Václav Bartík

Zcela specifickým problémem je instalace kamerových monitorovacích systémů se záznamem (dále také jen „kamerový systém“) na místech, která jsou veřejnosti přístupná. Jde zejména o taková místa, která veřejnost vyhledává k uspokojení svých sportovních, kulturních a společenských aktivit a samozřejmě i při nákupech v provozovnách obchodů. Tedy za situace, kdy člověk, fyzická osoba, očekává, že i na místě jinak veřejně přístupném bude mít alespoň přiměřenou míru soukromí, tedy alespoň takovou, která tomu kterému místu rozumně odpovídá.

Jak již bylo uvedeno v předchozím článku „Instalace kamerových systémů v bytových domech“ v DHK č. 21/2016, nejčastějšími důvody pro zpracování osobních údajů prostřednictvím pořizování záznamů kamerovými systémy jsou v případě bytových domů ochrana života a zdraví, ochrana majetku a prevence před vandalismem. Záznamy tak mohou být využity pouze v souvislosti se zjištěním události, která poškozuje tyto důležité, právem chráněné zájmy správce. Přípustnost využití záznamů pro jiný účel musí být omezena na významný veřejný zájem, například boj proti pouliční kriminalitě.1)

Instalace kamerových systémů se záznamem v bytových domech je stále živým tématem. Zcela vyjasněnou otázkou však není, jaké všechny podmínky je třeba splnit, aby kamerový systém mohl být spuštěn v souladu se zákony.

Pojem „osobní údaj“ se v českém právním řádu objevil poprvé zřejmě v souvislosti s přijetím zákona č. 256/1992 Sb. , o ochraně osobních údajů v informačních systémech. Tento zákon definoval osobní údaj v § 3 tak, že uváděl: „Informace, které se vztahují k určité osobě, jsou osobními údaji.“ Je zjevné, že je to definice velmi stručná.

V minulosti se v souvislosti s obcemi a jejich aktivitami častěji objevovala otázka týkající se možnosti měření rychlosti vozidel na pozemních komunikacích, a to soukromoprávními subjekty pomocí radarů a záznamového kamerového systému. Některé obce měly dokonce v úmyslu najímat soukromé firmy k některým úkonům správního řízení v souvislosti s překročením povolené rychlosti vozidel v obci. K této otázce se, dle informací autorů, v korespondenci vyjadřoval i Úřad pro ochranu osobních údajů, nicméně ve výše uvedené souvislosti nikdy stanovisko veřejnosti nezpřístupnil. Jinak tomu bylo v případě Ministerstva vnitra ČR v rámci jeho metodické činnosti. I když se věnovalo otázce zejména z pohledu své působnosti a pravomoci, publikovaná vyjádření dávají návod i v souvislosti s aplikací zákona o ochraně osobních údajů 1).

Zákon č. 101/2000 Sb. , o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně osobních údajů“), zcela jednoznačně vymezuje svoji působnost, jak osobní, tak věcnou, a to v ustanovení § 3 . Obecně je možno říct, že zákon o ochraně osobních údajů se bude týkat adresátů právní normy v případě, že budou zpracovávat osobní údaje. Z výčtu adresátů normy je zřejmé, že zákon dopadá na každý subjekt, který osobní údaje zpracovává, neboť vzhledem k rozsahu vymezení těžko nalezneme subjekt, který by byl ze základního vymezení působnosti zákona vyňat. Je třeba mít na paměti, že výčet subjektů je uveden bez zřetele na jejich právní subjektivitu nebo formu. Jinak řečeno, zákon o ochraně osobních údajů se bude vztahovat na každého, kdo zpracovává osobní údaje, bez ohledu na to, zda se jedná například o právnickou osobu, fyzickou osobu nebo státní orgán.

Je všeobecně známou věcí, že na obce, resp. na obecní úřady, je stále více přenášen výkon státní správy v různých oborech. Obce tradičně řeší celou škálu přestupků. Plyne tak zejména z § 52 zákona č. 200/1990 Sb. , o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „PZ“), podle něhož přestupky projednávají obecní úřady nebo zvláštní orgány obcí.

Podle § 4 písm. b) zákona č. 101/2000 Sb. , o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně osobních údajů“), je osobním údajem jakákoliv informace týkající se určeného nebo určitelného subjektu údajů. Subjekt údajů se považuje za určený nebo určitelný, jestliže lze subjekt údajů přímo či nepřímo identifikovat zejména na základě čísla, kódu nebo jednoho či více prvků, specifických pro jeho fyzickou, fyziologickou, psychickou, ekonomickou, kulturní nebo sociální identitu. Z této definice nás zajímá ta její část, která hovoří o tom, že subjekt údajů, tedy fyzickou osobu lze také přímo (či nepřímo) identifikovat pomocí čísla nebo kódu. Takové číslo nebo kód však současně musí vykazovat tu vlastnost, že je spojen právě s konkrétní fyzickou osobou a to dostatečně pevně a přesně.

