Aktuální rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v oblasti neziskových organizací

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 29 Cdo 2721/2016

K členství v občanském sdružení ani k účasti na jeho činnosti nesmí být nikdo nucen. Nevyhnutelnou podmínkou vzniku členství v občanském sdružení podle zák. č. 83/1990 Sb. tak bylo, aby uchazeč projevil vůli, která směřuje ke vzniku jeho členství ve sdružení, a to způsobem předvídaným zákonem či stanovami.

Je pojmově vyloučeno, aby ujednání stanov spojovalo vznik členství pouze s mimovolní právní skutečností (právní událostí), či aby ujednání stanov určovalo, že členství v občanském sdružení sice vzniká v důsledku volního projevu domnělého uchazeče, avšak projevu, kterým jednající nesměřoval ke vzniku členství. Taková ujednání by svým obsahem odporovala zákonu, resp. jeho účelu, a byla by absolutně neplatná (§ 39 obč. zák.).

Spojují-li posuzované stanovy vznik členství (bez dalšího) již jen s tím, že určitá osoba se stane zaměstnancem, výzkumným pracovníkem či (jen) spolupracovníkem sdružení a že bude zapsána do aktuálního seznamu členů, který je uložen v sekretariátu sdružení, jsou v rozsahu tohoto ustanovení absolutně neplatné. Je tomu tak proto, že vznik členství spojují výlučně s projevem vůle, který ke vzniku členství sám o sobě nesměřuje.

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 29 Cdo 5859/2016

I. Subjektivní k podání návrhu na vyslovení neplatnosti rozhodnutí orgánu spolku podle § 259 o. z. může začít běžet až od okamžiku, kdy se navrhovatel dozvěděl nebo mohl dozvědět o tom rozhodnutí, které lze napadnout u soudu (tj. o rozhodnutí, které již nelze napadat u orgánu spolku).

Jinak řečeno, pro běh subjektivní prekluzivní lhůty podle § 259 o. z. není významné, kdy se navrhovatel dozvěděl či mohl dozvědět o rozhodnutí orgánu spolku, které lze napadnout (jehož neplatnosti se lze dovolat) u orgánu spolku, ale kdy se dozvěděl či mohl dozvědět o rozhodnutí orgánu, které již u (některého) orgánu spolku napadnout nelze. Lze-li např. rozhodnutí výboru spolku podle stanov napadnout u členské schůze spolku, začne tříměsíční subjektivní lhůta podle § 259 o. z. k podání návrhu podle § 258 o. z. běžet od okamžiku, kdy se člen spolku dozví či může dozvědět o rozhodnutí členské schůze o „odvolání“ proti rozhodnutí výboru spolku.

II. S účinností od 1. 1. 2014 je řízení o vyslovení neplatnosti rozhodnutí orgánu spolku podle § 258 a násl. o. z. nesporným řízením, a to řízením ve statusových věcech právnických osob ve smyslu § 85 písm. a) z. ř. s., k jehož projednání a rozhodnutí jsou v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy.

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 27 Cdo 5544/2017

I. Nevyslovil-li soud (dosud) neplatnost rozhodnutí orgánu spolku, je napadené rozhodnutí platné, a to i tehdy, jde-li o rozhodnutí o volbě člena statutárního orgánu. Z toho vyplývá, že i v případech, kdy je přezkoumávána platnost rozhodnutí o volbě člena statutárního orgánu, je za spolek v řízení oprávněna jednat (i) osoba, jejíž volba je návrhem na zahájení řízení zpochybněna. Za této situace nelze uvažovat o tom, že je ve smyslu § 29 odst. 2 o. s. ř. sporné, kdo je osobou oprávněnou za spolek jednat. V řízení o přezkumu platnosti rozhodnutí o volbě člena statutárního orgánu proto – bez dalšího – nelze spolku ustanovit procesního opatrovníka z důvodu, že není jasné, zda bylo platně přijato rozhodnutí o volbě člena statutárního orgánu spolku, jehož volba je v řízení přezkoumávána.

II. S účinností od 1. 1. 2014 je řízení o vyslovení neplatnosti rozhodnutí orgánu spolku nesporným řízením, a to řízením ve statusových věcech právnických osob ve smyslu § 85 písm. a) z. ř. s., v němž jsou k projednání a rozhodnutí v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy.

