Rubikovy smlouvy - nový nástroj pro výběr daně z depozit daňových poplatníků ve Švýcarsku při zachování jejich anonymity

Daňová správa Německa, Spojeného království a Rakouska podepsala se Švýcarskem v loňském roce tzv. Rubikovy smlouvy, které nově umožňují jejich daňovým poplatníkům legalizovat depozita umístěná ve Švýcarsku při zachování jejich anonymity. Obecně lze říci, že se jedná o novu strategii Švýcarska, jak čelit mezinárodnímu tlaku v oblasti výměny informací a bankovního tajemství. Aktuálně vede Švýcarsko jednání s dalšími zeměmi - s Itálií a Řeckem. Další země jako Nizozemí, Belgie, Španělsko a skandinávské země, veřejně vyjádřily zájem tuto smlouvu uzavřít. Francie vyjednávání smlouvy přerušila kvůli domácí veřejné diskusi, která smlouvu podrobila velké kritice. Pojďme se nyní podívat, co konkrétně smlouvy upravují a co garantují správci daně a daňovému subjektu.

Od 1. ledna 2013 by měly vstoupit v platnost společně ve třech zemích - Spojeném království, Rakousku a Německu - tzv. Rubikovy smlouvy.

Ačkoliv byl název odvozen od hlavolamu Rubikova kostka, text smluv rozhodně hlavolamem není. Jedná se o zcela nový přístup k otázce boje s daňovými úniky na straně jedné, a v otázce výměny informací a bankovního tajemství se Švýcarskem na straně druhé. Vznik těchto smluv lze spojovat jednak celkově s ekonomickou a dluhovou krizí v Eurozóně, kdy se daňové správy snaží "dosáhnout" i na daňové poplatníky, kteří vyvedli svůj majetek do jurisdikcí s nízkým daňovým zatížením či příslibem anonymity, ale taktéž s tlakem OECD, který vyvíjí na mezinárodní úrovni v oblasti výměny informací. Je nutno zmínit, že výše uzavřené smlouvy nijak nesouvisí s Evropskou směrnicí č. 2003/48/EC¹⁾, o zdaňování příjmů z úspor plynoucích ve formě úrokových plateb, jejímž úkolem je umožnit zdanění úrokových příjmů plynoucích ze členských států osobám, které se snaží pomocí svého rezidentství snížit nebo zabránit zdanění. Z těchto důvodů kritizovala několikrát Evropská komise členské státy, které smlouvy uzavírají, především z důvodu vytváření vedlejšího "paralelního" systému k výše uvedené směrnici a taktéž kvůli tříštění snahy Evropské komise donutit Švýcarsko poskytovat informace na vyžádání, ekvivalentně jako dle směrnice č. 2003/48/EC . Upozornění Evropské komise na možnou interferenci Rubikových smluv s výše zmíněnou směrnicí vedlo Spojené království a Německo k podpisu protokolů ke smlouvě.

Na první pohled sledují Rubikovy smlouvy dva protichůdné cíle. Na straně jedné stojí jako cíl zajištění výběru a odvodu daně do státního rozpočtu v Německu, Rakousku a Spojeném království, na straně druhé je ovšem paradoxně cílem zachování bankovního tajemství švýcarských bank (slovy švýcarské daňové správy: "zajištění soukromí klientům švýcarských bank"). K naplnění výše uvedených cílů používá model dvou linií: jednak řeší situaci depozit, která byla a jsou ve švýcarských bankách uložena (tzn. napravuje minulou situaci), a jednak taktéž řeší zdanění příjmů a výnosů, které poplatníkům z těchto aktiv budou plynout v budoucnu.

Všechny uzavřené Rubikovy smlouvy mají stejné principy, podívejme se tedy, jakým způsobem bude fungovat zdaňování majetku poplatníků ve Švýcarsku při současném zachování jejich anonymity.

Smlouva se vztahuje jak na osoby fyzické, tak nepřímo i na osoby právnické. Týká se fyzických osob, které:

Text smlouvy uvádí, že z působnosti smlouvy jsou vyjmuty domiciliary company, pokud podléhají efektivnímu zdanění daní z příjmů, a to buď dle daňového systému státu, kde byly založeny, či státu, kde jsou daňovým rezidentem. A to bez ohledu na to, zda společnost vykonává skutečné obchodní aktivity, či nikoliv.

Smlouva se dále vztahuje na veškeré formy aktiv, které jsou uloženy ve švýcarských bankách, a to především:

Smlouva se nevztahuje na aktiva v podobě obsahu bezpečnostních schránek, nemovitosti, movitého majetku a pojistných kontraktů, jejichž hlavním cílem je krytí rizik.

