Aktuální judikatura Nejvyššího správního soudu České republiky

Prvním z těchto rozhodnutí je . Předmětem sporu byla otázka, zda byly splněny podmínky pro vyloučení konkrétních zdanitelných plnění z nároku na odpočet DPH. Uskutečnění zdanitelného plnění (v tomto případě dodávky šrotu) nezpochybňoval ani správce daně, ani žalovaný, zpochybněno bylo provedení těchto dodávek konkrétní společností, která byla uvedena na daňových dokladech. Významnou otázkou bylo také rozložení důkazního břemene mezi daňový subjekt a správce daně.

Ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu k rozložení důkazního břemene mezi daňový subjekt a správce daně lze shrnout tak, že daňový subjekt je povinen prokazovat všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v daňovém přiznání nebo k jejichž průkazu byl správcem daně vyzván. Daňový subjekt prokazuje svá tvrzení především svým účetnictvím a jinými povinnými záznamy. Správce daně však může vyjádřit pochybnosti ohledně věrohodnosti, průkaznosti, správnosti či úplnosti účetnictví a jiných povinných záznamů. Správce daně nemá povinnost prokázat, že údaje o určitém účetním případu jsou v účetnictví daňového subjektu zaznamenány v rozporu se skutečností, je však povinen prokázat, že o souladu se skutečností existují natolik vážné a důvodné pochyby, že činí účetnictví nevěrohodným, neúplným, neprůkazným nebo nesprávným.

Důležitým pravidlem je, že správce daně je povinen identifikovat konkrétní skutečnosti, na základě nichž hodnotí předložené účetnictví jako nevěrohodné, neúplné, neprůkazné či nesprávné. Pokud správce daně unese své důkazní břemeno ve vztahu k výše popsaným skutečnostem, překlápí se důkazní břemeno na daňový subjekt a je na něm, aby prokázal pravdivost svých tvrzení a průkaznost