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. 27 Cdo 3814/2018

I. S ohledem na smysl a účel právní úpravy názvu právnické osoby, včetně požadavku na označení právní formy, se od ustanovení upravujících, jak má být právní forma té které právnické osoby označena v jejím názvu, nelze odchýlit; tato ustanovení jsou . Umožňu­je-li zákon v konkrétním případě více podob takového označení, lze si vybrat toliko z označení, jež zákon výslovně připouští.

II. Pobočný spolek je spolkem, a proto i na jeho název dopadá požadavek § 216 o. z. I název pobočného spolku tedy musí obsahovat označení jeho právní formy, a to jednou z alternativ připuštěných ustanovením § 216 o. z. Nadto pak musí vyhovovat i požadavku ustanovení § 228 odst. 2 o. z.; z jeho názvu musí být zjevné, že jde o pobočný spolek (tedy právnickou osobu s odvozenou subjektivitou), a k jakému hlavnímu spolku „přináleží“.

Vlastnost pobočného spolku může být vyjádřena i s využitím jiných pojmů, než slovního spojení „pobočný spolek“; slovní spojení „místní skupina“ dostatečně vyjadřuje vlastnost pobočného spolku v souladu s požadavkem ustanovení § 228 odst. 2 o. z.

Nicméně požadavek, aby název pobočného spolku vyjadřoval jeho vlastnost pobočného spolku, nelze zaměňovat s obecným požadavkem, podle něhož název každé právnické osoby musí obsahovat i označení její právní formy. V případě spolku, včetně spolku pobočného lze pak zvolit toliko mezi označeními vypočtenými v § 216 o. z.

Rozhodne-li se hlavní spolek učinit součástí názvu pobočného spolku slovní spojení „pobočný spolek“, vyhoví tím jak požadavku ustanovení § 132 odst. 2 věty první o. z. na označení právní formy, tak i povinnosti (uložené ustanovením § 228 odst. 2 o. z.) vyjádřit vlastnost pobočného spolku. Nicméně využije-li možnosti vyjádřit tuto vlastnost jinak, musí (vedle toho) učinit součástí názvu pobočného spolku některé z označení právní formy připuštěné ustanovením § 216 o. z.

III. Určí-li stanovy spolku jeho název v rozporu s pravidlem obsaženým v § 216 o. z., jsou v této části neplatné pro rozpor se zákonem. Vzhledem k tomu, že jde o právní normu chránící veřejný pořádek a že takové ujednání veřejný pořádek bezpochyby narušuje, soud k této neplatnosti přihlédne i bez návrhu.

Změní-li nejvyšší orgán spolku stanovy v části upravující název spolku tak, že se jejich obsah dostane do rozporu s kogentním ustanovením § 216 o. z., hledí se na toto rozhodnutí, jako kdyby nebylo přijato. Stanovy tak v tomto rozsahu změněny nejsou.

IV. Skutečnost, že v jiných případech byl porušen zákon (a zapsán název pobočného spolku v rozporu s zákonnou úpravou), nemůže být důvodem, aby byl zákon porušen i v posuzovaném případě.

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. 27 Cdo 4173/2018

I. Ustanovení § 239 odst. 1 o. z. ukládá spolku povinnost vyzvat před rozhodnutím o vyloučení člena, který závažně porušil povinnost vyplývající z členství, ke zjednání nápravy. Výzva ke zjednání nápravy, která může být učiněna ústně i písemně, je zásadním předpokladem vyloučení; výjimku představují jedině případy, kdy porušení členských povinností nelze odčinit nebo způsobilo-li spolku zvlášť závažnou újmu.

K vyloučení člena může dojít pouze pro to konkrétní porušení členských povinností, které bylo ve výzvě popsáno. Ke zjednání nápravy musí být členu ve výzvě stanovena přiměřená lhůta. Jestliže v řízení o vyslovení neplatnosti vyloučení není prokázáno, že spolek vyloučeného člena řádně vyzval ke zjednání nápravy, soud již zpravidla dále nezkoumá, zda k porušení členských povinností vůbec došlo, a prohlásí rozhodnutí o vyloučení za neplatné.

