Změny v pravidlech pro odpočet daně

Novelou zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o DPH"), která je součástí zákona č. 170/2017 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti daní, a která nabyla účinnosti od 1. 7. 2017, byla provedena v zákoně o DPH řada změn. Tyto změny se týkají také pravidel pro uplatňování nároku na odpočet daně, která jsou v aktuálním znění zákona o DPH upravena v § 72 až § 79c. Touto novelou zákona o DPH se základní podmínky pro uplatňování odpočtu daně prakticky nezměnily, ale byly provedeny dílčí změny v navazujících pravidlech pro uplatňování nároku na odpočet daně. V souvislosti se zrušením dřívějších zvláštních pravidel pro správu DPH ve společnosti byla touto novelou zrušena dřívější specifická pravidla pro uplatňování nároku na odpočet daně ve společnosti. Upřesněna byla také pravidla pro uplatňování odpočtu z časového hlediska. Zřejmě nejvýznamnější změny byly provedeny v pravidlech pro vyrovnání a úpravu odpočtu, a to v případech, kdy u plátce dojde ke zničení, ztrátě či odcizení obchodního majetku, které nebudou plátcem řádně doloženy ani potvrzeny. V následujícím článku jsou shrnuta aktuálně platná pravidla pro uplatňování odpočtu daně, a to se zaměřením na změny, které byly v těchto pravidlech provedeny s účinností od 1. 7. 2017. Praktické dopady těchto změn jsou ilustrovány na příkladech.

Základní podmínky pro vznik nároku na odpočet daně, které jsou upraveny v § 72 zákona o DPH, se novelou zákona o DPH prakticky nezměnily. Podle § 72 odst. 1 zákona o DPH je plátce oprávněn uplatnit odpočet daně u přijatého zdanitelného plnění, které v rámci svých ekonomických činností použije pro vyjmenované účely, tj. zejména pro uskutečňování svých zdanitelných plnění, osvobozených plnění s nárokem na odpočet daně, pro plnění s místem plnění mimo tuzemsko, u nichž by měl plátce nárok na odpočet, pokud by se uskutečnila v tuzemsku a pro další vyjmenované účely. Novelou zákona o DPH bylo s účinností od 1. 7. 2017 doplněno nové písmeno f), podle něhož vzniká provozovatelům rozhlasového a televizního vysílání ze zákona, kteří jsou plátci daně, nárok na odpočet daně. Novelou zákona o DPH bylo totiž s účinností od 1. 7. 2017 zrušeno osvobození od daně bez nároku na odpočet daně pro provozování rozhlasového a televizního vysílání provozovateli ze zákona mezi plnění. Podle nového § 5 odst. 5 zákona o DPH jsou provozovatelé rozhlasového a televizního vysílání ze zákona považováni ve vztahu k činnosti jimi prováděného rozhlasového a televizního vysílání za osobu povinnou k dani, která uskutečňuje ekonomickou činnost, a to i v případě, kdy jim za tuto činnost nenáleží úplata. Ve vazbě na to jim jako plátcům daně vzniká podle doplněného § 72 odst. 1 písm. f) zákona o DPH nárok na odpočet daně. Při jeho uplatňování postupují podle novelizovaného znění § 75 zákona o DPH.

Z § 72 odst. 2 zákona o DPH vyplývá obecná zásada, podle níž chybně uvedená daň na dokladu nezakládá nárok na odpočet daně. Podle tohoto odstavce se totiž daní na vstupu chápe výhradně daň, která byla stanovena podle zákona o DPH. V návaznosti na to je v § 73 odst. 6 zákona o DPH potvrzeno, že převýší-li částka daně uvedená na přijatém daňovém dokladu výši daně, která má být uplatněna podle zákona, je plátce oprávněn uplatnit nárok na odpočet daně jen ve výši odpovídající dani, která má být uplatněna podle zákona.

Z § 72 odst. 4 zákona o DPH vyplývá nadále zákaz odpočtu daně u přijatého zdanitelného plnění použitého pro reprezentaci, které nelze pro účely daní z příjmů uznat za výdaje vynaložené k dosažení, zajištění a udržení příjmů. Výjimka z tohoto pravidla platí pro plnění podle § 13 odst. 9 písm. c) zákona o DPH, podle níž u dárků poskytnutých v rámci ekonomické činnosti, jejichž bezplatné poskytnutí není podle uvedeného písmene c) zdanitelným plněním, je možno uplatnit nárok na odpočet daně v plné či krácené výši podle jejich souvislosti s ekonomickou činností plátce, i když budou pro účely daně z příjmů chápány jako výdaj na reprezentaci.

