Kamera v automobilu: Kde je hranice pro využívání kamerového záznamu?

Vzhledem k tomu, že díky této kameře dochází k pořizování záznamu, jde o zpracování osobních údajů a je nutné při manipulaci se záznamem zohlednit zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně osobních údajů“). Po dlouhou dobu byla vedena debata o tom, že při instalaci kamer v autech se osoba může ocitnout ve dvou situacích:

V prvním případě ji instaluje fyzická osoba jako soukromá osoba - pak by se mělo na tuto činnost nahlížet jako na zpracování pro osobní potřebu. Tento způsob zpracování, resp. tento účel zpracování, je z působnosti uvedeného zákona vyňat. Postuluje se tak v § 3 odst. 3, kde je uvedeno, že „tento zákon se nevztahuje na zpracování osobních údajů, které provádí fyzická osoba výlučně pro osobní potřebu“. Ovšem za situace, kdy někdo takový záznam, na němž byly rozeznatelní lidé, zveřejnil na internetu, mohlo ke kolizi se zákonem o ochraně osobních údajů dojít. Ten se totiž obecně vztahuje na každého a každé zpracování osobních údajů, jak plyne z již uvedeného § 3, neboť podle jeho odst. 1 se zákon vztahuje na osobní údaje, které zpracovávají státní orgány, orgány územní samosprávy, jiné orgány veřejné moci, jakož i fyzické a právnické osoby, a odst. 2 říká, že zákon se vztahuje na veškeré zpracovávání osobních údajů, ať k němu dochází automatizovaně nebo jinými prostředky.

Z těchto ustanovení je tedy zřejmé, že pokud někdo zveřejnil záznam, byť primárně pořízený pro osobní potřebu, vymknul se výše uvedené výjimce a stal se správcem osobních údajů se všemi povinnostmi, jež zákon o ochraně osobních údajů pro správce osobních údajů stanoví.

Ve druhém případě byly kamery instalovány ve služebním autě a instalovala je osoba v pozici zaměstnavatele. V daném případě musíme vnímat, že kamery pořizují záznam, že mohou i pořizovat zvukový záznam z kabiny vozidla a současně je vozidlo vlastně pracovištěm zaměstnance. Funkční kamera se záznamem se tak dostává i do kategorie pracovního práva. Podle § 316 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“), zaměstnavatel nesmí bez závažného důvodu spočívajícího ve zvláštní povaze činnosti zaměstnavatele narušovat soukromí zaměstnance na pracovištích a ve společných prostorách zaměstnavatele tím, že podrobuje zaměstnance otevřenému nebo skrytému sledování, odposlechu a záznamu jeho telefonických hovorů, kontrole elektronické pošty nebo kontrole listovních zásilek adresovaných zaměstnanci. Z citovaného ustanovení můžeme dovodit tři premisy: I na pracovišti má každý zaměstnanec nárok na určitou míru soukromí. To může být narušeno pouze v případě, že na straně zaměstnavatele existuje závažný důvod spočívající ve zvláštní povaze činnosti. Ani využití výše zmíněné výjimky podle § 316 odst. 2 zákoníku práce neznamená, že by zaměstnavatel mohl monitorovat zaměstnance bez omezení. I na pracovišti by měl zaměstnanec mít „jistou minimální úroveň soukromí zaručenu²⁾ “. A pokud je jeho pracovištěm místo „za volantem“, musí i tento fakt zaměstnavatel respektovat alespoň v tom, že zajistí nastavení kamer na relativně krátkou časovou smyčku, která se bude stále přemazávat, nebude např. aktivován záznam zvuku z kabiny vozidla, pokud i takovou funkci kamera má, záznam bude prohlížen jen v případě incidentu a podobně. A samozřejmostí je úplná informace zaměstnance o sledování jeho pracoviště, které, objektivně řečeno, může jen těžko odmítnout.³⁾ V takovém případě byl zaměstnavatel správcem podle zákona o ochraně osobních údajů, neboť záznam nebyl pořizován pro osobní potřebu.