II. Úprava seznámení se s návrhem na vyloučení má členovi umožnit řádnou a včasnou obranu proti vyloučení. Má-li mít člen spolku, proti kterému písemný návrh na vyloučení směřuje, možnost žádat o jeho vysvětlení a uvést i doložit vše, co mu je ku prospěchu, ve smyslu § 240 odst. 2 věty druhé o. z., zásadně bude třeba, aby byl s návrhem na vyloučení seznámen před zasedáním orgánu, na němž se má rozhodovat o jeho vyloučení. Seznámení se s návrhem může proběhnout jak předáním návrhu, tak sdělením jeho obsahu.

Informaci, že na členské schůzi bude projednáváno „porušení členských povinností“, nelze považovat za seznámení se s návrhem na vyloučení ve smyslu § 240 odst. 2 o. z. (a stejně tak takto obecné vymezení pořadu jednání není –

III. S účinností od 1. 1. 2014 je řízení o vyslovení neplatnosti rozhodnutí orgánu spolku nesporným řízením, a to řízením ve statusových věcech právnických osob ve smyslu § 85 písm. a) z. ř. s., v němž jsou k projednání a rozhodnutí v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy.

IV. V další fázi řízení se bude soud prvního stupně zabývat i tím, zda je odmítnutí povolenky k lovu natolik závažným porušením členských povinností, že odůvodňuje užití institutu vyloučení člena ze spolku coby nejtvrdší možné sankce a krajního prostředku ().

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 3. 2020, sp. zn. 27 Cdo 1644/2018

Pobočný spolek není členem hlavního spolku (je osobou založenou stanovami hlavního spolku, resp. způsobem těmito stanovami určeným). Proto se na něj nevztahují ustanovení o členství ve spolku (a to ani ustanovení o zániku členství ve spolku). Právě proto, že pobočný spolek je založen buď přímo stanovami hlavního spolku, nebo způsobem těmito stanovami určeným, a jeho právní osobnost je odvozená od právní osobnosti hlavního spolku, nemůže vystoupit z hlavního spolku (a stát se samostatným spolkem) svým jednostranným právním jednáním (např. rozhodnutím členské schůze pobočného spolku), ledaže stanovy hlavního spolku určují jinak.

Ze stejného důvodu je vyloučen rovněž „vstup“ pobočného spolku do jiného hlavního spolku (v jehož důsledku by pobočný spolek přestal být pobočným spolkem „původního“ hlavního spolku a stal se pobočným spolkem jiného hlavního spolku).

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 21 Cdo 641/2018

Oznámení odborové organizace podle ustanovení § 286 odst. 4 zák. práce bylo pracovněprávním úkonem ve smyslu ustanovení § 34 obč. zák., na který dopadají důvody neplatnosti. Obsahovými náležitostmi tohoto oznámení jsou jednak sdělení (údaje o tom), že stanovy odborové organizace upravují její působení u zaměstnavatele a oprávnění jednat (včetně údajů o orgánu odborové organizace, který je podle stanov oprávněn jednat se zaměstnavatelem) a že alespoň tři její členové jsou u zaměstnavatele v pracovním poměru, jednak doložení sdělovaných údajů. Oznámení, které tyto náležitosti nesplňuje, odporuje zákonu a je neplatným právním úkonem [§ 39 obč. zák., § 19 písm. d) zák. práce], na jehož základě oprávnění odborové organizace u zaměstnavatele nevznikají.

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 27 Cdo 1972/2018

I. Jednání uskutečněné vůči řediteli obecně prospěšné společnosti správní radou může být realizováno různými způsoby. Obecně však platí, že ve vztahu k řediteli jedná jménem společnosti předseda správní rady nebo jiný člen správní rady, který tím byl pověřen. Z toho vyplývá, že jednají-li tyto osoby vůči řediteli jménem společnosti, je jejich jednáním společnost zásadně vázána.

Správní rada sice má úkony týkající se vztahu ředitele k obecně prospěšné společnosti projednat a rozhodnout o nich; to však neznamená, že by musela rozhodovat zvlášť o každém (jednotlivém) úkonu, který se vztahu ředitele ke společnosti týká.

