Dohody a zdravotní pojištění v roce 2021

Z obecného pohledu lze konstatovat, že přínos dohod spočívá pro zaměstnavatele především v jejich flexibilitě, tedy v možnosti operativně zapojit zaměstnance k výkonu práce podle potřeb zaměstnavatele. Dalšími výhodami jsou jejich snadné navázání a ukončení a relativně nižší nákladovost. Výhody pro zaměstnavatele ale přinášejí nevýhody pro zaměstnance. Dohody negarantují takovou pracovněprávní ochranu a stejné podmínky jako při výkonu pracovního poměru, protože u dohod ze zákona přímo nevzniká například právo na cestovní náhrady, odstupné nebo dovolenou.

Výše zmíněnou flexibilitu hledejme u dohod především v tom, že na rozdíl od pracovního poměru není zaměstnavatel povinen rozvrhnout zaměstnanci pracovní dobu. To znamená, že po dobu trvání dohody může zaměstnanci přidělovat práci podle svých potřeb.

Každou z dohod limituje maximálně přípustný rozsah práce, čímž se také tyto dohody od sebe odlišují. Rozhoduje tedy nejvýše přípustný rozsah počtu hodin nebo pracovní doby, ve kterých lze na tyto dohody práci nebo činnost vykonávat. Rozsah prací je třeba v dohodách sjednat. Takovou formu ujednání může představovat například nejvýše sjednaný rozsah (třeba maximálně 220 hodin ročně) u dohody o provedení práce nebo jen do výše poloviny stanovené týdenní pracovní doby u dohody o pracovní činnosti. To indikuje, že na základě této dohody lze práci konat i v rozsahu menším, případně budou práce podle ujednání vykonávány v konkrétně dohodnutém rozsahu.

Jak dohoda o pracovní činnosti (dále jen „DPČ“), tak dohoda o provedení práce (dále jen „DPP“) musejí být uzavřeny písemně, jinak jsou neplatné. Jedno vyhotovení dohody předává zaměstnavatel zaměstnanci. V dohodě musí být specifikována doba, na kterou se uzavírá. Každá z dohod může být uzavřena jak na dobu určitou, tak na dobu neurčitou – tuto okolnost je nutno v dohodě uvést.

Pro vznik zaměstnání a plnění povinností zaměstnavatelem ve zdravotním pojištění rozhoduje u dohod výhradně výše příjmu, zúčtovaná zaměstnavatelem za rozhodné období kalendářního měsíce.

Z pohledu zdravotního pojištění platí v roce 2021, že pokud příjem na DPČ činí alespoň 3 500 Kč anebo u DPP přesahuje 10 000 Kč, pak:

Je-li dosaženo příjmu potřebného pro vznik zaměstnání, pak taková dohoda řeší v příslušném kalendářním měsíci pojistný vztah takto zaměstnané osoby, a to bez ohledu na délku jejího trvání.

Rozhodným obdobím pro placení pojistného zaměstnavatelem za zaměstnance (a také i pro posuzování pojistného vztahu) je ve zdravotním pojištění kalendářní měsíc. Není fakticky důležité, zda dohoda trvá přesně celý kalendářní měsíc nebo jen po část měsíce, ale vždy primárně rozhoduje částka příjmu, zúčtovaná na základě sjednané dohody.

Pokud je DPČ nebo DPP jediným zdrojem příjmů zaměstnance, přičemž se na něj (a tedy i na zaměstnavatele – plátce pojistného) vztahuje povinnost dodržet při odvodu pojistného minimální vyměřovací základ, pak musí zaměstnavatel zákonné minimum dodržet.

Naopak, ze skutečné výše zúčtovaného hrubého příjmu (tedy alespoň 3 500 Kč u DPČ nebo více než 10 000 Kč u DPP a současně nižšího než 15 200 Kč) odvede zaměstnavatel pojistné v těchto situacích:

Platí zásada, že pokud zaměstnavatel relevantně odvádí pojistné z příjmu nižšího než minimální vyměřovací základ, musí mít vždy k dispozici doklad, který jej k takovému postupu opravňuje, a tento doklad předloží i případné kontrole ze zdravotní pojišťovny.

Od data 1. 1. 2015 se ve zdravotním pojištění pro účel vzniku zaměstnání (a také dodržení zákonného minima) sčítají v rámci rozhodného období kalendářního měsíce příjmy z více dohod o pracovní činnosti nebo z více dohod o provedení práce u jednoho zaměstnavatele. Pokud se jedná u jednoho zaměstnavatele o stejný typ dohody, pak se sčítají příjmy ze všech těchto dohod.

