Žádost o informace o výši platu je jednou z nejčastějších, které jsou podle zákona č. 106/1999 Sb. , o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o svobodném přístupu k informacím “), podávány. Zejména platy vyšších úředníků nebo funkcionářů bývají předmětem zájmu novinářů i běžných občanů. V prvních letech byly tyto žádosti odmítány s odkazem na mlčenlivost a ochranu soukromí.
Zveřejňování informace o výši platů podle rozhodnutí Ústavního soudu
JUDr.
Eva
Janečková
Rozsudek Nejvyššího správního soudu
Průlom přinesl rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) čj. 5 As 57/2010 - 79. Tento rozsudek v zásadě umožnil zveřejňování platů příjemců veřejných prostředků, přičemž z judikátu bylo možné dovodit, že se toto „uvolnění“ týká nejen platů a odměn veřejně činných osob, jako jsou poslanci, senátoři, vysocí státní úředníci atd., ale také všech státních zaměstnanců na všech úrovních, neboť i jejich platy jsou v konečném důsledku poskytovány z veřejných prostředků.1)
Další posun přinesl rozsudek NSS ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 8 As 55/2012. V tomto rozhodnutí soud vyložil, proč je svobodný přístup k informacím klíčový pro kontrolu veřejné a politické sféry a převažuje nad ochranou soukromí těch osob, o nichž se informace o jejich platech požadují:
„Každá moc, i demokratická, korumpuje, a čím méně je kontrolována, tím větší je nebezpečí jejího zneužití. Kontrola prostřednictvím takových institutů, jako je § 8b zákona o svobodném přístupu k informacím, má řadu výhod, které ve svém souhrnu významně brání zneužívání veřejné moci a posilují demokratickou legitimitu politického systému. V první řadě se na kontrole může podílet každý, a to přesně v té míře, v jaké se rozhodne být aktivní. Nikdo není vyloučen, každý má možnost se ptát a dozvědět se. To již samo o sobě posiluje vztah veřejné moci a občana, brání rozdělení na ‚my‘“ a „‚oni‘“ a posiluje vědomí veřejnosti, že veřejná