Dne 21. 5. 2019 vydal Nejvyšší soud ČR rozsudek, který vyjasnil dosud spornou otázku o možnostech započtení ze strany zaměstnavatele, pokud jde o jeho nárok na náhradu škody, která byla způsobena zaměstnancem.
Náhrada škody a možnost započtení ze strany zaměstnavatele
JUDr.
Eva
Janečková
V daném případě došlo k tomu, že zaměstnavatel dopisem započetl část pohledávky vůči zaměstnanci ze způsobené škody, kterou zaměstnanec způsobil při plnění pracovních úkolů.
Zaměstnanec svou odpovědnost za způsobenou škodu rozporoval, započtení posoudil jako nevyplacení části mzdy a podle § 56 odst. 1 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“), okamžitě ukončil pracovní poměr.
Správnost postupu zaměstnance potvrdily i soudy nižších stupňů a byla potvrzena nejvyšším soudem jako soudem dovolacím.
Tento soud uvedl, že započtení [včetně započtení na pohledávku zaměstnance na mzdu) se v pracovněprávních vztazích řídí – jak vyplývá z § 4 zákoníku práce, tedy ze zásady subsidiarity zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), na úpravu pracovněprávních vztahů] – občanským zákoníkem.
„Dluží-li si strany vzájemně plnění stejného druhu, může každá z nich prohlásit vůči druhé straně, že svoji pohledávku započítává proti pohledávce druhé strany. K započtení lze přistoupit, jakmile straně vznikne právo požadovat uspokojení vlastní pohledávky a plnit svůj vlastní dluh (§ 1982 odst. 1 občanského zákoníku). Započtením se obě pohledávky ruší v rozsahu, v jakém se vzájemně kryjí; nekryjí-li se zcela, započte se pohledávka obdobně jako při splnění. Tyto účinky nastávají k okamžiku, kdy se obě pohledávky staly způsobilými k započtení (§ 1982 odst. 2 občanského zákoníku).
K započtení jsou způsobilé pohledávky, které lze uplatnit před soudem (§ 1987 odst. 1 občanského zákoníku). Pohledávka nejistá nebo neurčitá k započtení způsobilá není (§ 1987 odst. 2 občanského zákoníku). Promlčení pohledávky započtení nebrání, nastalo-li po době, kdy se pohledávky staly způsobilými k započtení (§ 1989 odst. 1 občanského zákoníku).
Podle ustanovení § 144a odst. 4 zákoníku práce započtení proti pohledávce na mzdu, plat, odměnu z dohody a náhradu mzdy nebo platu smí být provedeno jen za podmínek stanovených v úpravě výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy v občanském soudním řádu.
Podle ustanovení § 147 odst. 3 věty druhé zákoníku práce srážky ze mzdy k náhradě škody jsou možné jen na základě dohody o srážkách ze mzdy [§ 146 písm. b)]“.
Z dosavadní judikatury jednoznačně plyne, že závazek (dluh) zaměstnance nebo zaměstnavatele může v pracovněprávních vztazích zaniknout rovněž započtením. Započtením zanikají vzájemné závazky (dluhy) zaměstnance a zaměstnavatele se stejným druhem plnění v rozsahu, v jakém se kryjí jim odpovídající pohledávky, byla-li učiněna některým z účastníků pracovněprávních vztahů kompenzační námitka nebo došlo-li k jinému projevu směřujícímu k započtení. Započtení je možné, i když jedna ze vzájemných pohledávek nepochází z pracovněprávních vztahů. To platí i v případě, představuje-li jedna ze vzájemných pohledávek právo zaměstnance na mzdu, plat, odměnu z dohody a náhradu mzdy nebo platu. Proti pohledávce zaměstnance na mzdu, plat, odměnu z dohody a náhradu mzdy nebo platu ovšem není jednostranné započtení ze strany zaměstnavatele přípustné v té části, která odpovídá tzv. základní nepostižitelné částce a jedné třetině zbytku čisté mzdy, platu, odměny z dohody nebo náhrady mzdy nebo platu.1)
Z dikce občanského zákoníku a z relevantních ustanovení zákoníku práce tedy bez pochyby vyplývá, že proti pohledávce zaměstnance na mzdu, plat, odměnu z dohody a na náhradu mzdy nebo platu je jednostranné započtení ze strany zaměstnavatele – jsou-li dodrženy zákonné limity – obecně přípustné.
Nejvyšší soud konstatoval, že jedním z limitů, které stanoví hranice pro jednostranné započtení, je § 147 odst. 3 věty druhé zákoníku práce, podle něhož srážky ze mzdy k náhradě škody jsou možné jen na základě dohody o srážkách ze mzdy. Jde-li o pohledávku zaměstnavatele na náhradu škody, zákoník práce tedy jednostranné započtení ze strany zaměstnavatele zapovídá, neboť možnost provádět srážky ze mzdy k náhradě škody podmiňuje uzavřením dohody o srážkách ze mzdy.