Plnění oznamovací povinnosti za zaměstnance pracující na základě dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr je zakotveno v ustanovení § 8 odst. 2 písm. d) zákona č. 48/1997 Sb. Zaměstnavatel přihlašuje zaměstnance u zdravotní pojišťovny ke dni, ve kterém poprvé po uzavření DPČ nebo DPP začal vykonávat sjednanou práci, a odhlašuje dnem, jímž uplynula doba, na kterou byla příslušná dohoda sjednána.

Kdyby došlo k situaci, že by byly v rámci jednoho kalendářního měsíce uzavřeny u jednoho zaměstnavatele dvě DPČ, první například od 1. do 10. dne a druhá třeba od 20. do 31. dne, provedl by zaměstnavatel dvojí přihlášení a odhlášení zaměstnance – za podmínky, že úhrn příjmů z těchto dohod by v daném kalendářním měsíci činil alespoň 3 500 Kč. Kdyby však úhrn příjmů nedosáhl 3 500 Kč, pak by zaměstnavatel zdravotní pojištění neřešil.

Jestliže zaměstnavatel začne zaměstnávat osobu, za kterou je současně plátcem pojistného i stát, sděluje zdravotní pojišťovně i tuto skutečnost bez ohledu na to, že osoba mohla být již dříve jako státní pojištěnec přihlášena. Tato povinnost vyplývá pro zaměstnavatele z ustanovení § 10 odst. 1 písm. c) zákona č. 48/1997 Sb. za předpokladu, že mu je tato informace známa, tedy že byla zaměstnancem podána a doložena.

Dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr se celkem běžně sjednávají například od 1. 1. do 31. 12. kalendářního roku. Pokud příjem v některém kalendářním měsíci poklesne u DPČ na částku nižší než 3 500 Kč (nebo u DPP na částku 10 000 Kč či nižší), musí zaměstnavatel osobu jako zaměstnance na takový kalendářní měsíc odhlásit. Například: pokud příjem při celoroční DPČ nedosáhne pouze v měsíci dubnu 3 500 Kč, odhlásí zaměstnavatel zaměstnance kódem „O“ k datu 31. 3. a návazně jej kódem „P“ přihlásí k 1. 5.

Při řešení souběhu příjmů, resp. kategorií se postupuje ve zdravotním pojištění následovně:

Ať už se jedná o příjmy u jednoho zaměstnavatele nebo u více zaměstnavatelů, povinnosti placení pojistného podléhá každý příjem na základě pracovní smlouvy (bez ohledu na jeho výši) a příjem na DPČ alespoň 3 500 Kč a rovněž i příjem na DPP vyšší než 10 000 Kč. Kdyby došlo u jednoho zaměstnavatele například k situaci, že by příjem na základě pracovní smlouvy nedosáhl zákonného minima 15 200 Kč (při zaměstnání na zkrácený pracovní úvazek) a příjem na DPP by nepřevýšil 10 000 Kč, musel by zaměstnavatel provést dopočet a doplatek pojistného do minima – s výjimkou výše uvedených osob nebo situací ve smyslu ustanovení § 3 odst. 8 zákona č. 592/1992 Sb.

Při souběhu zaměstnání s podnikáním je důležité, kterou činnost pojištěnec považuje za hlavní zdroj svých příjmů, což si rozhoduje sám. Pro určení, zda je příjem ze samostatné výdělečné činnosti hlavním nebo vedlejším zdrojem příjmů, je rozhodující písemné prohlášení. Toto prohlášení učiní pojištěnec jako OSVČ při zahájení podnikatelské činnosti a pak vždy v podávaném Přehledu o příjmech a výdajích za uplynulý kalendářní rok zatržením těch měsíců, ve kterých pro OSVČ neplatil minimální vyměřovací základ.

Pojištěnec není jako OSVČ povinen platit zálohy v situaci, když je zároveň zaměstnancem (pracujícím třeba na DPČ) a prohlásí, že samostatná výdělečná činnost není hlavním zdrojem jeho příjmů. Pojistné jako OSVČ pak zaplatí jednorázově do 8 dnů po dni, ve kterém podal, případně byl povinen podat, Přehled za předcházející kalendářní rok. Bude-li v daném souběhu samostatná výdělečná činnost hlavním zdrojem příjmů, musí OSVČ platit alespoň minimální zálohy, což je v roce 2021 měsíčně částka 2 393 Kč.

Pokud vznikne pojištěnci v průběhu zaměstnání na DPČ s příjmem alespoň 3 500 Kč nebo u DPP vyšším než 10 000 Kč nárok na registraci v některé z kategorií osob, za které platí pojistné stát, oznámí zaměstnavatel tuto skutečnost zdravotní pojišťovně do osmi dnů (resp. neprodleně), pokud tuto informaci od zaměstnance obdrží, včetně předložení dokladu o této skutečnosti. Při placení pojistného pak zaměstnavatel nemusí dodržet minimální vyměřovací základ, v měsíci vzniku nebo zániku povinnosti státu platit pojistné snižuje tato okolnost minimální vyměřovací základ zaměstnance na poměrnou část. V takových případech dostává zdravotní pojišťovna reálně dvě platby pojistného – od státu i od zaměstnavatele.

