Rozsudek SD EU ve věci "dočasného přidělení zaměstnance k výkonu práce u jiného zaměstnavatele dle ustanovení zákoníku práce" z pohledu daně z přidané hodnoty

Jenomže, Soudní dvůr Evropské unie (dále jen SD EU) ve svém , ze dne 11. 3. 2020 ve věci „“ zkonstatoval, že dočasné přidělení zaměstnance k výkonu práce za náhradu nákladů je předmětem daně z přidané hodnoty.

Italská společnost Avir (dále jen mateřská společnost) dočasně přidělila jednoho ze svých vedoucích pracovníků ke své italské dceřiné společnosti „San Domeniko Vetraria“ (dále jen dceřiná společnost) na místo ředitele jedné z provozoven. Mateřská společnosti následně fakturovala dceřiné společnosti „San Domenico“ jenom náklady vynaložené na dočasně přiděleného pracovníka bez marže. Na tuto náhradu nákladu mateřská společnost aplikovala italskou platnou sazbu daně. Na základě vystaveného dokladu dceřiná společnost „San Domeniko“ uplatnila nárok na odpočet v rámci svého daňového přiznání k DPH.

měla za to, že tyto náhrady nákladů nespadají do působnosti DPH, jelikož se netýkají poskytnutí služeb dle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, a proto není možný nárok na odpočet DPH.

Dle tehdy platné italské legislativy se totiž

Z tohoto důvodu daňová správa neuznala společnosti „San Domenico“ uplatněný nárok na odpočet DPH. Proti dodatečnému daňovému výměru se společnost „San Domenico“ odvolala a následně podala žalobu.

, který se jako poslední tímto sporem zabýval, dospěl k názoru, že hospodářská povaha dočasného přidělení zaměstnance, jako je v daném případě, vyplývá z nebytné existence zvláštního zájmu zaměstnavatele, který daného zaměstnance dočasně přidělí do mateřské společnosti, zabezpečit co nejlepší fungování této své dceřiné společnosti. Tato skutečnost plynula také z nezanedbatelné částky náhrady nákladů na tohoto zaměstnance, kterou dceřiná společnost hradila mateřské společnosti.

Navíc, kasační soud má za to, že vnitrostátní pravidlo podle všeho vede k neodůvodněnému nerovnému zacházení, které může mít dopad na zásadu daňové neutrality, protože poskytování pracovních sil agenturou práce je zdanitelné plnění. Položil proto Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen „SD EU“) otázku, zda Směrnice rady 77/388/EHS a zásada daňové neutrality brání takové vnitrostátní právní úpravě, která nepovažuje za zdanitelné plnění dočasné přidělení zaměstnance jen za úhradu souvisejících nákladů.

na úvod svého rozhodnutí připomněl, že . A také, že poskytnutím služby se rozumí jakékoliv plnění, které není dodáním zboží.

Z projednávané věci plyne, že mateřská společnost je osobou povinnou k dani, dočasně poskytla zaměstnance své dceřiné společnosti v rámci jedné země. Zůstavalo tedy jenom určit, zda toto poskytování služby bylo uskutečněno za „protiplnění“. Pokud by činnost mateřské společnosti spočívala výlučně v poskytování služeb bez přímého protiplnění, neexistoval by základ daně a tato plnění by tedy nepodléhaly DPH, jak to již konstatoval SD EU v rozsudku „Český rozhlas“ – C-11/15.

SD EU uvedl, že poskytnutí služeb je uskutečněno za „protiplnění“ tehdy, když mezi poskytovatelem a příjemcem existuje právní vztah, v jehož rámci jsou vzájemně poskytnutá plnění, přičemž odměna obdržená poskytovatelem představuje skutečnou protihodnotu služby poskytnuté příjemci. V projednávané věci došlo k výměně recipročních plnění. Mateřská společnost dočasně přidělila svého vedoucího pracovníka do dceřiné společnosti na jedné straně a dceřiná společnost vystavenou fakturu mateřské společnosti uhradila na druhé straně.

Pokud by bylo prokázáno, že zaplacení částek, které dceřiné společnosti fakturovala mateřská společnost, bylo podmínkou pro to, aby mateřská společnost dočasně přidělila vedoucího pracovníka a dceřiná společnost zaplatila tyto částky pouze jako protiplnění za dočasné přidělení, bylo by třeba dospět k závěru, že mezi oběma plněními existuje přímá souvislost. To znamená, že jedno plnění se uskuteční pouze za podmínky, že se uskuteční druhé plnění a naopak.

V tomto ohledu je nepodstatná skutečnost, že je fakturována částka vyšší nebo nižší než náklady, které mateřská společnost vynaložila při poskytování svých sužeb. Taková okolnost totiž nemůže ovlivnit přímou souvislost mezi poskytnutím služby a získaným protiplněním.

SD EU tedy odpověděl na položenou otázku tak, že italská , dle které bylo dočasné přidělení zaměstnance jenom za úhradu souvisejících nákladů mimo předmět DPH, je v rozporu s evropskou Směrnicí o DPH.

V případě, že budete také „dočasně pronajímat“ svého zaměstnance, je vhodné se s výše uvedeným rozsudkem seznámit, aby se správně aplikovali závěr tohoto rozhodnutí. Dá se předpokládat, že dočasné přidělení zaměstnance už nebude možné chápat jako plnění mimo předmět DPH, a to bez ohledu na výši fakturované částky.