Správní rada může rozhodnout obecně o „základním nastavení“ vztahu ředitele ke společnosti a jednáním jménem společnosti (v mezích tohoto „základního nastavení“) pověřit některého ze svých členů. Vyloučit nelze ani možnost, že správní rada pověří úkony týkajícími se vztahu ředitele k obecně prospěšné společnosti některého ze svých členů, přičemž ponechá rozhodování o těchto úkonech plně v jeho diskreci (čímž zůstává nedotčena povinnost členů správní rady vykonávat svoji funkci s péčí řádného hospodáře, a tedy i povinnost průběžně kontrolovat činnost pověřeného člena správní rady).

II. K tomu, že volený kolektivní orgán právnické osoby zásadně může (nevylučuje-li to zákon či zakladatelské právní jednání) pověřit výkonem části své působnosti i jen jednoho ze svých členů (tzv. vnitřní ) srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia sp. zn. 31 Cdo 1993/2019.

III. Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že pověřila-li správní rada svého předsedu, aby jménem společnosti jednal ve vztahu k řediteli mezi jednotlivými schůzemi správní rady, byl k takovému jednání předseda správní rady oprávněn. To znamená, že uzavřel-li ředitel za těchto okolností se společností (jednající předsedou správní rady) dodatek, šlo o právní jednání, které společnost zavazuje.

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 26 Cdo 287/2018

Za účinnosti zákona o vlastnictví bytů se soudní praxe ustálila v názoru, že soud může posuzovat platnost rozhodnutí přijatého shromážděním vlastníků pouze v řízení podle ustanovení § 11 odst. 3 věty třetí zák. č. 72/1994 Sb.; v jiném řízení jeho platnost posuzovat nelze, a to ani jako předběžnou otázku. Tento názor nemá dovolací soud důvod měnit ani v poměrech o. z.

Podle § 1209 odst. 1 o. z. je-li pro to důležitý důvod, může přehlasovaný vlastník jednotky nebo i společenství vlastníků, pokud je vlastníkem jednotky, navrhnout soudu, aby o záležitosti rozhodl; v rámci toho může též navrhnout, aby soud dočasně zakázal jednat podle napadeného rozhodnutí. Není-li návrh podán do tří měsíců ode dne, kdy se vlastník jednotky o rozhodnutí dozvěděl nebo dozvědět mohl, jeho právo zaniká. Citované ustanovení je obdobou ustanovení § 11 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb., a předpoklady a podmínky pro soudní přezkum usnesení shromáždění jsou zde upraveny stejně. Je proto i nadále vyloučeno, aby tato usnesení byla přezkoumávána jiným než v tomto ustanovení upraveným postupem.

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4069/2017

Členové výboru určení ve stanovách založeného společenství vlastníků jsou podle § 40 z. v. r. oprávněni podat návrh na zápis založeného společenství vlastníků jednotek do rejstříku společenství vlastníků jednotek i za situace, kdy je mezi zakladateli společenství vlastník, jenž z titulu většiny hlasů vykonává správu domu a pozemku podle § 1202 o. z. Skutečnost, že zde taková osoba je, zápisu společenství vlastníků do rejstříku společenství vlastníků jednotek nijak nebrání. Závěr odvolacího soudu, podle něhož je za takové situace návrh na zápis společenství vlastníků jednotek do veřejného rejstříku předčasný, není správný.

Ustanovení § 1202 odst. 1 o. z. toliko určuje osobu správce pro přechodné období po založení společenství vlastníků a nijak – a to ani ve spojení s § 1203 o. z. – neomezuje oprávněné osoby v podání návrhu na prvozápis společenství vlastníků jednotek do veřejného rejstříku. Ustanovení § 1202 odst. 1 o. z. tudíž nevymezuje žádnou „povinnou“ dobu, po kterou by toto přechodné období muselo trvat.

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1657/2018

Prostřednictvím § 1221 o. z. se § 260 o. z. použije přiměřeně i v poměrech společenství vlastníků jednotek, neboť i v tomto případě je nutno (se jeví vhodné) dát přednost při porušení zákona nebo stanov s méně závažnými následky zájmu společenství před individuálním zájmem vlastníka jednotky, nebo ochraně práv třetích osob nabytých v dobré víře.

Vlastník jednotky je oprávněn nechat se zastoupit na shromáždění společenství vlastníků jednotek jinou osobou (odlišnou od vlastníka jednotky), jestliže to stanovy společenství nevylučují.

