Aktuální otázky placení daní pomocí platební karty

Platební karta představuje v současnosti jeden z nejvíce rozšířených platebních prostředků, který však nenachází příliš širokého využití v oblasti placení daní. Tato skutečnost je negativně vnímána ze strany veřejnosti, činí správu daní v tomto ohledu méně flexibilní ve vztahu k soudobým technologiím a současně znemožňuje správcům daně využít některé přínosy, které jim platba daní kartou může přinést. Lze nicméně předpokládat, že v tomto ohledu dojde v blízké budoucnosti k významnému rozšíření, a to v návaznosti na připravované legislativní změny, které by použití platebních karet v daňové oblasti měly usnadnit.

Platba provedená s využitím platební karty představuje . Ve smyslu § 3 odst. 1 písm. c) bod 3 zákona č. 284/2009 Sb., o platebním styku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o platebním styku“), spadá platba prostřednictvím platební karty mezi platební služby spočívající v provedení převodu peněžních prostředků z platebního účtu, k němuž dává platební příkaz plátce prostřednictvím příjemce.

Použití platební karty k úhradě daně¹⁾ již v současnosti připouští zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), který v rámci úpravy způsobů placení daně v § 163 odst. 3 písm. a) mimo jiné stanoví, že . V této souvislosti daňový řád v § 56 odst. 1 písm. d) stanoví správci daně²⁾ povinnost určit a zveřejnit čísla účtů, na které přijímá platby, a způsob označení úhrady na tyto účty podle jednotlivých daní, jejichž správa mu náleží. Plátcem je v případě úhrady daně osoba hradící daň, kterou nemusí být nutně pouze ten, kdo má zákonnou povinnost daň uhradit, ale i třetí osoba (srov. § 164 odst. 4 daňového řádu); příjemcem je pak správce daně.

Současně však platí, že daňovým řádem , aby zprostředkoval provedení platby daně, ke které dá plátce příkaz jeho prostřednictvím. To mimo jiné znamená, že správce daně nemá povinnost vybavit své prostory platebními terminály a poskytovat jinou součinnost pro uskutečnění plateb pomocí platební karty. Takový krok je ze strany správce daně , jehož přijetí je výsledkem posouzení řady faktorů technického, ekonomického, administrativního a jiného obdobného charakteru. Toto posouzení hraje významnou roli zejména s ohledem na skutečnost, že zákon sice nepožaduje po správci daně, aby platbu daní pomocí karty umožnil, avšak pokud se tak rozhodne učinit, nedává mu pro to, aby současně stanovil závazné podmínky a limity použití tohoto způsobu platby daně (například aby omezil okruh daní, které lze tímto způsobem hradit, popřípadě jejich výši, či stanovil způsob úhrady nákladů, které s platbou souvisejí).

Využití platební karty je s ohledem na všeobecné rozšíření tohoto platebního prostředku a flexibilitu, uživatelskou vstřícnost a další přínosy s ním obecně spojené nepochybně výhodným řešením z pohledu subjektů hradících daň. Stejně tak rozšíření platebních karet přináší některá nesporná pozitiva na straně správce daně – například omezení nákladného a organizačně, technicky i bezpečnostně náročného nakládání s hotovostí či s kolkovými známkami. Na straně druhé však existují v současnosti přinejmenším dva podstatné faktory, které využití platebních karet při placení daní v praxi limitují. Oba tyto limity se snaží omezit, resp. odbourat připravovaná , která v současnosti prochází legislativním procesem v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky jako součást návrhu zákona, kterým se mění některé zákony v oblasti daní (tzv. , sněmovní tisk č. 873, navržená účinnost 1. ledna 2017, s ohledem na stav projednání návrhu zřejmě v praxi o něco později).