Podle § 72 odst. 5 zákona o DPH má plátce nadále nárok na odpočet daně v plné výši u přijatého zdanitelného plnění, které použije výhradně pro vyjmenovaná plnění, která jsou uvedena v předchozím § 72 odst. 1 zákona o DPH, tj. například výhradně pro uskutečnění zdanitelných plnění. Podle navazujícího § 72 odst. 6 zákona o DPH, použije-li plátce přijaté zdanitelné plnění jak pro účely, které zakládají nárok na odpočet daně, tak pro jiné účely, je oprávněn uplatnit nárok na odpočet daně jen v částečné výši. Prakticky to znamená, že pojem "odpočet daně v částečné výši" zahrnuje jak "poměrný nárok na odpočet daně" podle § 75 zákona o DPH, tak i "zkrácený nárok na odpočet daně" podle § 76 zákona o DPH.

Nárok na odpočet daně vzniká podle § 72 odst. 3 zákona o DPH plátci okamžikem, kdy nastaly skutečnosti zakládající povinnost tuto daň přiznat. V případě zdanitelného plnění v tuzemsku, které uskutečnil jiný plátce daně ve standardním režimu je tímto okamžikem den, kdy vzniká plátci, který toto zdanitelné plnění uskutečnil, povinnost přiznat daň na výstupu. Plátce daně je přitom podle § 73 zákona o DPH oprávněn uplatnit nárok na odpočet daně, až za zdaňovací období, ve kterém jsou splněny stanovené podmínky pro uplatnění odpočtu daně. Prakticky to znamená, že v případě tuzemských zdanitelných plnění, tj. plnění poskytnutých jiným plátcem ve standardním režimu, je plátce oprávněn uplatnit nárok na odpočet daně až v okamžiku, kdy má k dispozici příslušný daňový doklad.

Podle § 73 odst. 3 zákona o DPH lhůta pro uplatnění nároku na odpočet daně činí nadále 3 roky. Začátek lhůty pro uplatnění nároku na uplatnění odpočtu začíná běžet od prvního dne měsíce následujícího po zdaňovacím období, ve kterém nárok na odpočet daně fakticky vznikl. Nárok na odpočet daně vznikne plátci u přijatého tuzemského zdanitelného plnění v okamžiku jeho uskutečnění. I když se faktické uplatnění nároku na odpočet daně může posunout na pozdější dobu například až na obdržení daňového dokladu v pozdějším období, tříletá lhůta pro uplatnění odpočtu by měla běžet už od prvního dne měsíce následujícího po zdaňovacím období, ve kterém se zdanitelné plnění uskutečnilo.

Z § 73 odst. 4 zákona o DPH vyplývá povinnost plátce uplatnit nárok na odpočet daně v částečné výši vždy v příslušném kalendářním roce, ve kterém byl oprávněn tento nárok uplatnit. Toto pravidlo prakticky platí i pro odpočty daně u plnění použitých částečně pro ekonomické činnosti plátce a částečně pro jiné účely. Novelou zákona o DPH bylo s účinností od 1. 7. 2017 prakticky doplněno, že plátce nemusí uplatňovat nárok na odpočet daně vzniklý v předchozím kalendářním roce pouze v dodatečném daňovém přiznání v případech, kdy má u přijatého zdanitelného plnění nárok na odpočet daně v krácené výši a příslušný vypořádací koeficient pro krácení nároku se podle § 76 odst. 5 zákona o dani z přidané hodnoty považuje za roven 100 %, tj. činí 95 % nebo více.