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 2. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1051/2019

I. Vlastník jednotky je oprávněn účastnit se shromáždění společenství vlastníků jednotek současně se svým zástupcem. Účastní-li se shromáždění zástupce vlastníka jednotky, jedná za vlastníka, tedy vyjadřuje se k jednotlivým návrhům, hlasuje apod.; není přitom významné, zda se shromáždění účastní sám nebo společně s vlastníkem. Účastní-li se shromáždění společně, není vyloučeno, aby se před případným hlasováním poradili, nenaruší-li to průběh shromáždění. K omezení společné účasti vlastníka jednotky a jeho zástupce (zejména v případě zmocnění více zástupců) může dojít jen výjimečně, např. v případě, že by vlastník jednotky zjevně zneužil tohoto institutu k narušení řádného průběhu shromáždění apod.

Dostavil-li se vlastník jednotky na místo konání shromáždění společenství vlastníků i se svým zástupcem a na shromáždění nebyli vpuštěni, nemůže obstát závěr odvolacího soudu, že se shromáždění neúčastnil bez vážných důvodů; lze ho tedy považovat za přehlasovaného vlastníka.

II. Ustanovení § 1185 odst. 2 o. z. sice předpokládá, že je-li jednotka ve spoluvlastnictví více osob, zvolí si jednoho společného zástupce, který za ně bude s osobou odpovědnou za správu domu (správce, společenství vlastníků) jednat, nevylučuje však jejich společnou účast na shromáždění společenství vlastníků jednotek.

III. Existence důležitého důvodu ve smyslu § 1209 o. z. je zpravidla dána obsahem přijatých rozhodnutí, nemusí tomu tak být ale bezvýjimečně. Při zkoumání důležitého důvodu pro přezkum napadených rozhodnutí je třeba rozlišovat, zda vlastník jednotky měl možnost podílet se na rozhodování shromáždění. Měl-li vlastník jednotky možnost zúčastnit se shromáždění, a tedy i podílet se na jeho rozhodování, je důležitý důvod pro přezkum přijatých rozhodnutí zpravidla jen tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o záležitosti, která přímo zasahuje buď do samotného právního postavení vlastníků jednotek, nebo do podstaty předmětu jejich vlastnictví z hlediska účelu jeho využití. Při zachování principu minimalizace zásahů moci veřejné do rozhodování soukromého subjektu není důvod, aby soud přezkoumával (ne)platnost všech rozhodnutí, tedy i těch, v nichž nebyla řešena žádná důležitá záležitost, jestliže všichni vlastníci měli možnost o nich rozhodovat. Byla-li však vlastníkovi odepřena možnost zúčastnit se shromáždění a podílet se tak na jeho rozhodování, jde o natolik závažné porušení zákona znemožňující výkon jeho práv, že je zásadně důležitý důvod pro přezkoumání přijatých rozhodnutí bez ohledu na jejich obsah.

IV. Shromáždění je třeba konat na místě, kam mají všichni vlastníci přístup. Bez dalšího nelze za místo vhodné pro konání shromáždění vyloučit ani jednotku některého ze členů, nebude-li členům shromáždění vstup do této jednotky omezován či znemožňován.

Usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 4337/2019, ze dne 26. 2. 2020

Změna v osobách členů výboru existujícího (vzniklého) a do veřejného rejstříku zapsaného společenství vlastníků jednotek není změnou stanov společenství. Nicméně, má-li dojít ke změně v osobách členů výboru založeného (avšak dosud nevzniklého) společenství vlastníků před zápisem společenství do rejstříku, může se tak stát pouze změnou jeho stanov, kterou je možné provést jedině dohodou všech zakladatelů společenství, kteří byli stranami smlouvy o výstavbě, či změnou původního prohlášení vlastníka.

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. 27 Cdo 4639/2018

Ustanovení § 101 z. v. r. upravuje zvláštní opravný prostředek, jenž umožňuje tam vypočteným osobám uplatnit proti zápisu do veřejného rejstříku námitky, jež nemohly vznést dříve (např. proto, že nebyly účastníky řízení, či proto, že zápis byl proveden postupem podle § 98 z. v. r.). Rejstříkový soud je povinen se zabývat takto uplatněnými námitkami, a to bez ohledu na to, zda (a s jakým výsledkem) se s nimi případně vypořádal v (předchozím) řízení o zápis do příslušného rejstříku (při postupu dle § 98 z. v. r. se s nimi ostatně ani vypořádat nemohl).