Jak již bylo uvedeno výše, cílem smlouvy je jednak řešení situace minulé, tedy toho, že poplatníci majetek měli uložen v bankách již v minulosti, před podpisem smlouvy, a dále situace, kdy z majetku poplynou poplatníkům budoucí výnosy. Při řešení situace minulé umožňuje smlouva fyzické osobě využít dva následující scénáře:

Výše bankovního poplatku se liší dle konkrétních smluv. Při výpočtu výše bankovního poplatku se v úvahu berou nejrůznější faktory, jako např. délka období, po kterou jsou aktiva ve švýcarské bance uložena, atd. Nominální sazby bankovního poplatku jsou v jednotlivých smlouvách následující:

Nutno ovšem podotknout, že v případě Spojeného království se efektivní výše poplatku pohybuje v rozmezí 19-25%.

Situaci, kdy fyzickým osobám poplynou z uložených aktiv ve švýcarských bankách budoucí výnosy, řeší smlouva opět obdobně, umožňuje fyzické osobě si zvolit dva scénáře:

Fyzická osoba tedy bude podléhat dle státu, ve kterém je rezidentem, srážkové dani z budoucích výnosů z uložených aktiv ve výši:

Rubikova smlouva uzavřená mezi Švýcarskem a Spojeným královstvím a smlouva mezi Švýcarskem a Německem řeší taktéž problematiku daně dědické. Text smlouvy stanovuje, že v případě smrti vlastníka účtu mohou dědicové buď příslušným orgánům odhalit identitu, nebo se mohou s bankou dohodnout a anonymně zaplatit 50% z hodnoty aktiv v případě Německa a 40% z hodnoty aktiv v případě Spojeného království.

Výše uvedené dva smluvní státy se ve smlouvě dále dohodly, že umožní švýcarským bankám jednodušší vstup na svoje domácí trhy, a tyto státy na oplátku mohou Švýcarsku podat omezený počet žádostí o informace (Německo např. 1200).

Jak již bylo zmíněno výše, ačkoliv je název smlouvy odvozen od hlavolamu, její text je vcelku jasný a srozumitelný. Možnosti osoby (rezidenta Německa, Rakouska nebo Spojeného království), která má uložena aktiva ve švýcarských bankách lze tedy shrnout do následujícího schématu:

V preambuli ke směrnici č. 2003/48/ES se v bodě 8 uvádí, že cílem směrnice je umožnit, aby příjmy z úspor v podobě úrokových plateb vyplacené v jednom členském státě jejich skutečným vlastníkům, kteří jsou fyzickými osobami s bydlištěm v jiném členském státě, podléhaly účinnému zdanění v souladu s právními předpisy jiného členského státu. Tohoto cíle může být dosaženo, jak uvádí bod 14, pomocí výměny informací, které se týkají úrokových plateb mezi členskými státy.

Článek 1 Rubikovy smlouvy uzavřené mezi Švýcarskem a Spojeným královstvím uvádí, že smluvní státy souhlasí, že smlouva dosáhne trvalého efektu, který bude ekvivalentní výsledku, jež by byl dosažen prostřednictvím smlouvy o výměně informací.

Rozdělení daňového výnosu mezi stát rezidence poplatníka a stát zdroje dle směrnice 2003/48/ES a dle Rubikovy smlouvy shrnuje následující tabulka:

I---------------------I-------------I----------------I
I                     I stát zdroje I stát rezidence I
I---------------------I-------------I----------------I
I Rubikova smlouva    I    100%     I   1% poplatek  I
I---------------------I-------------I----------------I
I Směrnice 2003/48/ES I     25%     I      75%       I
I---------------------I-------------I----------------I

Dle směrnice 2003/48/ES je cenou za zachování anonymity poplatníka srážková daň ve výši 35%, která může přesáhnout výši daně ve státě rezidence poplatníka, nicméně lze ji započítat na daňovou povinnost v tuzemsku, zatímco v případě Rubikovy smlouvy je poplatník podroben srážkové dani ve státě zdroje. S daní je nakládáno jako s konečnou daňovou povinností poplatníka, nelze ji proto v zemi rezidence započítávat. Rozdíl ve výši srážkové daně dle Rubikovy smlouvy a výší srážkové daně, kterou by poplatník z daného příjmu zaplatil v zemi rezidence, je opět chápána jako cena za zachování anonymity poplatníka.

Jak je patrné z malého výše uvedeného srovnání, směrnice č. 2003/48/ES a Rubikovy smlouvy usilují o zcela stejné cíle. Dovolte mi tedy položit si otázku:

Domnívám se, že odpověď lze nalézt ve Smlouvách o fungování Evropské unie čl. 3 odst. 2, který říká A dále v článku 17 odst. 2 písmeno i) směrnice č. 2003/48/ES, který uvádí, že Ačkoliv lze namítnout, že článek 3 odst. 2 Smluv o fungování Evropské unie nebyl součástí Smluv v době přijetí směrnice č. 2003/48/EC, lze říci, že odráží jurisprudenci v oblasti externích kompetencí Evropské unie - viz např. případ AETR, ECJ, 31. března 1971 č. 22/70.