Prostor sledovaný kamerovým systémem v bytových domech a základní povinnosti

S ohledem na tento účel, obvykle deklarovaný při plnění oznamovací povinnosti, je nutné volit i umístění jednotlivých kamer a šíři jejich záběru. Při příliš širokém poli sledování se nelze následně bránit tím, že nebylo cílem sledovat soukromé prostory, ale zajistit bezpečnost objektu. Uvedený závěr vyplývá i z rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 11 Ca 298/2008, ze dne 30. listopadu 2009, kde soud uvedl, že… „to byl právě žalobce, kdo byl zadavatelem zřízení systému a tedy i tím, kdo mohl a měl zásadně ovlivňovat nastavení kamerového systému (zorného pole kamer), takže je to žalobce, kdo nese veškeré důsledky svého jednání, kterých se pouhým ničím neprokázaným tvrzením nemůže zprostit“.

V souvislosti s účely bývají kamery umisťovány u předních a zadních vstupů, u schránek a ve výtahových kabinách, u vstupu do sklepů, ve dvorech a v průjezdech, do kočárkáren, koláren, prostor dopisních schránek, na vnější opláštění budov apod. Umístění kamer v těchto prostorách nezasahuje do soukromí v domě bydlících osob, resp. zasahuje pouze v minimální míře. Druhou skupinou jsou prostory, které jsou ze své podstaty spjaty se soukromým a osobním životem lidí v takovém domě (tj. chodby, vchodové dveře do bytů apod.).

K rozdílnému názoru mezi Úřadem pro ochranu osobních údajů a vlastníky bytů docházelo v minulosti především v chápání přístupových prostor a výtahů jako prostor, kde obyvatelé domu žijí svůj soukromý život. Vlastníci bytů byli a jsou toho názoru, že výtahy a přístupové trasy jsou nedílnou součástí společných prostor bytových objektů, stejně jako veškeré místnosti sklepních prostor, suterénů a 1. nadzemních podlaží a že je nelze z těchto společných prostor vyjmout nebo označit za jinou kategorii.

Úřad pro ochranu osobních údajů byl striktně proti a řadil výtah mezi prostory, kde má osoba nárok na soukromí a kde kamery nemohly být nainstalovány. Nové stanovisko vydané v lednu 2016 zařadilo vstupní chodby k výtahům a schodištím i výtahy a schodiště do stejné kategorie jako jsou vstupní dveře do domu. A kde podle názoru Úřadu nedochází k zásadnímu narušování soukromí.

V případě kamerového sledování vchodových dveří do bytů jde o prostory, jejichž záběry mohou podstatně více vypovídat o soukromém životě obyvatel domu. Provozováním kamerového systému zaměřeného na konkrétní byty může docházet k závažným zásahům do práva na ochranu soukromého a osobního života a lze jej uskutečnit jen ve výjimečných a odůvodněných případech, a to se souhlasem obyvatel dotčených bytů.²⁾

To platí pro kamery instalované na chodby se záběrem na dveře bytů ze strany družstva či společenství vlastníků. V jiném režimu je však nutné posuzovat kamery, které byly na dveře instalovány majitelem bytu. Stále více lidí si pořizuje digitální dveřní kukátka, pomocí kterých vidí, kdo zrovna zvoní na zvonek. Kukátko může navíc pomocí čidla fotit nebo zaznamenávat pohyb na domovní chodbě před dveřmi. Výrobci jej přirovnávají k telefonnímu záznamníku: Když jeho majitel není doma, může si po návratu přehrát, kdo ho navštívil. Lepší přístroje obsahují alarm, a dokonce GSM modul, takže majitel bytu může pozorovat dění u svých dveří i z větší vzdálenosti.

V takovém případě se bude jednat o zpracování pro osobní potřebu podle § 3 odst. 3 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně osobních údajů“), který říká, že tento zákon se nevztahuje na zpracování osobních údajů, které provádí fyzická osoba výlučně pro osobní potřebu. Úřad pro ochranu osobních údajů proto není v takovém případě oprávněn zasahovat a případné spory je nutné řešit prostřednictvím občanskoprávní žaloby. Mohlo by se totiž jednat o tzv. . Obdobný případ řešil Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 583/2011 ze dne 30. října 2012, v němž uvedl, že … „aby bylo možno obtěžování pohledem považovat za imisi, muselo by jít o mimořádnou situaci, při které by bylo soustavně a závažným způsobem narušováno soukromí vlastníka nebo uživatele sousední nemovitosti; zpravidla by šlo o případy, kdy vlastnické právo by bylo zneužíváno k nahlížení do sousední nemovitosti za účelem narušování soukromí sousedů …. Při posuzování věci je třeba přihlížet k oprávněným zájmům všech účastníků řízení“.

Toto rozhodnutí sice bylo vydáno za existence starého občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., nicméně je možné jej použít i po účinnosti občanského zákoníku nového (zákon č. 89/2012 Sb.), který také zná. Nový Občanský zákoník obsahuje otevřený výčet imisí. Rozděluje na ty, které vznikají s činností na pozemku a , které jsou přímo přiváděny na pozemek. Mluvíme o přímých a nepřímých imisích. Nepřímé jsou zakázány, pokud přesahují míru přiměřenou místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání nemovitosti. Vždy se posuzují podle konkrétního případu a konkrétních podmínek.³⁾

V případě, že jsou v domě instalovány kamery, na něž se vztahuje zákon o ochraně osobních údajů, je nutné dodržovat i všechny povinnosti, které tento zákon stanoví. Mezi ně patří mimo jiné i povinnost podle § 5 odst. 1 písm. e), a to povinnost uchovávat osobní údaje pouze po dobu, která je nezbytná k účelu jejich zpracování.