Novelou zákona o DPH byla s účinností od 1. 7. 2017 zrušena veškerá dřívější specifická pravidla pro správu DPH ve společnosti. Nové podmínky definované v zákoně o DPH jsou ve vazbě na novelu zákona o daních z příjmů postaveny na samostatném působení každého společníka společnosti a jsou podle právního názoru Ministerstva financí v souladu s obecnými principy DPH. Společník společnosti musí tedy od 1. 7. 2017 postupovat podle obecných ustanovení zákona o DPH. V novele je však zakotveno přechodné období do konce roku 2018 pro společnosti, které vznikly do účinnosti novely. V § 73 odst. 7 zákona o DPH byla do 30. 6. 2017 stanovena pravidla pro uplatňování nároku na odpočet daně u plátců, kteří jsou společníky společnosti. U plátců, kteří uskutečňovali zdanitelná plnění jako společníci společnosti, uplatňoval obecně nárok na odpočet daně u přijatých zdanitelných plnění použitých k činnosti společnosti určený společník, který vedl evidenci pro účely DPH za společnost. Společníci společnosti, kteří byli plátci, však mohli uplatnit nárok na odpočet daně u přijatých zdanitelných plnění použitých pro činnost společnosti také jednotlivě, pokud uskutečňovali zdanitelná plnění, ke kterým tato přijatá zdanitelná plnění použili, a pokud tato uskutečněná zdanitelná plnění uvedli ve svých daňových přiznáních. Byl-li uplatňován nárok na odpočet daně jednotlivými společníky společnosti, musela být těmito společníky uplatněna daň na výstupu ve vztahu k určenému společníkovi společnosti, který přiznával daň na výstupu za činnost celé společnosti. Tento postup se podle výkladu GFŘ uplatnil i u stavebních a montážních prací, u kterých se při jejich standardním poskytnutí jinému plátci použil režim přenesení daňové povinnosti na příjemce zdanitelného plnění.

Novelou zákona o DPH s účinností od 1. 7. 2017 byl tento odstavec zrušen, tj. byla prakticky zrušena dřívější specifická pravidla pro uplatnění nároku na odpočet daně u plátců, kteří uskutečňují zdanitelná plnění jako společníci společnosti. Od 1. 7. 2017 tedy společníci společnosti postupují podle obecných ustanovení zákona o DPH pro uplatňování nároku na odpočet daně a nárok na odpočet daně uplatňují samostatně. Společnosti, které vznikly do účinnosti novely, však mohou podle přechodných ustanovení v přechodném období, tj. nejdéle do konce roku 2018 postupovat při uplatňování nároku na odpočet daně podle dosavadního znění § 73 odst. 7 zákona o DPH.

Uplatňování nároku na odpočet daně společníky společnosti podle obecných pravidel pro uplatňování nároku na odpočet daně je podle mého názoru problematické, protože budou-li společníci společnosti uplatňovat daň na výstupu u činností vykonávaných na základě společenské smlouvy podle výše svých podílů na společné činnosti, mohou podle právního názoru GFŘ uplatnit nárok na odpočet daně pouze v poměru, v jakém se budou podílet na plněních uskutečněných vůči třetí osobě. Při pořízení majetku z prostředků společnosti, který nebude možno přiřadit ke konkrétnímu uskutečňovanému plnění, například při pořízení automobilu či stroje, musí společníci společnosti podle právního názoru GFŘ při uplatnění nároku na odpočet daně současně respektovat výši svých spoluvlastnických podílů k tomuto majetku.

Z novelizovaného znění § 74 zákona o DPH vyplývají pravidla pro opravu odpočtu daně. Podle § 74 odst. 1 zákona o DPH postupuje plátce v případech, kdy má oprava základu daně a výše daně podle § 42 zákona o DPH za následek snížení uplatněného odpočtu daně. V tomto případě je plátce, pro něhož se uskutečnilo zdanitelné plnění, povinen provést opravu odpočtu daně, a to v daňovém přiznání za zdaňovací období, ve kterém se dozvěděl nebo dozvědět měl a mohl, jak bylo upřesněno novelou zákona, o okolnostech rozhodných pro vznik povinnosti tuto opravu provést.

Novelou zákona byl s účinností od 1. 7. 2017 doplněn do § 74 nový odstavec 2, z něhož vyplývá v souladu s příslušnou judikaturou Soudního dvora Evropské unie povinnost provést opravu odpočtu daně uplatněného z titulu poskytnuté zálohy před uskutečněním zdanitelného plnění na zdanitelné plnění, které se neuskutečnilo a tato úplata nebyla vrácena, ani použita na úhradu jiného plnění. Opravu odpočtu daně z tohoto důvodu je plátce povinen provést za zdaňovací období, ve kterém se prokazatelně dozvěděl, že se zdanitelné plnění neuskuteční a že poskytnutá úplata nebude vrácena ani použita na úhradu jiného plnění, nebo kdy se tyto skutečnosti dozvědět měl a mohl.

