Náhrada škody na odložených věcech

Vydáno: 15 minut čtení

Zákoník práce 1) v rámci právní úpravy náhrady škody upravuje vedle obecné prevenční povinnosti také případy, v nichž je zaměstnavatel nebo zaměstnanec povinen nahradit škodu, která druhé straně vznikla. Pokud jde o povinnost zaměstnavatele nahradit zaměstnanci škodu, sem se řadí tzv. obecná povinnost zaměstnavatele nahradit škodu, dopadající na škody vzniklé zaměstnanci při plnění pracovních úkolů či v přímé souvislosti s ním, případně na škody způsobené zaměstnanci ostatními zaměstnanci zaměstnavatele.

Náhrada škody na odložených věcech
Mgr.
Michal
Vrajík
samostatný advokát, externí spolupracovník, Human Garden
Vedle této obecné povinnosti nahradit škodu zákoník práce rozlišuje tři zvláštní druhy povinnosti zaměstnavatele nahradit škodu, a to povinnost nahradit škodu (nemajetkovou újmu) vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, dále povinnost nahradit škodu vzniklou při odvracení hrozící škody, a konečně též povinnost nahradit škodu vzniklou zaměstnanci na odložených věcech. Posledně jmenované povinnosti je věnován tento článek.
 
Předpoklady povinnosti nahradit škodu
Aby byl zaměstnavatel povinen nahradit zaměstnanci škodu na odložených věcech, musí být podle ustanovení § 267 odst. 1 zákoníku práce splněny následující dva předpoklady:
a)
odložení věcí, k němuž došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, a to na místě k tomu určeném nebo obvyklém;
b)
vznik škody na těchto odložených věcech, typicky jejich poškozením, zničením nebo ztrátou.
Povinnost zaměstnavatele nahradit škodu je tzv. objektivní, což znamená, že se nevyžaduje, aby zaměstnavatel vznik škody zavinil ani úmyslně, ani z nedbalosti. Nevyžaduje se dokonce ani to, aby zaměstnavatel porušil nějakou právní povinnost nebo jednal v rozporu s dobrými mravy, a jde proto o tzv. odpovědnost za výsledek. Tím se tento typ povinnosti nahradit škodu liší od obecné povinnosti k náhradě škody dle ustanovení