Konflikt zájmů v novém hávu (aneb § 196a obchodního zákoníku v zákoně o obchodních korporacích)

Předně je nutno poznamenat, že nově bude za zástupce právnické osoby (a tedy i obchodní ) považován i člen statutárního orgánu (§ 151 a § 161 an. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „NObčZ“); s účinností nové úpravy tudíž odpadá dosavadní rozlišování přímého a nepřímého jednání obchodní (§ 13 odst. 1 věta druhá zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, dále jen „ObchZ“). Člen statutárního orgánu obchodní bude tudíž podléhat nejen úpravě střetu mezi svými zájmy a zájmy „své“ obchodní , obsažené v zákoně o obchodních korporacích, ale taktéž obecné úpravě rozporu mezi zájmy zástupce a zastoupeného v novém občanském zákoníku (srov. zejm. § 437 NObčZ).

I nadále zůstává základním regulativem pro řešení rozporu v zájmech povinnost loajality, nově výslovně upravená jakožto součást péče řádného hospodáře v § 159 odst. 1 NObčZ²⁾. Člen orgánu musí v případě střetu mezi svými zájmy (či zájmy jakékoliv osoby s ním spřízněné) a zájmy „své“ obchodní dát přednost zájmům . Pro určité případy pak k této obecné povinnosti přistupují další pravidla³⁾.

Pro účely tohoto článku se zaměříme zejména na „nástupce“ § 196a ObchZ, tedy ustanovení, jež doposud činí praxi často nemalé potíže.

Jakkoliv řada nejasností či problematických dopadů označeného ustanovení byla vyřešena, resp. odstraněna buď judikaturou (za všechna rozhodnutí zmiňme alespoň usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2009, sp. zn. 29 Cdo 3276/2008, uveřejněné pod číslem 37/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2012, sp. zn. 31 Cdo 3986/2009, uveřejněný pod číslem 67/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), anebo cestou novelizace (viz změnu pátého odstavce a doplnění šestého odstavce do § 196a ObchZ, provedené s účinností od 1. ledna 2012 novelou obchodního zákoníku zákonem č. 351/2011 Sb.), jeho výraznou slabinou stále zůstává zejména široká (a ne zcela přehledná) osobní působnost⁴⁾.

Regulaci transakcí s konfliktem zájmů doposud obsaženou v § 196a odst. 3 a 4 ObchZ nalezneme v § 255 ZOK; nová úprava je již na první pohled značně „štíhlejší“ a doznává výrazných změn. Podívejme se tedy, jak budou v režimu zákona o obchodních korporacích upraveny převody majetku, dosud podléhající § 196a odst. 3 ObchZ.

Ustanovení § 255 ZOK (upravující „úplatné nabytí majetku společnosti od zakladatelů a akcionářů v průběhu dvou let po vzniku společnosti“) zní:

„(1) Pokud společnost nabývá od zakladatele nebo akcionáře v průběhu 2 let po svém vzniku majetek za úplatu převyšující 10% svého upsaného základního kapitálu, musí být

(2) Odstavec 1 se nevztahuje na nabytí majetku

(3) Odstavce 1 a 2 se použijí obdobně, došlo-li v důsledku přeměny ke změně právní formy na akciovou společnost; lhůta podle odstavce 1 běží ode dne účinnosti přeměny.

(4) Nebude-li úplata stanovena podle odstavce 1, platí, že členové představenstva, kteří pro nabytí majetku hlasovali, nejednali s péčí řádného hospodáře a zakladatel nebo akcionář vrátí společnosti částku převyšující cenu stanovenou posudkem znalce.“

Ustanovení § 255 ZOK se (oproti § 196a odst. 3 a 4 ObchZ⁵⁾ nevztahuje na společnosti s ručením omezeným a jeho osobní působnost je výrazně užší, než je tomu v případě jeho „předchůdce“. Na rozdíl od § 196a odst. 3 ObchZ budou nově omezením v podobě souhlasu valné hromady, povinnosti ocenit nabývaný majetek posudkem znalce⁶⁾ a povinnosti uložit tento posudek do sbírky listin obchodního rejstříku podléhat pouze obchody, uskutečněné mezi akciovou společností a jejím zakladatelem anebo akcionářem. Zakladatelem je nutno rozumět osobu, jež se podílela na založení společnosti, tj. která přijala stanovy a podílela se na upisování akcií [viz článek 3 písm. i) Druhé směrnice⁷⁾ a § 250 odst. 1 ZOK], bez ohledu na to, zda v době transakce je také akcionářem společnosti (srov. v poměrech § 196a odst. 3 ObchZ i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2012, sp. zn. 29 Cdo 300/2010). Zákonodárce se tak přidržel znění článku 11 Druhé směrnice, jenž je ustanovením § 255 ZOK implementován, aniž by (s výjimkou akcionáře) využil možnosti rozšířit pravidla v něm obsažená na další osoby. I nadále platí, že zakladatel či akcionář nemusí být nutně stranou smlouvy o převodu majetku; podstatné je, zda společnost nabývá jejich majetek (srov. v poměrech obchodního zákoníku např. rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 29 Odo 1670/2006).

