Daň z přidané hodnoty je nejvýnosnější daní, bez které by veřejný sektor nefungoval. Platíme jí podnikatelům v cenách téměř všeho zboží a služeb, načež jí přeposílají fi nančním úřadům. Jde sice o českou daň, která je však harmonizovaná (sladěna) v rámci celé Evropské unie. Důsledkem je, že naši zákonodárci mají svázané ruce a musejí se podvolit jednotícím unijním pravidlům „upečeným v Bruselu“. Přičemž DPH připadne České republice pouze, když místo uskutečnění zdanitelného plnění je na našem území. Ale právě o tom, kde je to místo plnění – a tedy i zdanění – rozhoduje především unijní právo a nikoli český zákon o DPH . Ukážeme si, jak složité může být už jen to samotné výchozí určení místa plnění, tedy rozhodnout, kde se má poskytovaná služba zdanit. A nebudeme řešit žádnou akademickou abstrakci, ale v podnikání velmi častý typ služeb – školení. Může jít kupříkladu – trochu škodolibě – o školení o nedávné již 51. novele zákona o DPH mající 34 stran!
DPH u školení veřejného versus s omezenou účastí
Vydáno:
21 minut čtení
DPH u školení veřejného versus s omezenou účastí
Ing.
Martin
Děrgel
Základní pravidla určení místa plnění
Když český podnikatel – plátce DPH šťastně prodá zdanitelné zboží či službu, čeká jej méně příjemná záležitost – přiznat a zaplatit DPH, případně tato „radost“ dolehne na jeho zákazníka. Komplikací ale často bývá,
jakému státu daň zaplatit?
Místo zdanění na poli DPH totiž na rozdíl od daní z příjmů není a priori
vázáno na místo usazení poskytovatele plnění nebo jeho provozovny, ale na tzv. místo plnění. Takže český státní rozpočet se může těšit na DPH jen u zdanitelných plnění s místem plnění v České republice, což může zcela běžně nastat, i když dodavatelem nebo odběratelem anebo oběma jsou zahraniční firmy. Jestliže však místo plnění připadne třeba na Slovensko, zůstane tam i příslušná DPH, a to i v případě, že daný obchod proběhl mezi českými plátci.V rámci členských států EU, kde platí pro DPH více méně jednotná pravidla, je obecně nastaven princip, že
místem plnění je stát spotřeby daného plnění
. Daň z přidané hodnoty, jakožto daň ze spotřeby, tak připadne státu, kde došlo ke spotřebování, resp. využití plnění. S trochou nadsázky by se tak dalo říci, že státní pokladna ve státě bujarého konzumu tloustne spolu s tamním lidem více než v zemi plné asketů či soběstačných rodinných farem. Bohužel je systém DPH plný zvláštních postupů a výjimek, navíc laicky vnímané „místo spotřeby“ není vždy tím pravým místem plnění ve smyslu předpisů o DPH. O tom, zda místo plnění – a tedy i zdanění – bude v České republice nebo ne, rozhodují zejména tři právní předpisy, v uvedeném pořadí (vždy ve znění pozdějších předpisů):
–
Směrnice Rady č. 2006/112/ES ze dne 28. 11. 2006 o společném systému DPH (dále jen „směrnice o DPH“).
–
Nařízení Rady č. 282/2011/EU, kterým se stanoví prováděcí opatření ke směrnici o DPH (dále jen „nařízení o DPH“).
–
Zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH“).
Pravidla určení místa plnění závisejí na druhu předmětného plnění, například při prodeji zboží v tomto ohledu musíme rozlišovat, zda se jedná o prodej zboží: a) bez dopravy, b) včetně dopravy, c) včetně montáže. Ale daleko složitější je systém určení místa plnění u služeb, k