V § 75 zákona o DPH jsou po doplnění novelou stanovena pravidla pro uplatňování nároku na odpočet daně v poměrné výši, tj. v případech, kdy plátce přijaté zdanitelné plnění použije jak pro svou ekonomickou činnost, tak i pro účely s ní nesouvisející. Podle nového znění § 75 odst. 1 zákona o DPH, který byl doplněn s účinností od 1. 7. 2017 ve vazbě na doplnění § 5 odst. 5 zákona o DPH a zrušení osvobození od daně pro rozhlasové a televizní vysílání provozovateli ze zákona, použije-li plátce přijaté zdanitelné plnění v rámci své ekonomické činnosti jak pro účely činností, které jsou předmětem daně, tak pro účely činností, které předmětem daně nejsou, má nárok na odpočet daně pouze v poměrné výši odpovídající rozsahu použití pro činnosti, které jsou předmětem daně.

Podle § 75 odst. 2 zákona o DPH se nadále uplatní základní výchozí pravidlo pro uplatnění nároku na odpočet daně, podle něhož použije-li plátce přijaté zdanitelné plnění jak v rámci svých ekonomických činností, tak pro účely s nimi nesouvisejícími, má nárok na odpočet daně pouze v poměrné výši odpovídající rozsahu použití pro své ekonomické činnosti. Podle § 75 odst. 3 zákona o DPH si může prakticky plátce zvolit, že uplatní nárok na odpočet daně v plné výši a přizná daň na výstupu z důvodu využití zdanitelného plnění pro účely nesouvisející s ekonomickou činností podle § 13 odst. 4 písm. a) nebo podle § 14 odst. 3 písm. a) zákona o DPH. Tento postup však není možný u dlouhodobého majetku, jak je vymezen v § 4 odst. 4 písm. b) zákona o DPH. U dlouhodobého majetku, například při pořízení automobilu, který bude plátce využívat jak pro služební, tak i osobní potřebu, je plátce povinen vždy uplatnit nárok na odpočet daně v poměrné výši. Novelou zákona se doplňuje, že obdobně mohou postupovat i provozovatelé rozhlasového a televizního vysílání ze zákona.

Podle § 75 odst. 4 zákona o DPH se příslušná výše odpočtu daně v poměrné výši vypočte jako součin daně na vstupu u přijatého zdanitelného plnění, u kterého má plátce nárok na odpočet daně v poměrné výši, a podílu použití tohoto plnění pro činnosti plátce, které jsou předmětem daně, a podílu použití pro ekonomické činnosti plátce, který je chápán jako tzv. poměrný koeficient. Tento poměrný koeficient se vypočítá jako procentní podíl zaokrouhlený na celé procento nahoru. Z § 75 odst. 5 zákona o DPH vyplývá, že není-li možno v okamžiku uplatnění odpočtu daně stanovit výši poměrného koeficientu podle skutečného podílu použití, stanoví ji plátce kvalifikovaným odhadem. Po skončení kalendářního roku plátce stanoví poměrný koeficient podle skutečného rozsahu použití příslušného plnění pro své činnosti, které jsou předmětem daně a pro své ekonomické činnosti. Bude-li se takto stanovený poměrný koeficient lišit od poměrného koeficientu stanoveného odhadem o více než 10 procentních bodů, výše uplatněného odpočtu daně se opraví. Je-li vypočtená částka opravy kladná, je plátce oprávněn výši uplatněného odpočtu daně opravit, je-li naopak záporná, je plátce povinen výši uplatněného odpočtu daně opravit. Opravu plátce provede v daňovém přiznání v ř. 45, a to za poslední zdaňovací období kalendářního roku, ve kterém došlo k uskutečnění zdanitelného plnění, jehož se oprava týká. Do kontrolního hlášení se tato oprava odpočtu daně neuvádí.

V novelizovaném znění § 77 zákona o DPH jsou stanovena pravidla pro vyrovnání odpočtu jako korekčního mechanismu, který se prakticky vztahuje na odpočet daně u obchodního majetku, vyjma dlouhodobého majetku, a to v souvislosti se změnou účelu jeho použití. Z § 77 odst. 1 zákona o DPH vyplývá, že vyrovnání odpočtu se provede, pokud v tříleté lhůtě pro uplatnění nároku na odpočet daně plátce daně obchodní majetek, vyjma dlouhodobého majetku, použije v rámci svých ekonomických činností pro jiné účely, než které zohlednil při uplatnění původního odpočtu daně. Tímto použitím pro jiné účely se rozumí případy, kdy plátce uplatnil původní odpočet daně v plné výši a následně tento majetek použije pro účely, pro které má nárok na odpočet daně v krácené výši nebo nárok na odpočet daně nemá, nebo případy, kdy plátce uplatnil odpočet v krácené výši a následně tento majetek použije pro účely, pro které nárok na odpočet daně nemá, nebo pro účely, pro které má nárok na odpočet daně v plné výši.