1)2)Jedním ze základních kamenů ochrany osobních údajů a jejich zpracování je zpracování se souhlasem subjektu údajů. Tento přístup vychází z charakteru předmětu právní úpravy, který souvisí s ústavně garantovaným právem na ochranu soukromí a také s evropskou legislativou. Ta ve směrnici č. 95/46/ES v recitalu (30) uvádí, že: „zpracování osobních údajů musí být, aby bylo zákonné, také prováděno se souhlasem subjektu údajů“ a jako základní zásadu zpracování osobních údajů dále v čl. 7 písm. a) uvádí: „členské státy stanoví, že zpracování osobních údajů může být provedeno pouze pokud subjekt údajů nezpochybnitelně udělil souhlas“. Tento základní předpoklad zpracování osobních údajů je vyjádřen ve větě první § 5 odst. 2 zákona č. 101/2000 Sb. , o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZOOÚ“) a nalezl již odraz v soudní judikatuře Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“).

Zákon č. 101/2000 Sb. , o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně osobních údajů“), obsahuje celou řadu základních povinností, které v případě, že správce nebo zpracovatel provádí činnosti, které svým charakterem lze označit za zpracovávání osobních údajů ve smyslu § 4 písm. e) zákona o ochraně osobních údajů , tedy za jakoukoliv operaci nebo soustavu operací, které správce nebo zpracovatel systematicky provádějí s osobními údaji, a to automatizovaně nebo jinými prostředky, musí splnit. Mezi tyto povinnosti patří i povinnost uvedená v ustanovení § 5 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně osobních údajů , které je jedním z nejčastěji porušovaných ustanovení tohoto zákona. Touto povinností je povinnost zpracovávat pouze přesné osobní údaje, které byly získány v souladu s tímto zákonem. Toto ustanovení vychází z článku 6 odst. 1 písm. d) Směrnice 95/46/ES , podle něhož osobní údaje musejí být přesné, a je-li to nezbytné, i aktualizované; musí být přijata veškerá rozumná opatření, aby nepřesné nebo neúplné údaje s ohledem na účely, pro které byly shromažďovány nebo dále zpracovávány, byly vymazány nebo opraveny.

Stále častěji se objevují stížnosti na nejrůznější obchodní společnosti, které rozesílají nabídky zboží nebo služeb (od dětských zásypů a plenkových kalhotek až po automobily). Své nabídky tyto společnosti obvykle doprovázejí i nabídkami nejrůznějších výher v případě objednání dalšího zboží. Lidé si vesměs stěžují, že s těmito obchodními společnostmi nemají nic společného, že s nimi nikdy nejednali, ani písemně nekomunikovali a nikdy nedali žádný souhlas k tomu, aby byli oslovováni jakýmikoliv nabídkami, případně že jejich jméno a adresa nejsou a nikdy nebyly zveřejněny v žádném veřejném seznamu.

Zákon č. 101/2000 Sb. , o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZoOU “), zcela jednoznačně vymezuje svoji působnost, jak osobní, tak věcnou, a to v ustanovení § 3 . Obecně je možno říct, že ZoOU se bude týkat adresátů právní normy v případě, že budou zpracovávat osobní údaje. Z výčtu adresátů normy je zřejmé, že zákon dopadá na každý subjekt, který osobní údaje zpracovává, neboť vzhledem k rozsahu vymezení těžko nalezneme subjekt, který by byl ze základního vymezení působnosti zákona vyňat. Je třeba mít na paměti, že výčet subjektů je uveden bez zřetele na jejich právní subjektivitu nebo formu. Jinak řečeno, ZoOU se bude vztahovat na každého, kdo zpracovává osobní údaje, bez ohledu na to, zda se jedná například o právnickou osobu, fyzickou osobu nebo státní orgán.

Zveřejňování záznamů z jednání zastupitelstev obcí prostřednictvím internetu je téma, které se zdá věčné. Dotazů na toto téma, resp. tuto možnost, bylo bezpočet. Problém nebyl snad ani v nevůli zastupitelů, spíše naopak, ovšem naráželo se na aplikační výklad zákona č. 128/2000 Sb. , o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o obcích"), ve spojení se zákonem č. 101/2000 Sb. , o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZoOU").

