Pořizování zvukového a obrazového záznamu účastníkem řízení

Při řešení této otázky je třeba nahlédnout i do správního řádu³⁾. Ten výslovně neupravuje, zda je účastník oprávněn pořizovat si záznam z ústního jednání. Proto lze postupovat podle zásady legální licence - co není zákonem zakázáno, je dovoleno. Účastník má tedy právo si pořizovat pro vlastní potřeby zvukové a obrazové záznamy během ústního jednání ve správním řízení. Správní řád výslovně nezakotvuje právo nahrávat si jednání, nelze však z této skutečnosti dovozovat, že je toto právo zakázáno.

K této otázce se vyjádřil i Nejvyšší správní soud, který ve svém rozhodnutí ze dne 31.3.2010 č. j. 5 As 37/2009-94 konstatoval, že účastník řízení má právo realizovat svá procesní práva a oprávněné zájmy a správní orgán je povinen umožnit účastníkům řízení uplatňovat v rámci výkonu veřejné správy jejich práva a oprávněné zájmy, které jim garantuje zákon. Pořizování zvukových záznamů ústního jednání není správním řádem nijak upraveno ani ve vztahu ke správnímu orgánu, ani ve vztahu k účastníkům řízení či jiným zúčastněným osobám. To však neznamená, že neexistuje-li pozitivní právní úprava, je takové jednání účastníka řízení bez dalšího nepřípustné, resp. zakázané.

Z výše uvedeného vyplývá, že účastník správního řízení má právo pořizovat obrazové a zvukové záznamy úředního jednání, např. ústního jednání či jiného úkonu v řízení a zachycovat tak jednání úředních osob. Úřední osoba je veřejným činitelem a vystupuje vůči účastníkům řízení a dalším dotčeným osobám jako subjekt veřejnoprávního vztahu. A právě toto je důvodem, proč nelze využít ustanovení § 86 NOZ, podle něhož nikdo nesmí zasáhnout do soukromí jiného, nemá-li k tomu zákonný důvod. Zejména nelze bez svolení člověka narušit jeho soukromé prostory, sledovat jeho soukromý život nebo pořizovat o tom zvukový nebo obrazový záznam, využívat takové či jiné záznamy pořízené o soukromém životě člověka třetí osobou, nebo takové záznamy o jeho soukromém životě šířit. Ve stejném rozsahu jsou chráněny i soukromé písemnosti osobní povahy. Jednání úřední osoby při správním nebo přestupkovém řízení totiž není jednání soukromé osoby a případnou nahrávkou tak nelze narušit její soukromý život, jak požaduje NOZ. Ten zároveň v § 88 uvádí, že svolení není třeba, pokud se podobizna nebo zvukový či obrazový záznam pořídí nebo použijí k výkonu nebo ochraně jiných práv nebo právem chráněných zájmů jiných osob. Svolení není třeba ani v případě, kdy se podobizna, písemnost osobní povahy nebo zvukový či obrazový záznam pořídí nebo použije na základě zákona k úřednímu účelu nebo v případě, že někdo veřejně vystoupí v záležitosti veřejného zájmu.

Nahrávání správního (přestupkového) řízení může správní orgán zakázat pouze v tom případě, že při pořizování zvukového nebo obrazového záznamu bude docházet k rušení pořádku. V takovém případě může uplatnit prostředky k zajištění účelu průběhu řízení vyplývající z § 62 a 63 správního řádu, tedy uložit pořádkovou pokutu, nebo vykázat rušitele z místa konání úkonu. Z výše citovaného judikátu vyplývá, že jestliže zákon nezakazuje účastníkovi správního řízení pořídit si zvukový záznam v průběhu ústního jednání, nelze bez dalšího vycházet z toho, že pořizováním zvukového záznamu účastník hrubě ruší pořádek a může být z místa jednání vykázán. K tomu by musely přistoupit další skutečnosti, v nichž by bylo možné spatřovat hrubé rušení pořádku. ⁴⁾

Správní orgán však nemůže předem zakázat účastníkovi správního řízení či jiné osobě účastnící se veřejného ústního jednání, aby si záznam pořizovala. Správní orgán též nemůže dotčené osobě vyhrožovat uložením pořádkové pokuty [podle § 62 odst. 1 písm. c) správního řádu] pro případ, že si dotčená osoba bude pořizovat záznam z jednání. Správní orgán totiž nedává na rozdíl od soudu souhlas s pořizováním zvukového nebo obrazového záznamu. K uložení pořádkové pokuty nebo vykázání může správní orgán přikročit až ve chvíli, kdy se dotčená osoba rušení pořádku skutečně dopouští.⁵⁾

Dle již několikrát citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu nelze za hrubé porušení pořádku, po němž může následovat vykázání, považovat fakt, že účastník řízení pokračuje v pořizování záznamu, přestože svědek prohlásil, že s pořízením záznamu nesouhlasí a že v případě nahrávání vypovídat nebude. Každý občan je povinen vypovídat jako svědek; musí vypovídat pravdivě a nesmí nic zamlčet (§ 55 odst. 1 správního řádu). Jako svědek nesmí být vyslechnut občan v případech uvedených v § 35 odst. 1 správního řádu, výpověď může občan odepřít v případech uvedených v § 55 odst. 3 a 4 správního řádu.