Další změnou je odlišná délka časového omezení působnosti pravidla upraveného v § 255 ZOK (pouze dva roky namísto dosavadních tří let) a dále skutečnost, že časovému omezení budou podléhat všechny povinnosti ukládané § 255 odst. 1 ZOK, nikoliv pouze souhlas valné hromady (jako je tomu v případě § 196a odst. 3 ObchZ). Povinnosti podle § 255 odst. 1 ZOK se budou vztahovat pouze na nabývání majetku, uskutečněné ve lhůtě dvou let od vzniku společnosti (tj. od jejího zápisu do obchodního rejstříku), popř. ode dne změny právní formy obchodní na akciovou společnost (tj. ode dne zápisu přeměny do obchodního rejstříku). Po uplynutí této lhůty již nebude vyžadován ani souhlas valné hromady, ani ocenění majetku posudkem znalce. Taktéž okruh obchodů, na něž regulace § 255 ZOK dopadá, byl oproti § 196a odst. 3 a 4 ObchZ značně omezen. Povinnostem podle § 255 odst. 1 ZOK by mělo podléhat pouze nabytí majetku společností od zakladatele či akcionáře, a nikoliv již převod majetku společnosti na zakladatele či akcionáře. Jakkoliv je jazykové vyjádření pravidla nepřesné (neboť pojem „majetek“ zahrnuje v souladu s § 495 větou první NObčZ i peníze), plyne úmysl zákonodárce regulovat pouze nabývání nepeněžitého majetku společností (a nikoliv již jeho převod za úplatu) jak ze systematiky celého § 255 ZOK (srov. zejména konstrukci následků porušení povinnosti ocenit nabývaný majetek posudkem znalce v § 255 odst. 4 ZOK), tak i z důvodové zprávy k návrhu zákona o obchodních korporacích. Jinými slovy omezení podle § 255 odst. 1 ZOK mají dopadat pouze na obchody, při nichž „opouští“ společnost peníze, a to ve výši přesahující (nikoliv tedy již rovnající se) 10% upsaného základního kapitálu, a společnost za tyto peníze nabývá jiný majetek.

V této souvislosti lze přičinit dvě poznámky k souladu § 255 ZOK s článkem 11 Druhé směrnice. Unijní předpis podřizuje pravidlům v něm uvedeným nabytí jakýchkoliv aktiv společností jako protihodnoty alespoň jedné desetiny upsaného základního kapitálu. Vyžaduje-li § 255 odst. 1 ZOK pro svojí aplikaci překročení této hranice, vylučuje ze své působnosti případy, kdy se bude výše úplaty rovnat jedné desetině upsaného základního kapitálu; v tomto ohledu je tedy implementace článku 11 Druhé směrnice nepřesná a česká úprava jeho požadavkům částečně nevyhovuje.

Druhá poznámka se týká omezení dopadů § 255 ZOK pouze na nabývání nepeněžitého majetku společností za peněžitou úplatu. Jakkoliv jde o řešení, které je přijímáno i v dalších státech Evropské unie⁸⁾, lze o jeho souladu s požadavky Druhé směrnice mít přinejmenším pochybnosti. Je-li hlavním smyslem článku 11 Druhé směrnice zabránit případnému obcházení povinnosti ocenit nepeněžitý vklad, resp. vnést nepeněžitý vklad do společnosti pouze za částku odpovídající hodnotě vnášené věci v souladu s články 10 až 10b Druhé směrnice⁹⁾, je na místě vztáhnout jeho pravidla jak na nabytí nepeněžitého majetku za peněžitou úplatu, tak i na převod takového majetku společnosti na zakladatele či akcionáře, popř. na směnu nepeněžitého majetku mezi společností a zakladatelem nebo akcionářem. Text článku 11 Druhé směrnice přitom takovému výkladu v žádném případě nebrání (spíše naopak). Je proto otázkou, zda znění § 255 ZOK odpovídá v tomto ohledu požadavkům unijního práva.

Povinnosti kladené na nabývání majetku společností podléhající § 255 ZOK jsou shodné jako v případě § 196a odst. 3 ObchZ - nabytí majetku musí schválit valná hromada společnosti a úplata placená společností nesmí přesahovat hodnotu nabývaného majetku stanovenou posudkem znalce. Zákon také nově výslovně upravuje (v souladu s požadavkem článku 11 Druhé směrnice) i povinnost uložit znalecký posudek do sbírky listin obchodního rejstříku, a to formou odkazu na obdobné užití § 251 ZOK. Oproti dosavadní úpravě však znalce nebude muset jmenovat soud, vybírat jej bude představenstvo společnosti (§ 251 odst. 1 věta druhá ZOK). A nově společnost bude mít možnost využít některou z výjimek z povinnosti ocenit nabývaný majetek posudkem znalce, tak jak jsou upraveny (v souladu s články 10a a 10b Druhé směrnice) v § 468 až 473 ZOK pro účely splácení emisního kursu akcií nepeněžitým vkladem (srov. v poměrech obchodního zákoníku § 59a až 59c ObchZ). Zákonodárce tak (na rozdíl od § 196a odst. 3 a 4 ObchZ) využil možnosti poskytnuté článkem 11 Druhé směrnice.