Všechny spekulace o tom, jak se ke kamerovým systémům se záznamem postavit z hlediska zákona o ochraně osobních údajů, ukončil Úřad pro ochranu osobních údajů, když v březnu 2015 vydal stanovisko č. 1/2015 „Provozování kamery v motorovém vozidle se záběrem mimo toto vozidlo.“ V něm uvedl, že za situace, kdy provozovatel kamery zamýšlí tyto záběry používat výhradně pro účely ochrany své osoby, spolucestující osoby, případně zaměstnance, a dále za účelem ochrany svých práv například v souvislosti s objasněním dopravní nehody nebo jiné pojistné události, jejímž byl účastníkem, aplikují se na toto zpracování související ustanovení zákona o ochraně osobních údajů.

Z uvedeného vyplývá, že se záznamem každé kamery, která je umístěna v automobilu, zabírá alespoň část silnice coby veřejného prostranství a je instalována za účelem pořízení důkazu v případě nehody, je nutné zacházet v režimu zákona o ochraně osobních údajů. Na zpracování osobních údajů pořízených tímto způsobem se tak bude zákon o ochraně osobních údajů vztahovat bez ohledu na to, zda kameru instaluje a provozuje fyzická osoba ve svém vlastním vozidle, nebo právnická osoba ve vozidle služebním, nebo osoba samostatně výdělečně činná ve vozidle využívaném jak k podnikání, tak k soukromým účelům. Jak je uvedeno ve stanovisku ÚOOÚ, vztahují se na správce všechny povinnosti uvedené v zákoně o ochraně osobních údajů. Správce je tedy povinen zpracovávat osobní údaje v souladu se stanoveným, legitimním, účelem⁴⁾. Podle ÚOOÚ by běžná doba pro uchování záznamů v souladu s § 5 odst. 1 písm. e) zákona o ochraně osobních údajů neměla překročit dva dny (například použitím časové smyčky).⁵⁾ Tento časový údaj je však diskutabilní, neboť zákon říká jen to, že osobní údaje je nutné uchovávat pouze po dobu, která je nezbytná k účelu jejich zpracování. Neuvádí konkrétní lhůty; zmíněné dva dny proto vyplývají pouze z úvah ÚOOÚ.

Osobní údaje lze prostřednictvím kamer v autech zpracovávat bez souhlasu subjektu údajů⁶⁾ ; pro naplnění informační povinnosti správce platí, že zpracování osobních údajů prostřednictvím kamery ve vozidle, tedy pohybujícím se objektu, je z hlediska této povinnosti specifické, proto platí, že při zpracování osobních údajů je správce povinen bez zbytečného odkladu subjekt údajů informovat o zpracování jeho osobních údajů. Jinými slovy to znamená, že povinnému subjektu postačí splnit informační povinnost až ve chvíli, kdy jsou konkrétní osobní údaje použity v souladu s výše popsaným legitimním účelem. Správce je dále povinen osobní údaje zabezpečit.

Pochybnosti vyvolává postoj ÚOOÚ k plnění povinnosti podle § 16 zákona o ochraně osobních údajů, tedy povinnosti registrace. V citovaném stanovisku je uvedeno, ve věci registrace zpracování Úřad vychází z předpokladu, že ten, kdo nasazuje do svého motorového vozidla kameru se záměrem sledovat silniční provoz, tak činí za účelem následného využívání získaných záběrů jako důkazního materiálu pro případ mimořádné události: „Vzhledem k tomu, že takové zpracování je z hlediska zásahu do práva na ochranu soukromí a osobních údajů subjektů údajů z ohledu Úřadu považováno za nerizikové a současně se nepředpokládá využití záznamu z kamerového systému v motorovém vozidle za jiným účelem (např. zveřejnění), nemusí být předmětem předběžného šetření dozorového orgánu, a tudíž se na takové zpracování oznamovací povinnost dle § 16 zákona o ochraně osobních údajů vztahovat nebude.“

Podle § 18 zákona o ochraně osobních údajů se však oznamovací povinnost podle § 16 nevztahuje na zpracování osobních údajů,

ÚOOÚ tak nemůže správce osobních údajů zbavit povinnosti registrace pouze na základě své vlastní úvahy. Je evidentní, že stanovisko ÚOOÚ ke kamerovým systémům v automobilech obsahuje řadu problematických částí, k jejichž vyřešení zřejmě může přispět pouze soud.