Myslím si, že skoro každý rád využije službu, která je praktická, přehledná a vhodná pro daný typ podnikání. Za takovou službu považuji také palivovou resp. fleetovou kartu různých českých i zahraničních společností – např. CCS, DKV, EuroShell atd.
Rozsudek SD EU ve věci „rakouské společnosti, které polský správce daně neuznal nárok na odpočet DPH při tankování za použití palivové karty, protože to posoudil jako finanční službu“.
Ing.
Mária
Mikulecká
Právě posouzením situace, kdy plátce využívá různé tankovací karty k nákupu pohonných hmot a k těmto transakcím přistupuje jako k dodání pohonných hmot, tedy dodání zboží mezi čerpací stanici a správcem karet, následně pak finálnímu spotřebiteli se zabýval Soudní dvůr Evropské unie (dále jen Soudní dvůr EU) ve svém rozhodnutí číslo
C-235/18
, ze dne 15. 5. 2019 ve věci Vegy Internacional Car Transport and Logistic – TradingGmbH
.Podstata sporu
Rakouská společnost „Vega Internacional“ (dále jen rakouská mateřská společnost) se zabývala přepravou užitkových automobilů z továrny výrobce přímo k zákazníkovi. Tato služba byla zajišťována prostřednictvím několika dceřiných společností Vega International se sídlem v různých členských státech včetně dceřiné společnosti Vega Poland sp. Z o. o. se sídlem v Polsku (dále jen polská dceřiná společnost). Rakouská mateřská společnost organizovala a řídila zásobování dceřiných společností tankovacími kartami vydanými různými dodavateli pohonných hmot. Nákup pohonných hmot do vozidel přepravovaných polskou dceřinou společnosti byl prováděn pomocí tankovací karty, která byla vystavená na jméno řidiče. Z organizačních důvodů a také s ohledem na výši nákladů byly veškeré operace, které byly prováděny pomocí tankovacích karet, uskutečňovány centrálně mateřskou společností v Rakousku, která dostávala od dodavatele pohonných hmot faktury zejména za nákup pohonných hmot s DPH, kterou následně nárokovala u správce daně. Poté na konci každého měsíce rakouská mateřská společnost přefakturovala svým dceřiným společnostem, včetně společnosti Vega Poland, pohonné hmoty, které byly použity pro účely poskytnutí služby přepravy vozidel s navýšením o 2%. Dceřiné společnosti pak tuto fakturu měly uhradit od jednoho až do tří měsíců od jejich obdržení.
Finanční úřad pro Varšavu centrum Polsko ale odmítlo vrátit rakouské mateřské společnosti uplatněný nárok na DPH za dané období ze zaplacených faktur. Ve svém rozhodnutí došel správce daně k názoru, že rakouská mateřská společnost v daném případě neprováděla dodání pohonných hmot – tedy zdanitelné plnění, ze kterých lze vrátit DPH, ale že poskytovala polské dceřiné společnosti finanční služby, které dle polského zákona o dani z přidané hodnoty jsou osvobozeným plněním od DPH.
Proti vydanému rozhodnutí se rakouská mateřská společnost nejdřív odvolala, pak podala žalobu, ale tato žaloba byla také ze stejného důvodu zamítnuta.
Nejvyšší správní soud v Polsku
, který se na základě podané kasační žaloby předmětným sporem zabýval, posoudil spor stejně jako správce daně a soud prvního stupně. Protože měl ale pochybnosti, přerušil řízení a položil Soudnímu dvoru EU otázku, zda: „může být poskytnutí tankovacích karet mateřskou společností dceřiným společnostem, které jim umožňují natankovat pohonné hmoty do vozidel, jejichž přepravu zajišťují, považováno za službu poskytnutí úvěrů osvobozenou od DPH, nebo za složené plnění, jehož základním účelem je dodání pohonných hmot, a tedy dodání zboží, za které může být DPH zaplacená v Polsku vrácená
.“ Soudní dvůr EU
nejdřív připomněl, že:předmětem DPH je dodání zboží za úplatu uskutečněná v rámci členského státu osobou povinnou k dani, která jedná jako taková, přičemž za dodání zboží se považuje převod práva nakládat s hmotným majetkem jako vlastník.
V projednávaném případě rakouská mateřská společnost nenakládala s pohonnými hmotami, z jejichž nákupu žádá vrácení DPH, jako kdyby byla jejich vlastníkem. Tyto pohonné hmoty totiž nakupovala polská dceřiná společnost přímo od dodavatelů a na základě vlastního uvážení. Sama rozhodovala o tom, za jakých podmínek pohonné hmoty nakoupí, protože si mohla vybrat z čerpacích stanic v rámci dodavatelů určených rakouskou mateřskou společností. Samostatně se rozhodnout o kvalitě, množství, druhu pohonných hmot, jakož i o době nákupu a způsobu jejich použití. Také bylo nesporné, že polská dceřiná společnost nesla veškeré náklady na takové tankování, protože jí tyto pohonné hmoty byly následně přefakturované rakouskou mateřskou společností. Za těchto podmínek, jak tvrdí polská vláda a Evropská komise, není namístě se domnívat, že rakouská mateřská společnost dodávala pohonné hmoty a že následně toto zboží prodává polské dceřiné společnosti, a tím tedy uskutečňovala dodání zboží.
Podle Soudního dvora EU rakouská mateřská společnost poskytovala polské dceřiné společnosti prostřednictvím tankovacích karet jednoduchý nástroj umožňující nákup pohonných hmot, tedy finanční služby, které jsou dle čl. 135 odst.1 písm. b) Směrnice osvobozené od DPH.
Závěr
Předpokládám, že tato změna přístupu k tankovacím kartám bude časem zohledněná v českém výkladu zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH“), a je vhodné sledovat stránky Generálního finančního ředitelství, které obvykle informace k tématům daně zveřejňuje na svých webových stránkách.