Opravné a dozorčí prostředky

Vydáno: 37 minut čtení

V zákonu č. , daňový řád, ve znění zákona č. 30/2011 Sb. (dále jen „daňový řád"), se změnilo pojetí prostředků „ochrany". Zatímco zákon č. 337/1992 Sb. , o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní a poplatků"), znal pojem opravné prostředky, které členil na řádné a mimořádné,1 daňový řád zavedl kromě opravných prostředků pojem dozorčí prostředky. Mezi řádné opravné prostředky podle daňového řádu patří odvolání a rozklad.2 Mimořádným opravným prostředkem je pouze návrh na povolení obnovy řízení.3 Dozorčími prostředky je pak nařízení obnovy řízení a nařízení přezkoumání rozhodnutí,4 tady instituty zahajované z moci úřední. V tomto článku se budu zabývat řádnými opravnými prostředky.

Opravné a dozorčí prostředky
Ing.
Helena
Kroupová
 
1 Rozklad
O rozkladu se blíže zmiňuje pouze jediné ustanovení daňového řádu (§ 108 odst. 2, dle kterého lze rozklad podat proti rozhodnutí, které vydal ústřední správní orgán nebo úřední osoba stojící v jeho čele. Pokud je např. správcem daně finanční úřad, pak ústředním správním orgánem je Ministerstvo financí5 a úřední osobou stojící v jeho čele je ministr financí. To samé platí, pokud je správcem daně celní úřad.
O rozkladu rozhoduje úřední osoba stojící v čele ústředního správního orgánu na základě návrhu jí ustanovené komise. V našem příkladu tedy rozhoduje ministr financí na základě návrhu tzv. rozkladové komise, kterou si k tomuto účelu ustanoví. Zákon ani prováděcí vyhláška či jiný právní předpis blíže nedefinuje, kdo musí, či naopak nesmí být členem této komise, kolik členů by měla mít či jak často by se jednání komise mělo uskutečnit. Tyto detaily jsou součástí vnitřních předpisů. Je však nutné si uvědomit, že z důvodu možné podjatosti 6 by členem komise neměla být osoba, která se podílela na rozhodnutí (ať již ve funkci referenta, který rozhodnutí zpracoval, či osoby, která rozhodnutí na základě své
kompetence
podepsala), proti němuž směřuje rozklad a o kterém bude tato komise jednat.
Na řízení o rozkladu se použijí obdobně ustanovení o odvolání, nevylučuje-li to povaha věci. Rozklad je tedy takovým „speciálním odvoláním". A o odvolání pojednává následující text.
 
2 Odvolání
 
2.1 Přípustnost odvolání, odvolací lhůta, odkladný účinek
Příjemce rozhodnutí7 se může odvolat proti rozhodnutí správce daně, pokud zákon nestanoví jinak. To znamená, že daňový řád primárně předpokládá, že odvolat se lze proti všem rozhodnutím. Pokud zákonodárce nechtěl, aby proti tomu kterému rozhodnutí bylo odvolání připuštěno, musel to v zákoně výslovně stanovit. Tak tomu je např. v § 26 odst. 58, v § 24 odst. 199 či v § 116 odst. 4 daňového řádu, o kterém bude ještě v tomto článku zmínka, či v § 38e odst. 8 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. Toto pojetí je rozdílné oproti zákonu o správě daní a poplatků, z jehož § 48 odst. 1 vyplývalo, že odvolat se lze proti rozhodnutím, pro něž je to zákonem stanoveno nebo kde to zákon nevylučuje. Také je nutné si uvědomit, že některá ustanovení, která vylučují možnost podat odvolání, používají pojem „nelze uplatnit opravné prostředky"10, příp. „nemůže uplatnit opravné prostředky"11, což znamená, že proti danému rozhodnutí nemůže příjemce tohoto rozhodnutí podat ani odvolání (či rozklad) jakožto řádný opravný prostředek, ani návrh na povolení obnovy řízení, který je mimořádným opravným prostředkem.
Odvolání je nepřípustné, směřuje-li jenom proti odůvodnění rozhodnutí. Odvolatel tedy musí napadnout především výrok rozhodnutí.
Proti rozhodnutí označenému jako výzva, kterým správce daně vyzývá příjemce rozhodnutí k uplatnění práva nebo splnění povinnosti, se nelze samostatně odvolat, což znamená, že případné odvolací námitky lze uplatnit až v odvolání proti rozhodnutí ve věci. Pravidlo o tom, že se nelze samostatně odvolat, ovšem platí jen tehdy, pokud zákon nestanoví jinak. Daňový řád stanoví jinak např. v § 171 odst. 4 daňového řádu, kde je uvedeno, že proti výzvě ručiteli se může ručitel odvolat. V daňovém řádu se oproti zákonu o správě daní a poplatků výše uvedené pravidlo, že proti výzvám se nelze samostatně odvolat, nevztahuje jen na výzvy, které předcházejí pravomocnému stanovení daňového základu a daně; toto pravidlo je tedy pojato daleko šířeji.
Odvolání se podává u správce daně, jehož rozhodnutí je odvoláním napadeno. Pokud tedy rozhodnutí vydává finanční úřad, je nutné odvolání podat u tohoto finančního úřadu, a to i v případě, že v mezidobí došlo ke změně místní příslušnosti. S tím souvisí ustanovení § 111 odst. 5 daňového řádu, které říká, že došlo-li před skončením odvolacího řízení ke změně místní příslušnosti, provede odvolací řízení správce daně, který napadené rozhodnutí vydal a jemu nejblíže nadřízený správce daně. Jestliže by bylo odvolání podáno „nesprávnému" správci daně či přímo odvolacímu orgánu, musí tento orgán podle § 75 daňového řádu postoupit odvolání správci daně prvního stupně a zároveň o tom odvolatele (podatele) uvědomit. Lhůta k podání odvolání je však podle § 35 odst. 2 daňového řádu