Roční zúčtování záloh na daň z příjmů ze závislé činnosti

Vydáno: 20 minut čtení

Zajisté nikomu nezůstalo utajeno, že příjem ze závislé činnosti alias mzdu neobdrží zaměstnanci v celé (hrubé) výši určené nebo dohodnuté se zaměstnavatelem. Vedle nemalého pojistného na sociální a zdravotní pojištění z nich totiž ukousne i daň z příjmů ze závislé činnosti, jíž se slangově a historicky říká „daň ze mzdy“. Zdaňovacím obdobím fyzických osob je sice celý kalendářní rok, ale již během roku sráží zaměstnavatel z každé měsíční mzdy „daň“, která je však jen zálohou na daň z příjmů za celý rok. Jako obecně každá záloha čeká i tato „záloha na daň“ na konečné vyúčtování a započtení. Toto tzv. roční zúčtování záloh na daň je věcně obdobou daňového přiznání, které na žádost zaměstnance pro něj musí zdarma, rychle a správně zúřadovat zaměstnavatel.

Roční zúčtování záloh na daň z příjmů ze závislé činnosti
Ing.
Martin
Děrgel
 
Důvody zálohového zdanění mezd
Příjmy ze závislé činnosti
alias
„mzdy“ jsou sice jen jedním z pěti možných daňových druhů příjmů fyzických osob, vedle příjmů ze samostatné činnosti (podnikání), z kapitálového majetku, z nájmu a „ostatních“. Ovšem v mnoha ohledech jde o výjimečný druh příjmů, jemuž se zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDP“), věnuje nejvíce a provází jej jedinečné přístupy. To má tři hlavní důvody. Prvním je
obrovská masa milionů poplatníků
(zaměstnanců), kteří jsou vesměs daňovými laiky, takže by bylo značně náročné – pro ně samotné, ale rovněž pro kontrolující finanční úřady – nutit je platit daň běžným způsobem formou každoročního daňového přiznání. Zadruhé je pro tyto příjmy – „mzdy“ – typické, že
plynou poplatníkům pravidelně každý měsíc, a navíc stále jen od jednoho plátce: zaměstnavatele
. A zatřetí, nikoli však co do významu,
jsou daně z mezd vydatným a stabilním zdrojem příjmů veřejných rozpočtů
.
Logickým důsledkem těchto tří specifik mzdových příjmů bylo zavedení zvláštního způsobu zdanění. A to nepřímo
zaúkolováním jejich zaměstnavatele
, který musí – pod vlastní majetkovou odpovědností a zcela zadarmo –
průběžné zdaňovat vyplácené mzdy za každý kalendářní měsíc
, aniž by se tím museli trápit takto zdaňovaní zaměstnanci, kteří si jednoduše odnesou již zdaněnou (čistou) mzdu, a už nic dalšího nemusí řešit. Přičemž ale mohou svou drobnou aktivitou snížit daňové zatížení tím, že u zaměstnavatele – v praxi na výzvu jeho mzdové účetní a s její asistencí – uplatní nejrůznější daňové odpočty, slevy a zvýhodnění. Tento přístup má značnou výhodu i pro finanční úřady, protože zaměstnavatelů – v roli plátců daně z mezd jejich zaměstnanců – je podstatně méně než zaměstnanců – poplatníků daně z příjmů. Navíc se zaměstnavatelé v daních zpravidla daleko lépe orientují, resp. jejich nedoceněné mzdové účetní než většinou laičtí zaměstnanci, je snazší jejich kontrola, a případný postih nějakou „výchovnou“ daňovou sankcí. Samozřejmě, že zaměstnavatelé mají na věc jiný názor…
 
Tři způsoby zdanění mezd
Pro zdanění mezd plátcem daně (zaměstnavatelem) je stěžejní, zda zaměstnanec
na zdaňovací období u něj podepsal („učinil“) „Prohlášení k dani“ dle § 38k odst. 4 ZDP nebo ne.
Obecně lze říci, že podepsání „Prohlášení k dani“ je pro zaměstnance vždy výhodné a nemůže na něm nikdy prodělat. Pozor ale na to, že na stejné období kalendářního roku (zdaňovacího období) jej
lze podepsat nejvýše u jednoho zaměstnavatele
!
Podepsané „Prohlášení k dani“ zaměstnanci umožňuje, aby již během zdaňovacího období – a to právě při výpočtu měsíčních záloh na daň z příjmů ze závislé činnosti – uplatňoval pro snížení daně (zálohy) většinu „osobních“ slev na dani a daňové zvýhodnění na vyživované děti, pro které splňuje zákonné podmínky. Čistě pro odlišení se zaměstnavatel, u něhož zaměstnanec podepsal „Prohlášení k dani“, označuje
„hlavní zaměstnavatel“
(lze jej v průběhu kalendářního roku změnit), a ten, u kterého jej nepodepsal –
„vedlejší zaměstnavatel“