Pokud příjem na základě některé z dohod nedosahuje částky potřebné pro vznik zaměstnání (resp. osoba není z pohledu zdravotního pojištění zaměstnancem), musí mít pojištěnec v takovém měsíci vyřešeno své zdravotní pojištění některou z těchto variant:

Postačí přitom registrace v některé z těchto tří kategorií i jen po část příslušného kalendářního měsíce.

V opačném případě by pojištěnci nezbylo nic jiného, než se přihlásit u zdravotní pojišťovny jako osoba bez zdanitelných příjmů a zaplatit si při takové dohodě (měsíční) pojistné 2 052 Kč.

V takových případech je vhodné, aby zaměstnavatel dotyčnou osobu upozornil, že z titulu zaměstnání na základě DPČ nebo DPP nemá touto dohodou (s ohledem na výši příjmu) řešené své pojištění u zdravotní pojišťovny.

Rozhodná částka 3 500 Kč, platná v roce 2021 pro příslušný kalendářní měsíc, za který se pojistné odvádí, vychází pro účely zdravotního pojištění z tzv. průměrné mzdy. Výše rozhodné částky se v uplynulých letech vyvíjela následovně:

Podle ustanovení § 5 písm. a) bodu 5. zákona č. 48/1997 Sb. tak vzniká v právních podmínkách roku 2021 zaměstnání u osoby činné na základě DPČ při příjmu alespoň 3 500 Kč.

Osoby, které do konce roku 2011 pracovaly na základě DPP, nebyly z pohledu zdravotního pojištění považovány za zaměstnance, protože byly jako jedna z výjimek vyjmenovány v § 5 písm. a) v bodě 3. zákona č. 48/1997 Sb. Výše příjmu přitom neměla na posouzení dané skutečnosti žádný vliv.

Od 1. 1. 2012 se u DPP vztahují na zaměstnavatele obecně platná zákonná ustanovení tehdy, pokud výše zúčtovaného příjmu přesáhne v rozhodném období kalendářního měsíce 10 000 Kč. Pro účely placení pojistného na zdravotní pojištění se návazně vychází z ustanovení § 7a odst. 1 zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů.

Není podstatné, zda zaměstnanec pracuje na dohodu po celý kalendářní měsíc nebo jen jeho část – významná a určující je výše příjmu za rozhodné období příslušného kalendářního měsíce.

Pokud je zaměstnanci na základě DPČ zúčtován hrubý příjem nejméně 3 500 Kč a u DPP více než 10 000 Kč (a současně méně než 15 200 Kč), odvádí zaměstnavatel pojistné ve smyslu ustanovení § 3 odst. 8 zákona č. 592/1992 Sb. ze skutečné výše příjmu (tedy i nižšího než 15 200 Kč) pouze u osoby:

pokud tyto skutečnosti (případně na sebe navazující) trvají po celé rozhodné období, tedy po celý kalendářní měsíc.

Jestliže zaměstnanec nepatří do žádné z těchto skupin osob, musí zaměstnavatel při příjmu nižším než 15 200 Kč zajistit odvod pojistného z minimálního vyměřovacího základu při zaměstnání trvajícím celý kalendářní měsíc. To znamená, že pokud příjem zaměstnance (případně i v úhrnu s příjmy z ostatních zaměstnání) nedosáhne v daném kalendářním měsíci částky 15 200 Kč, provede zaměstnavatel (v případě více příjmů na základě zaměstnancova pověření) dopočet a doplatek pojistného do tohoto zákonného minima ve smyslu ustanovení § 3 odst. 10 zákona č. 592/1992 Sb.

Zaměstnavatele musí zajímat nejen výše minimálního vyměřovacího základu (15 200 Kč), ale i jeho poměrná část, což je specifikováno v ustanovení § 3 odst. 9 cit. zákona č. 592/1992 Sb. Minimální vyměřovací základ zaměstnance se snižuje na poměrnou část podle počtu kalendářních dnů, pokud:

Pokud zaměstnaná osoba patří mezi tyto zákonné výjimky, zaměstnavatel nemusí dodržet povinné minimum a vyměřovacím základem je skutečně dosažený příjem, tedy v roce 2021 částka i nižší než 15 200 Kč.

Jestliže má zaměstnanec vyměřovací základ alespoň 15 200 Kč, zpravidla však (výrazně) vyšší, pak zaměstnavatel vždy odvádí pojistné z částky zúčtovaného příjmu bez ohledu na další okolnosti. To znamená, že za této situace zaměstnavatele nezajímá případná nemoc, vykázané neplacené volno, neomluvená absence, souběžné jiné zaměstnání nebo podnikatelská činnost apod.