Navrhovatel v řízení podle § 101 z. v. r. nemusí tvrdit a dokládat nové skutečnosti zakládající důvod výmazu nebo změny zápisu v příslušném rejstříku, tj. skutečnosti, kterými se rejstříkový soud při rozhodnutí o zápisu v předchozím řízení nezabýval a z jejichž pohledu věc neposuzoval.

Navrhovateli v tomto řízení přísluší námitka, že návrh na zápis skutečností do veřejného rejstříku měl být odmítnut z důvodů uvedených v § 86 z. v. r., popř., že měl být zamítnut, neboť údaje o skutečnostech zapisovaných na návrh oprávněné osoby do obchodního rejstříku nevyplývají z listin, které tato osoba k návrhu doložila.

Z řečeného se podává, že návrh podle § 101 z. v. r. nelze zamítnout jen proto, že navrhovatel rejstříkovému soudu nedoložil žádné listiny.

Současně platí, že rejstříkovému soudu přísluší v rejstříkovém řízení ověřit nejen to, zda k návrhu na zápis byly připojeny požadované listiny, ale taktéž, zda údaje, které mají být podle návrhu zapsány, z těchto listin vyplývají. Nestačí tedy pouhé zjištění, že listiny byly připojeny, ale je nutné také zkoumat jejich obsah.

Ustanovení § 258 až 260 o. z. upravující postup při přezkumu platnosti rozhodnutí orgánu spolku jsou v souladu s § 1221 o. z. přiměřeně aplikovatelná i na posuzování plat­nosti rozhodnutí volených orgánů společenství vlastníků.

Platnost rozhodnutí výboru jakožto statutárního orgánu společenství vlastníků, popř. dalších (stanovami zřízených) orgánů společenství vlastníků lze tudíž posuzovat toliko v řízení o návrhu na vyslovení neplatnosti tohoto rozhodnutí, podaném vlastníkem jednotky, popř. (výjimečně) jinou osobou mající na požadovaném určení zájem hodný právní ochrany, v souladu s § 258 a násl. o. z.

Napadat lze toliko rozhodnutí, jejichž neplatnosti se není možné dovolat (v souladu se stanovami společenství vlastníků) u orgánu společenství vlastníků, a to v prekluzivní hmotněprávní lhůtě určené ustanovením § 259 o. z.

Jelikož ustanovení § 1221 o. z. určuje, že se ustanovení o spolcích použijí toliko přiměřeně, je nutné při aplikaci § 258 až 260 o. z. na rozhodnutí (volených) orgánů společenství vlastníků vzít v úvahu specifika této právnické osoby. Může-li se přehlasovaný vlastník domáhat soudního přezkumu rozhodnutí nejvyššího orgánu společenství vlastníků toliko tehdy, je-li pro to důležitý důvod, platí tím spíše, že i v případě rozhodnutí jiných orgánů společenství vlastníků je možné domáhat se vyslovení jejich neplatnosti (postupem podle § 1221 a § 258 až 260 o. z.) pouze v případech, kdy je pro to důležitý důvod (který musí navrhovatel tvrdit). Současně platí, že soud neplatnost rozhodnutí (voleného) orgánu společenství vlastníků nevysloví, jsou-li naplněny důvody upravené v § 260 o. z.

Není-li platnost rozhodnutí výboru (či jiného, stanovami zřízeného voleného orgánu společenství vlastníků) napadena postupem podle § 258 a 259 o. z., popř. nevyhoví-li soud podanému návrhu, je takové rozhodnutí platné, přestože je zatíženo vadou, jež by odůvodňovala vyslovení jeho neplatnosti.

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 27 Cdo 1495/2017

I. Ustanovení § 16a odst. 1 zákona o politických stranách upravující předpoklady a podmínky pro soudní přezkum rozhodnutí orgánu strany (hnutí) vylučuje, aby platnost tohoto rozhodnutí byla přezkoumávána jiným než v tomto ustanovení upraveným postupem. Platnost rozhodnutí orgánu strany (hnutí) tudíž nelze napadat návrhem na určení neplatnosti podle § 80 o. s. ř. a ani nemůže být přezkoumávána jakožto předběžná otázka v jiném soudním řízení, neurčuje-li zvláštní právní předpis jinak.