Dříve bylo ze strany Úřadu pro ochranu osobních údajů uváděno, že data by měla být uchovávána v rámci časové smyčky např. 24 hodin, pokud jde o trvale střežený objekt, nebo případně i dobu delší, v zásadě však nepřesahující několik dnů, nejde-li o pořizování záznamů policejním orgánem podle zvláštního zákona, a po uplynutí této doby vymazána.

V současné době musí být doba uchovávání záznamů stanovena tak, že nepřesáhne dobu potřebnou k tomu, aby incident zaznamenaný kamerou bylo možno dále prošetřit a zajistit další nezbytné informace, potřebné například k předání záznamu příslušným orgánům či pojišťovně. Takovou dobou je obvykle nejvýše 7 dnů, v případě příležitostně navštěvovaných prostor pak až 14 dnů. V odůvodněných případech může správce dobu prodloužit.

Další povinností je povinnost informační. Podle § 11 odst. 1 zákona o ochraně osobních údajů je správce při shromažďování osobních údajů povinen subjekt údajů informovat o tom, v jakém rozsahu a pro jaký účel budou osobní údaje zpracovány, kdo a jakým způsobem bude osobní údaje zpracovávat a komu mohou být osobní údaje zpřístupněny, nejsou-li subjektu údajů tyto informace již známy. Správce musí subjekt údajů informovat o jeho právu přístupu k osobním údajům, právu na opravu osobních údajů, jakož i o dalších právech stanovených v § 21 zákona o ochraně osobních údajů. V případě, kdy správce zpracovává osobní údaje získané od subjektu údajů, musí subjekt údajů poučit o tom, zda je poskytnutí osobního údaje povinné či dobrovolné. Je-li subjekt údajů povinen podle zvláštního zákona osobní údaje pro zpracování poskytnout, poučí jej správce o této skutečnosti, jakož i o následcích odmítnutí poskytnutí osobních údajů.

Z výše uvedeného jasně vyplývá, že informování subjektů údajů prostřednictvím tabulek s nápisem „Prostor je sledován kamerovým systémem“, jak je v praxi běžné, nebude dostačovat. Z této věty vyplývá pouze to, že osobní údaje budou zpracovávány, další informace však podány nejsou. Není například zřejmé, kdo a jakým způsobem bude osobní údaje zpracovávat, v jakém rozsahu atd.; není ani uvedena informace, kde by bylo možné tyto údaje zjistit. Vhodné by proto bylo na tuto informační ceduli uvést i údaj o tom, kdo je správcem zpracovávaných osobních údajů a kde je možné získat další informace předpokládané zákonem.

Není při tom nezbytné určit přesné umístění sledovacího zařízení, je však třeba jednoznačně vysvětlit podmínky sledování. Informace je třeba umístit v rozumné vzdálenosti od sledovaných míst. Informace by měly být viditelné a měly by být poskytnuty souhrnným způsobem⁴⁾.

Poslední důležitou povinností je povinnost osobní údaje zabezpečit, jak vyplývá z § 13 zákona o ochraně osobních údajů. Podle tohoto ustanovení jsou správce a zpracovatel povinni přijmout taková opatření, aby nemohlo dojít k neoprávněnému nebo nahodilému přístupu k osobním údajům, k jejich změně, zničení či ztrátě, neoprávněným přenosům, k jejich jinému neoprávněnému zpracování, jakož i k jinému zneužití osobních údajů. Tato povinnost platí i po ukončení zpracování osobních údajů. Správce nebo zpracovatel je povinen zpracovat a dokumentovat přijatá a provedená technicko-organizační opatření k zajištění ochrany osobních údajů v souladu se zákonem a jinými právními předpisy.

K zabezpečení osobních údajů zpracovávaných prostřednictvím kamerových systémů patří i vymezení, kdo může do záznamu nahlížet a za jakých okolností. Oprávnění vstupovat do záznamů z kamer je možné pouze v případě porušení právem chráněného zájmu, např. dojde ke krádeži, rozbití dveří, ohrožení osob. Stejně tak je možno záznamy z kamer předávat v těchto případech Policii ČR, avšak na základě písemné žádosti včetně odůvodnění této žádosti, jímž je vyšetřování konkrétního protiprávního jednání. Dokonce ani správce objektu či správce aplikace nemají právo nahlížet do záznamů bez důvodu, spočívajícím v nahlášeném protiprávním jednání⁵⁾.

Také všechny přístupy k záznamům musí být evidovány, aby bylo zřejmé, kdo, kdy a z jakého důvody do záznamu nahlížel. Jakýkoliv svévolný přístup ke kamerovému systému a jeho záznamům mimo stanovený bezpečnostní režim je deliktem podle zákona o ochraně osobních údajů.

Příště: Kamerové systémy při podnikání a ochraně provozoven