Porušení povinnosti stanovit výši úplaty v souladu s § 255 odst. 1 písm. a) ZOK, tedy tak, aby nepřesahovala hodnotu nabývaného majetku určenou posudkem znalce či stanovenou v souladu s § 468 až 473 ZOK, nebude mít vliv na platnost a účinnost uzavřené smlouvy. V souladu s § 255 odst. 4 ZOK pouze zakladateli či akcionáři vznikne povinnost vrátit společnosti „přeplatek“, tj. částku převyšující hodnotu majetku stanovenou posudkem znalce. Označené ustanovení současně konstruuje nevyvratitelnou domněnku porušení péče řádného hospodáře těmi členy představenstva společnosti, kteří hlasovali (při rozhodování představenstva podle § 440 ZOK) pro nabytí majetku společností za podmínek porušujících požadavky § 255 odst. 1 ZOK.

Absence souhlasu valné hromady bude mít za následek relativní neplatnost smlouvy o nabytí majetku (§ 48 ZOK a § 586 NObčZ). Neplatnosti se může dovolat společnost, a to ve lhůtě šesti měsíců ode dne, kdy se o důvodu neplatnosti (tj. absenci souhlasu valné hromady) dozví (subjektivní lhůta), nejpozději však do deseti let od uzavření smlouvy (objektivní lhůta).

Stejně jako v režimu obchodního zákoníku pak budou z působnosti pravidla § 255 odst. 1 ZOK vyloučeny obchody učiněné v rámci běžného obchodního styku (dotčené obchodní ), z podnětu či pod dozorem anebo dohledem státního orgánu anebo na evropském regulovaném trhu (§ 255 odst. 2 ZOK).

Regulace některých smluv doposud upravená v § 196a odst. 1, 2 a 5 ObchZ sice s příchodem nové úpravy zcela nezmizí, nicméně zákonodárce přichází s odlišnou koncepcí řešení těchto případů konfliktu zájmů. Předně ustanovení § 55 ZOK ukládá členům orgánů obchodní informační povinnost; hodlá-li člen orgánu, popř. osoba jemu blízká¹⁰⁾ či jím ovlivněná¹¹⁾, uzavřít se „svojí“ korporací smlouvu, s výjimkou smluv uzavřených v rámci běžného obchodního styku (§ 57 ZOK), je povinen o tom bez zbytečného odkladu informovat orgán, jehož je členem, a současně kontrolní, popř. nejvyšší orgán¹²⁾. Není-li současně jediným společníkem obchodní , postačí, informuje-li pouze nejvyšší orgán. Stejnou povinnost mají členové orgánu v případě, že obchodní má zajistit či utvrdit¹³⁾ jejich dluh, popř. dluh osob jim blízkých, anebo se stát jejich spoludlužníkem (§ 56 odst. 1 ZOK). Shledá-li kontrolní či nejvyšší orgán , že smlouva není v jejím zájmu, může její uzavření zakázat (§ 56 odst. 2 ZOK). Oproti § 196a odst. 1, 2 a 5 ObchZ však rozhodnutí nejvyššího či kontrolního orgánu nebude mít zásadně vliv na platnost či účinnost smlouvy, uzavřené v rozporu se zákazem vysloveným orgánem korporace; ustanovení § 48 ZOK na tyto situace totiž nedopadá.

Ustanovení § 55 a 56 ZOK se podle § 70 ZOK použijí i na společníky obchodní (jakožto členy nejvyššího orgánu -viz § 44 odst. 1 ZOK). Ustanovení § 70 ZOK poněkud nešťastně vylučuje z aplikace na nejvyšší orgán obchodní § 57 ZOK, což může vyvolávat otázku, zda se ustanovení § 55 a 56 ZOK mají použít i tehdy, uzavírá-li se svým společníkem smlouvu v rámci svého běžného obchodního styku. Mám za to, že vyloučení takových smluv z působnosti § 55 a 56 ZOK bude nutno i pro společníky obchodních korporací dovodit výkladem.

Sluší se dodat, že ustanovení § 55 až 57 ZOK se použijí na všechny obchodní bez rozdílu, tedy nikoliv pouze (jako tomu je v případě § 196a odst. 1, 2 a 5 ObchZ) na společnost s ručením omezeným a akciovou společnost.