Prvním z těchto faktorů je výše nákladů, které jsou s využitím platebních karet spojeny. Kromě , jako je například pořízení příslušných platebních terminálů, jsou tyto náklady tvořeny , které představují odměnu subjektů, které jsou poskytovateli transakcí pomocí platebních karet. Tyto bankovní poplatky jsou automaticky odečteny od výsledné platby, kterou obdrží příjemce, jehož prostřednictvím je plátcem vydán platební příkaz k jejímu provedení. V běžném obchodním styku jsou zpravidla bankovní poplatky přeneseny na plátce prostřednictvím jejich započtení do cen zboží a služeb, což není z pohledu plátce na první pohled patrné. Tento postup je nicméně nepřenositelný do oblasti placení daní, které představují veřejnoprávní peněžitá plnění, která lze v souladu s čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (zákon č. 2/1993 Sb.) ukládat pouze na základě zákona. Správce daně tak nemá pravomoc od částky daně odečíst výši bankovních poplatků, neboť daň musí být zaevidována a následně převedena do příslušného veřejného rozpočtu přesně v zákonné výši. Stejně tak nemůže dojít ani k navýšení daně, neboť i tím by správce daně překročil své zákonné pravomoci ve smyslu čl. 79 odst. 1 Ústavy (zákon č. 1/1993 Sb.).

Základní cestou, jak lze již v současnosti ze strany správce daně ekonomicky řešit možnost placení daní kartou, je pokrýt náklady na provoz systému včetně bankovních poplatků z příslušného veřejného rozpočtu, z něhož je činnost daného správce daně financována. Toto řešení bylo zvoleno některými správními orgány, které platbu kartou v současnosti v omezeném rozsahu připouštějí (například pilotní systém platby správních poplatků u Českého úřadu zeměměřického a katastrálního). je nicméně postavena zejména na posouzení toho, jaké daně konkrétní správce daně spravuje a jaký je předpokládaný objem transakcí. Určitou roli hrají i úspory, které dané řešení přinese, popřípadě specifický charakter některých peněžitých plnění, u nichž je dán ještě jiný než fiskální zájem na uskutečnění jejich platby (například úhrada blokových pokut v silniční dopravě, které jsou zejména v případě zahraničních řidičů následně obtížně vymahatelné). V neposlední řadě je třeba vzít v úvahu obecný veřejný zájem na tom, aby platba daní probíhala jednodušším a vůči platícím subjektům vstřícnějším způsobem. Zvolené řešení ve vztahu k jednotlivým správcům daně pak nutně musí být odlišné. Specifickým faktorem je přitom také možnost jednotlivých správců daně získat prostřednictvím jednání se společnostmi, které poskytují služby placení kartou, výhodnější podmínky ve vazbě na vyšší předpokládaný rozsah uskutečňovaných plateb v rámci správy daní.

Alternativním ekonomickým řešením, které teoreticky přichází v úvahu, je přenesení nákladů na bankovní poplatky zcela nebo částečně na osoby, které daň pomocí karty platí, tj. poskytovat tuto možnost platby jako zvlášť hrazenou službu. Kromě některých nevýhod, jako je negativní vnímání takového postupu ze strany veřejnosti, bude takový postup zřejmě od roku 2018 vyloučen připravovanou evropskou legislativou v oblasti platebních služeb.³⁾

Připravovaná novela daňového řádu poskytne správcům daně explicitní možnost přihlásit se k možnosti placení daní kartou a současně tuto možnost regulovat stanovením podmínek jejího využití. Do úpravy informační povinnosti správce daně v § 56 odst. 1 daňového řádu tak přibude nové písmeno f), na jehož základě správce daně určí a zveřejní . Tato úprava umožní správci daně jak omezit možnost placení daní kartou pouze na některé daně, které spravuje, tak formulovat další podmínky. Těmi může být zejména omezení výše placené daně, určení, které platební karty jsou u daného správce daně akceptovány, či případně řešení otázky úhrady nákladů. Podmínky si přitom musí podržet nediskriminační charakter a musí obecně respektovat základní zásady správy daní ve smyslu § 5 a násl. daňového řádu. Uvedená informace správce daně se podle § 56 odst. 2 daňového řádu zveřejňuje na jeho úřední desce a způsobem umožňujícím dálkový přístup; pokud k jejímu zveřejnění nedojde, platí, že daný správce daně se rozhodl možnost placení daní kartou nevyužít.