Obec je základním územním samosprávným společenstvím občanů, říká hned první věta § 1 odst. 1 zákon č. 128/2000 Sb. , o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obcích“). Obec pečuje o všestranný rozvoj svého území a o potřeby svých občanů; při plnění svých úkolů chrání též veřejný zájem, říká hned další ustanovení uvedeného zákona1).

Rodné číslo (dále také "RČ") je, jak je všeobecně známo, identifikátorem fyzické osoby v informačním systému evidence obyvatel a je přidělováno každému občanu České republiky a také, za zákonem stanovených podmínek, cizincům1. Při zavedení RČ nebylo jeho používání nijak legislativně upraveno. To číslo začalo být postupně používáno ve všech situacích, kdy bylo potřeba jednotlivce jakkoliv identifikovat, a to i v situacích docela banálních, kdy identifikace nebyla ani nutná či potřebná. Navíc se toto číslo, pro svou technickou strukturu, začalo všeobecně používat jako třídící klíč ve většině databází týkající se osoby - jednotlivce. Vznikla tak možnost tyto databáze provázat právě prostřednictvím RČ. Nekontrolované propojování databází přineslo zásadní problémy z pohledu ochrany soukromí jednotlivců.

Lze bez nadsázky říci, že pojem „osobní údaj“ je pojmem základním. Definice osobního údaje charakterizuje vlastně předmět zákona č. 101/2000 Sb. , o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZoOU “), i v tom smyslu, že nejedná-li se při zpracování informací o údaj osobní, ZoOU se na zpracování takových informací vztahovat nebude. Podle ustanovení § 4 písm. a) ZoOU se osobním údajem rozumí jakákoliv informace týkající se určeného nebo určitelného subjektu údajů. Subjekt údajů se považuje za určený nebo určitelný, jestliže lze subjekt údajů přímo či nepřímo identifikovat zejména na základě čísla, kódu nebo jednoho či více prvků, specifických pro jeho fyzickou, fyziologickou, psychickou, ekonomickou, kulturní nebo sociální identitu. Je současně zřejmé, že pojem je definičně determinován několika faktory, resp. prvky.

Všechny instituce veřejné správy, a tedy i obce, v rámci své činnosti pracují s řadou informací, které ke své činnosti potřebují. Pokud pracují s informacemi, které se týkají fyzických osob (určeného nebo určitelného subjektu), jedná se o osobní údaje. Obce jsou jedním z největších správců, případně zpracovatelů, osobních údajů ve smyslu § 4 písm. j) - nebo písm. k) - zákona č. 101/2000 Sb. , o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů (dále jen "ZoOU"). Jako takoví mají podle ZoOU povinnosti při ochraně těchto jimi zpracovávaných údajů.

Jedním ze základních kamenů ochrany osobních údajů a jejich zpracování, je princip zpracování tak, že podmínkou zpracování je souhlas subjektu údajů. Tento přístup vychází z charakteru předmětu právní úpravy, který souvisí s ústavně garantovaným právem na ochranu soukromí a také evropskou legislativou. Ta, ve Směrnici 95/46/ES v recitalu (30), uvádí, že „zpracování osobních údajů musí být, aby bylo zákonné, také prováděno se souhlasem subjektu údajů“ a jako základní zásadu zpracování osobních údajů pak v článku 7 písm. a) uvádí, že „členské státy stanoví, že zpracování osobních údajů může být provedeno, pouze pokud subjekt údajů nezpochybnitelně udělil souhlas.“

Jak uvádí zákon1, obec je základním územním samosprávným společenstvím občanů; tvoří územní celek, který je vymezen hranicí území obce. Obec spravuje své záležitosti samostatně Státní orgány a orgány krajů mohou do samostatné působnosti zasahovat, jen vyžaduje-li to ochrana zákona, a jen způsobem, který zákon stanoví. Rozsah samostatné působnosti může být omezen jen zákonem. Státní správu, jejíž výkon byl zákonem svěřen orgánu obce, vykonává tento orgán jako svou přenesenou působnost. Z takto vymezeného právního rámce plyne pro obec řada práv, ale také povinností. Jedním z těchto práv je i právo např. vybírat poplatky. I toto právo je samozřejmě upraveno zákonem.

Úřad pro ochranu osobních údajů (dále jen „ÚOOÚ“) byl zřízen jako jeden z nových dozorových orgánů České republiky, které jsou označovány jako nezávislé správní orgány. Činnost ÚOOÚ je vymezena zákonem č. 101/2000 Sb. , o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZoOU “), a některými dalšími zákony. ÚOOÚ provádí dozor nad dodržováním zákonem stanovených povinností při zpracování osobních údajů, vede registr povolených zpracování osobních údajů, přijímá podněty a stížnosti občanů na porušení zákona a poskytuje konzultace v oblasti ochrany osobních údajů.1)