Bez této dohody, uzavřené podle ustanovení § 2045 občanského zákoníku, není zaměstnavatel oprávněn srážky ze mzdy (platu, odměny z dohody nebo z náhrady mzdy nebo platu) k náhradě škody provádět, a to ani tehdy, jsou-li splněny předpoklady odpovědnosti zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli, zaměstnanec svou odpovědnost za škodu uznal a zavázal se škodu nahradit.
„Odpovědnost zaměstnance za škodu, kterou způsobil zaměstnavateli, ani případné uznání škody zaměstnancem, tedy samo o sobě zaměstnavatele neopravňuje, aby částku potřebnou k náhradě této škody jednostranně srazil ze mzdy zaměstnance, i kdyby respektoval zákonné limity vyplývající z ustanovení § 278 občanského soudního řádu a § 279 odst. 1 občanského soudního řádu (srov. § 144a odst. 4 zákoníku práce).
Jestliže zaměstnavatel překročí tyto limity a provede jednostranné započtení i v případě, kdy pohledávka vznikla jako náhrada škody způsobené zaměstnancem, lze takový krok posoudit jako nevyplacení části mzdy.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že „jednostranné započtení pohledávky zaměstnavatele na náhradu škody proti pohledávce zaměstnance na mzdu, plat, odměnu z dohody a náhradu mzdy nebo platu není přípustné, i kdyby byly dodrženy zákonné limity vyplývající z ustanovení § 278 a § 279 odst. 1 občanského soudního řádu. Zaměstnavatel je oprávněn započíst svou pohledávku na náhradu škody proti pohledávce zaměstnance na mzdu, plat, odměnu z dohody a náhradu mzdy nebo platu a provést srážku (srážky) ze mzdy za účelem uspokojení svého nároku na náhradu škody jen na základě dohody o srážkách ze mzdy uzavřené se zaměstnancem.
Jestliže tedy v daném případě zaměstnavatel jednostranně započetl a srazil ze mzdy zaměstnance část své pohledávky na náhradu škody, kterou měl způsobit zaměstnanec při plnění pracovních úkolů, aniž by mezi účastníky byla v tomto směru uzavřena dohoda o srážkách ze mzdy, je – byť založen na ne zcela přiléhavých důvodech – správný závěr odvolacího soudu, že „ani v době do 15 dnů po uplynutí období splatnosti nebyla vyplacena část mzdy, aniž pro její nevyplacení existoval zákonný důvod“, a že proto zaměstnanec důvodně přistoupil k okamžitému zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce.“
Jestliže zaměstnavatel nebude respektovat uvedené zásady a provede jednostranné započtení i v případě, kdy pohledávka vznikla jako náhrada škody způsobené zaměstnancem, lze takový krok posoudit jako nevyplacení části mzdy, při němž může být okamžitě ukončen pracovní poměr. Jedná se o jednostranný právní úkon, k jehož vzniku není třeba součinnosti druhého účastníka pracovněprávního vztahu, v tomto případě zaměstnavatele. Tento právní úkon musí mít písemnou formu, musí v něm být vymezen důvod okamžitého zrušení pracovního poměru a musí být ve stanovené době doručen druhému účastníkovi.
Zaměstnanec může pracovní poměr okamžitě zrušit, jestliže mu zaměstnavatel nevyplatil mzdu nebo plat nebo náhradu mzdy nebo platu anebo jakoukoli jejich část do 15 dnů po uplynutí termínu splatnosti. Základní podmínkou tedy je, že se takové plnění stalo splatným a že od termínu splatnosti uplynulo 15 dnů. V případě, kdy je pracovní poměr skončen okamžitým zrušením, neběží zde žádná výpovědní lhůta, ale pracovní poměr končí skutečně okamžitě, resp. dnem, kdy byl tento jednostranný právní úkon doručen zaměstnavateli.
Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 4. 2002, spis. zn. 21 Cdo 1151/2001, vyplývá, že důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru je dán, i kdyby zaměstnavatel ještě před doručením okamžitého zrušení uspokojil nárok zaměstnance na mzdu nebo náhradu mzdy, jestliže zaměstnanci vyplatil dlužnou mzdu nebo náhradu mzdy až po uplynutí 15 dnů po její splatnosti. K dodatečnému uspokojení zaměstnancova nároku na mzdu nebo náhradu mzdy po uplynutí 15 dnů po jeho splatnosti může být přihlédnuto pouze v rámci posouzení, zda jednání zaměstnance nepředstavovalo zneužití práva.
Podle § 56 odst. 2 věta první zákoníku práce platí, že zaměstnanci, který okamžitě zrušil pracovní poměr, přísluší od zaměstnavatele náhrada mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku za dobu, která odpovídá délce výpovědní doby.
1) Ustanovení § 278 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.