Případná nemusí být ani argumentace ochranou osobních údajů podle zákona o ochraně osobních údajů. Záleží na tom, jakým způsobem a za jakým účelem bude nahrávka pořizována. Podle § 4 písm. e) zákona o ochraně osobních údajů se zpracováním osobních údajů rozumí jakákoliv operace nebo soustava operací, které správce nebo zpracovatel provádí s osobními údaji, a to automatizovaně nebo jinými prostředky. U některých nahrávek bude možné říci, že s ohledem na chybějící systematičnost se nebude jednat o zpracování osobních údajů ve smyslu zákona o ochraně osobních údajů. V případě, že by se o zpracování přece jen jednalo, obvykle by šlo o zpracování pro osobní potřebu. Zpracování pro osobní potřebu je jednou z výjimek z působnosti zákona, které jsou uvedeny v § 3 zákona o ochraně osobních údajů. Zákon se nevztahuje na zpracování osobních údajů, které provádí fyzická osoba výlučně pro osobní potřebu. Výjimka je limitována dvěma skutečnostmi. Jednou z nich je charakteristika subjektu, který osobní údaje zpracovává. Musí se jednat o osobu fyzickou. Druhým faktorem je účel zpracování, který je označen jako „osobní potřeba“.

Zatímco pojem fyzická osoba problémy při aplikaci zákona o ochraně osobních údajů činit nebude, pojem „osobní potřeba“ je poněkud diskutabilnější. Dá se tedy konstatovat, že jakékoliv nakládání s osobními údaji, které provádí fyzická osoba takříkajíc „pro sebe“ nebude spadat pod působnost zákona o ochraně osobních údajů, i kdyby fyzická osoba údaje, kterými disponuje v rámci zmíněných osobních či domácích činností, někomu dále sdělila, nebo i zaslala údaje, které jsou údaji osobními.

Problém, alespoň někdy, může být to, co je vlastně ona „osobní potřeba“, jak je široká, zda se týká jen jedince, nebo také jeho rodiny a podobně. Lze si jistě představit situaci, že v rámci domácnosti mají její členové jeden počítač, na němž pracují, či si vedou své vlastní záznamy, které mohou být i osobními údaji všech členů rodiny. Dá se uvážit, že by nebylo smysluplné onu domácí činnost nějak štěpit, resp. speciálně rozdělovat. Pokud se bude jednat o takové domácí použití, na něž lze vztáhnout i poněkud užší pojem „osobní potřeba“, s nímž pracuje zákon o ochraně osobních údajů, stále by se mělo jednat o výjimku z působnosti uvedeného zákona. Výjimka z působnosti by se tak měla týkat všech osob, které, byť tedy na jednom zařízení, zpracovávají informace, které jsou osobními údaji, pro potřebu jak vlastní, tak i rodiny. A rodinu může samozřejmě tvořit i řada osob.⁶⁾

Je však třeba uvést, že s pořízeným záznamem nemůže být libovolně naloženo. Záznam nesmí být využit nepřiměřeným způsobem v rozporu s oprávněnými zájmy člověka a nesmí být volně zveřejňován či jinak rozšiřován. V takovém případě by se již nejednalo o zpracování pro osobní potřebu, výjimku by nebylo možné uplatnit a autor záznamu by se stal správcem osobních údajů podle § 4 písm. j) zákona o ochraně osobních údajů se všemi povinnostmi, které zákona o ochraně osobních údajů pro správce osobních údajů stanoví.

Nejde totiž o projev osobní povahy. Projev osobní povahy je nutno zkoumat ve vztahu k obsahu výpovědi, tedy o čem konkrétní osoba vypovídá. Pouhé pořizování záznamu z průběhu ústního jednání, při němž byl vyslýchán svědek, který nedal souhlas s tím, aby si o jeho výpovědi pořídil zvukový záznam, nelze označit za hrubé rušení pořádku. K tomu, aby chování - jednání osoby mohlo být hodnoceno jako hrubě rušící pořádek, by musely přistoupit další skutečnosti, např. hluk vycházející ze zvukového zařízení, hlasité projevy osoby, jeho slovní napadání svědka, nebo osob, které se jednání zúčastnily.