Cestovní náhrady ve školství

Vydáno: 15 minut čtení

Od roku 2007 je úprava cestovních náhrad obsažena v zákoně č. 262/2006 Sb. , zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“ ). Tímto zákonem došlo také ke zrušení zákona o cestovních náhradách č. 119/1992 Sb. , který upravoval tuto oblast do konce roku 2006. V tomto příspěvku bych se chtěl zaměřit na aplikaci této úpravy v oblasti školství.

Cestovní náhrady ve školství
Ing.
Zdeněk
Morávek,
daňový poradce
Cestovní náhrady jsou upraveny V praxi je již zažitá skutečnost, že pro účely cestovních náhrad
se zaměstnavatelé dělí na dvě skupiny,
a to zaměstnavatele, kteří jsou uvedeni v § 109 odst. 3 zákoníku práce (tzv. veřejná či nezisková sféra), a ostatní zaměstnavatele. Školy a školská zařízení budou v převážné většině patřit mezi první skupinu zaměstnavatelů, kteří poskytují cestovní náhrady podle stejných principů a úprav jako ostatní zaměstnavatelé, ovšem s některými odlišnostmi, které jsou upraveny v § 173 a násl. zákoníku práce. Odlišnosti spočívají zejména v omezení maximální výše cestovních náhrad, které mohou svým zaměstnancům poskytovat. Při výkladu budeme vycházet z toho, že se jedná o zaměstnavatele neziskové sféry.
 
Oprávnění příjemci cestovních náhrad
Cestovní náhrady lze poskytovat
nejenom
zaměstnancům v pracovním poměru,
ale také
zaměstnancům
vykonávajícím pro zaměstnavatele práci
na základě dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr.
Podmínkou však je, že toto právo bylo v dohodě sjednáno a současně bylo sjednáno místo pravidelného pracoviště zaměstnance.
Z § 155 odst. 2 zákoníku práce pak vyplývá mírnější úprava pro zaměstnance na dohodu o provedení práce. Pokud má zaměstnanec podle této dohody vykonat