Novelou zákona o DPH s účinností od 1. 7. 2017 bylo doplněno, že použitím pro jiné účely se rozumí také případy, kdy plátce uplatnil původní odpočet v plné nebo částečné výši a následně u tohoto majetku došlo ke zničení, ztrátě či odcizení, které nejsou řádně doloženy ani potvrzeny. Co se rozumí pro tyto účely zničením, ztrátou či odcizením majetku vyplývá z Informace GFŘ k uplatňování zákona o DPH při vyrovnání odpočtu daně dle § 77 odst. 2 písm. c) a úpravě odpočtu dle § 78e zákona o DPH, č. j. 55985/17/7100-20116-050485 ze dne 15. 6. 2017, zveřejněné na stránkách finanční správy dne 16. 6. 2017 (dále jen "informace GFŘ"). Zničením věci je taková změna fyzického stavu věci, kterou není možné odstranit opravou. Věc pak již nemůže být použita ke svému původnímu účelu. Zničením věci je možno podle informace GFŘ rozumět také například fyzickou likvidaci věci. Za ztrátu věci se zpravidla považuje podle právního názoru GFŘ situace, kdy osoba ztratí nejčastěji nezávisle na své vůli možnost s věcí disponovat jako by byla jejím vlastníkem. Za ztrátu lze rovněž považovat zejména opuštění věci ve smyslu § 1045, § 1050 nebo § 1051 občanského zákoníku. Za odcizení věci bývá považován takový čin, při kterém se nějaká osoba zmocní cizí věci, aby s ní nakládala jako vlastník.

Podle informace GFŘ je třeba pro účely doložení zničení, ztráty nebo odcizení obchodního majetku nutné zjistit zejména, jaký obchodní majetek byl zničen, ztracen nebo odcizen, jeho množství a jednotkovou cenu (pořizovací cenu). Pro řádné doložení zničení obchodního majetku je nezbytné mít níže předepsané dokumenty a současně soupis majetku, který by měl obsahovat jednotkovou cenu (pořizovací cenu) obchodního majetku bez daně, základ daně, sazbu daně a výši daně a také datum pořízení obchodního majetku, a zdaňovací období, kdy byl odpočet uplatněn a v jaké výši. Konkrétní možnosti řádného doložení zničení, ztráty nebo odcizení obchodního majetku jsou uvedeny v informaci GFŘ. Pokud tedy plátce splní požadované podmínky řádného doložení zničení, ztráty nebo odcizení obchodního majetku, povinnost provést vyrovnání odpočtu daně mu nevznikne.

Povinnost provést vyrovnání odpočtu při zničení, ztrátě či odcizení majetku, které nejsou plátcem řádně doloženy ani potvrzeny, vzniká dnem, kdy se plátce o těchto skutečnostech dozvěděl nebo dozvědět měl a mohl. Tyto situace již tedy nejsou od 1. 7. 2017 posuzovány jako použití majetku pro účely nesouvisející s ekonomickou činností plátce, které byly dříve spojovány s povinností přiznat daň na výstupu, ale jako situace, kdy je plátce povinen provést korekci dříve uplatněného odpočtu daně formou vyrovnání odpočtu daně.