Připravované řešení nadále nejde cestou plošného zavedení placení kartou při správě daní, ale stejně jako dosud ponechává volbu na správci daně. Současně mu však umožňuje nastavit fungování této služby takovým způsobem, aby naplňovala požadavek rentability a mohla být současně zacílena na ta peněžitá plnění, u nichž je ze strany veřejnosti zvlášť poptávána (například správní a soudní poplatky či platba cla při dovozech zboží pro vlastní potřebu). V praxi by to tak mělo vést k významnému rozšíření placení daní kartou tam, kde to dosud nebylo ekonomicky možné. V tomto ohledu je otázkou, do jaké míry najde placení daní kartou využití v případě daní v užším smyslu, u nichž může být s ohledem na výši hrazených částek a množství plateb plošné zavedení možnosti platby kartou ekonomicky neúnosné a s ohledem na charakter těchto daní ani není zvlášť poptáváno. I zde tak může najít využití například možnost stanovení limitu pro výši hrazené částky jako podmínky její úhrady kartou.

Podle § 166 odst. 1 písm. a) daňového řádu se za považuje u platby, která byla prováděna poskytovatelem platebních služeb nebo provozovatelem poštovních služeb, . Tímto dnem zpravidla ze strany jejího plátce, ale v souladu s § 109 zákona o platebním styku až následující pracovní den, resp. v některých případech druhý až čtvrtý následující pracovní den. V případě platby daní kartou toto určení dne platby fakticky znamená, že platba není provedena použitím platební karty (vydáním příkazu ze strany plátce), ale v drtivé většině případů nejdříve následující pracovní den. Ačkoliv tento princip nevylučuje platbu většiny daní kartou (pouze je třeba sledovat, aby k připsání platby na účet správce daně došlo v příslušné zákonné lhůtě, v níž má být daň uhrazena), fakticky to znamená výrazné omezení této možnosti u těch peněžitých plnění, u nichž je jejich úhrada podmínkou dalšího bezprostředního konání správce daně. Tak je tomu typicky u řady soudních a správních poplatků, kdy je jejich úhrada podmínkou toho, aby požadovaný úkon mohl být bezprostředně proveden (srov. § 5 odst. 4 zákona o č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a § 9 odst. 8 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů), stejně jako u zmíněných či (v České republice zejména při dovozu zboží pro osobní potřebu na mezinárodních letištích, kdy je úhrada cla podmínkou propuštění zboží do navrženého celního režimu a současně toho, aby s ním cestující mohl dále pokračovat v cestě; nemožnost bezprostřední úhrady cla například pro nedostatek hotovosti znamená nutnost uskladnění zboží až do úhrady cla, a to na náklady dovážející osoby).

V zájmu eliminace této překážky připravovaná předpokládá doplnění § 166 odst. 1 v novém písmeni c) o samostatné určení dne platby pro platbu provedenou bezhotovostním převodem, k němuž je dán platební příkaz prostřednictvím platební kartynebo obdobného platebního prostředku. Tímto dnem by měl být . Touto legislativní změnou při použití platební karty , čímž bude naplněna podmínka úhrady daně pro další postup správce daně tam, kde je zákonem požadována.

Navržená úprava vychází ze skutečnosti, že podle § 106 odst. 3 zákona o platebním styku nelze platební příkaz, který dává plátce prostřednictvím příjemce, odvolat poté, co jej plátce předal příjemci. Současně nemůže být rozhodnou skutečností pro určení dne platby přijetí platebního příkazu poskytovatelem platebních služeb, a to s ohledem na skutečnost, že toto přijetí nemusí nastat ve stejný den jako vydání platebního příkazu (například v případě využití offline terminálu), resp. nemusí toto přijetí být vždy zjevné příjemci platby (tj. správci daně).

Lze uzavřít, že připravované legislativní řešení by mělo podpořit využití placení kartou v daňové oblasti, aniž současně přinese neúměrné náklady na straně správců daně. Popsaná úprava by pak neměla doznat změn ani po nabytí účinnosti nového zákona o platebním styku, který je v současnosti v počáteční fázi legislativního procesu a jehož účinnost je s ohledem na transpoziční vazbu na evropskou legislativu předpokládána v roce 2018.