména procesním, aby se přihlásil k správě placení v dělené správě procesní, popřípadě kompetenční, tj. aby stanovil, že při placení (realizaci) stanoveného peněžitého plnění, jehož základní nalézací otázky (určení částky peněžit