V § 78 až § 78e zákona o DPH jsou stanovena novelizovaná pravidla pro úpravu odpočtu jako korekčního mechanismu, který se vztahuje k původnímu odpočtu daně uplatněnému u dlouhodobého majetku. Základní pravidla pro úpravu odpočtu jsou vymezena v § 78 zákona o DPH. Podle § 78 odst. 1 zákona o DPH původní odpočet daně uplatněný u pořízeného dlouhodobého majetku podléhá úpravě, pokud v některém z kalendářních roků následujících po roce, ve kterém byl původní odpočet uplatněn, dojde ke změně v rozsahu použití tohoto majetku pro účely, které zakládají nárok na odpočet daně. Úprava odpočtu daně se prakticky vztahuje na změnu účelu použití v rámci ekonomické činnosti a také na změnu rozsahu použití dlouhodobého majetku částečně pro ekonomické činnosti plátce a částečně pro účely s ní nesouvisející. Změny v rozsahu použití dlouhodobého majetku se posuzují samostatně za každý kalendářní rok v rámci lhůty pro úpravu odpočtu daně. Prakticky to tedy znamená, že úprava odpočtu daně se provádí pouze za příslušný kalendářní rok v rámci této lhůty. Lhůta pro úpravu odpočtu činí obecně 5 let, ale pro nemovité věci a jejich technické zhodnocení byla tato lhůta prodloužena na 10 let. Úpravu odpočtu daně plátce uvádí v daňovém přiznání za poslední zdaňovací období kalendářního roku, a to v ř. 60. V kontrolním hlášení se úprava odpočtu nevykazuje. Je-li při úpravě snižován nárok na odpočet daně, uvede se příslušná částka do ř. 60 daňového přiznání se záporným znaménkem. Je-li při úpravě odpočtu naopak zvyšován nárok na odpočet daně, uvede se příslušná částka s kladným znaménkem.

Způsob výpočtu úpravy odpočtu daně, včetně algoritmu výpočtu, je upraven v § 78a zákona o DPH. Částka úpravy odpočtu daně za příslušný kalendářní rok se vypočte ve výši jedné pětiny, případně jedné desetiny v případě pozemků, staveb, jednotek a jejich technického zhodnocení, a to ze součinu částky daně na vstupu u příslušného majetku, a rozdílu mezi ukazatelem nároku na odpočet daně k okamžiku provedení úpravy odpočtu daně a ukazatelem nároku na odpočet daně ke kalendářnímu roku, v němž byl původní odpočet daně uplatněn, nebo ke kalendářnímu roku, v němž byl majetek pořízen, pokud plátce nárok na odpočet daně neměl. Úprava odpočtu daně se provádí pouze v případě, že rozdíl mezi ukazatelem nároku na odpočet daně v příslušném roce a v roce, kdy byl uplatněn původní odpočet, je větší než 10 procentních bodů.

V novelizovaném znění § 78d zákona o DPH je vymezen postup při provedení úpravy odpočtu při prodeji dlouhodobého majetku. Dojde-li podle § 78d odst. 1 zákona o DPH u dlouhodobého majetku ve lhůtě pro úpravu odpočtu daně k uskutečnění dodání zboží nebo poskytnutí služby, použijí se obdobně ustanovení § 78 až § 78c zákona o DPH s tím, že úprava odpočtu daně se provede jednorázově. Prakticky to znamená, že úprava odpočtu daně se vztáhne ke zbývajícímu počtu roků do konce pětileté či desetileté lhůty, v případě nemovitých věcí, pro úpravu odpočtu. Podle dřívějšího znění zákona o DPH, tj. do 30. 6. 2017 prováděl tuto úpravu odpočtu plátce až v daňovém přiznání za poslední zdaňovací období kalendářního roku, ve kterém důvod pro úpravu odpočtu nastal. Novelou zákona o DPH byla s účinností od 1. 7. 2017 provedena změna, z níž vyplývá, že úpravu odpočtu plátce provede okamžitě za zdaňovací období, ve kterém došlo k uskutečnění plnění, tj. z časového hlediska se prakticky postupuje obdobně jako při vyrovnání odpočtu daně.

Novelou zákona o DPH byl s účinností od 1. 7. 2017 doplněn nový § 78e, z něhož vyplývá, že dojde-li u dlouhodobého majetku ve lhůtě pro úpravu odpočtu daně k jeho zničení, ztrátě či odcizení, které nejsou řádně doloženy ani potvrzeny, úprava odpočtu daně se provede jednorázově za zdaňovací období, ve kterém se plátce o těchto skutečnostech dozvěděl nebo dozvědět měl a mohl. Řádné doložení zničení, ztráty či odcizení dlouhodobého majetku se podle informace GFŘ posuzuje stejně jako pro účely vyrovnání odpočtu, jak bylo vysvětleno v předchozím textu. Při úpravě odpočtu podle § 78e zákona o DPH se postupuje prakticky obdobně jako při úpravě odpočtu podle § 78d zákona o DPH, která se provádí při prodeji dlouhodobého majetku.

Tato povinnost by neměla vznikat, pokud plátce prokáže, jak již bylo vysvětleno v předchozím textu, že dlouhodobý majetek byl prokazatelně odcizen či zničen, nebo za jeho ztrátu či zničení byla předepsána náhrada škody.