II. Splnění zákonného požadavku na vyčerpání prostředků nápravy u rozhodčího orgánu strany (hnutí) podle § 16a odst. 2 zákona o politických stranách je hmotněprávní podmínkou uplatnění práva na soudní ochranu přiznaného členovi strany (hnutí) v § 16a odst. 1 zákona o politických stranách. Členovi strany (hnutí) tak vzniká právo podat návrh podle § 16a odst. 1 zákona o politických stranách pouze tehdy, požádal-li předtím rozhodčí orgán strany (hnutí) o zjednání nápravy, avšak tento orgán jeho žádosti nevyhověl, anebo o ní nerozhodl v zákonem stanovené lhůtě. Podá-li proto člen strany (hnutí) návrh na zahájení řízení o vyslovení neplatnosti rozhodnutí orgánu strany (hnutí), aniž by byla splněna podmínka uvedená v § 16a odst. 2 zákona o politických stranách, soud takový návrh pro nedostatek aktivní věcné legitimace zamítne, aniž by se jím věcně zabýval.

Skutečnost, že v posuzované věci předmětem zjednání nápravy mělo být též rozhodnutí valné hromady hnutí o zvolení nových členů rozhodčího výboru, není podstatná. Rozhodčí orgán hnutí není soudním ani správním orgánem, na který by bylo možné vztáhnout pravidla o vyloučení osob z projednávání a rozhodování věci stanovená právními předpisy. Členům rozhodčího výboru hnutí proto příslušela působnost uvedená v § 16a odst. 2 zákona o politických stranách, jde-li o nápravu navrhovatelem napadených rozhodnutí valné hromady hnutí, a to včetně toho rozhodnutí, kterým byli zvoleni do svých funkcí.

III. V řízení podle § 16a zákona o politických stranách soud posuzuje (přes nepřesné vyjádření zákona) platnost napadeného rozhodnutí orgánu politické strany (hnutí); je-li rozhodnutí v rozporu se zákonem nebo stanovami, vysloví (zpravidla) jeho neplatnost. I v tomto řízení, bylo-li zahájeno po 31. 12. 2013, jsou proto k projednání a rozhodnutí věci v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy.

Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že v § 16a odst. 1 zákona o politických stranách je jako věcně příslušný soud k projednání a rozhodnutí věci uveden okresní soud a v § 16a odst. 3 větě první téhož zákona je stanoveno, že soud v řízení postupuje podle občanského soudního řádu. Tato zákonná ustanovení totiž byla přijata v poměrech procesní úpravy účinné do 31. 12. 2013, podle které byly k projednání a rozhodnutí statusových věcí všech právnických osob (s některými výjimkami) věcně příslušné okresní soudy. Zákon o zvláštních řízeních soudních věcnou příslušnost soudů k projednání a rozhodnutí statusových věcí všech právnických osob sjednotil tak, že nadále budou tyto věci v prvním stupni projednávat a rozhodovat krajské soudy. Tím došlo zároveň k nepřímé novelizaci shora citovaných ustanovení zákona o politických stranách ().

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 27 Cdo 2228/2017

Dospěje-li soud v řízení podle § 16a zákona k závěru o důvodnosti návrhu na zahájení řízení, jímž se dotčený člen domáhá soudní ochrany proti rozhodnutí orgánu politické strany o jeho vyloučení (o zrušení jeho členství), vysloví neplatnost všech rozhodnutí, jimiž orgány politické strany rozhodly o jeho vyloučení (o zrušení jeho členství), popř. rozhodne za analogické aplikace § 242 o. z. tak, že vyloučení člena strany je neplatné. Vyslovit neplatnost pouze „konečného“ rozhodnutí orgánu strany o vyloučení člena ze strany (o zrušení jeho členství) lze pouze tehdy, plyne-li ze stanov politické strany, že v důsledku takového rozhodnutí pozbývají bez dalšího účinky i všechna předchozí rozhodnutí orgánů strany o vyloučení člena ze strany (o zrušení jeho členství).