Aktuální judikatura

Na správce daně jistě nelze při stanovení daně dle pomůcek klást natolik přísné nároky, aby měl do podrobností jasno v tom, jaký rozsah měla činnost daňového subjektu. Je totiž nutno si uvědomit, že ke stanovení daně dle pomůcek může dojít i tehdy, když daňový subjekt nesplní své povinnosti při dokazování jím uváděných skutečností v takovém rozsahu, že o jeho činnosti nejsou známy téměř žádné informace. Na druhé straně je nutno trvat na tom, aby představa o činnosti daňového subjektu byla vystavěna na racionálním podkladě, a to i tehdy, nespolupracuje-li daňový subjekt se správcem daně. Nelze totiž připustit, aby si v rámci stanovení pomůcek mohl správce daně libovolně zvolit, jaké činnosti daňový subjekt vykonával, a dle toho mu stanovit daň.

Správce daně stěžovatelem předložené doklady týkající se provozování penzionu vyhodnotil jako nedostatečné pro stanovení daně dokazováním. To však, neznamená, že by na základě obdobného hodnocení těchto podkladů v rámci stanovení daně na základě pomůcek mohl bez dalšího vycházet z toho, že stěžovatel provozovatelem penzionu nebyl. Uvedené plně odpovídá požadavku vtělenému do výše citovaného § 98 odst. 4 daňového řádu, aby daň stanovená dle pomůcek byla určená dostatečně spolehlivě. Úvahy o stěžovatelově činnosti pro účely stanovení daně pomůckami nelze totiž redukovat na otázku (ne)unesení důkazního břemene, jak je tomu v rámci dokazování.

Soud nemůže zamítnout žalobní námitky směřující proti délce a průběhu postupu k odstranění pochybností (dle § 89 a násl. zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu) pouze s poukazem na to, že byly splněny zákonné předpoklady pro zahájení tohoto postupu. K nezákonnosti postupu k odstranění pochybností může vést i jeho excesivní délka či průběh. V takovém případě je úkolem krajského soudu v mezích žalobních námitek uvážit, zda vytýkané vady postupu k odstranění pochybností mohly mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci.

Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje s názorem krajského soudu, že institut opravy zřejmých omylů a nesprávností formou opravného rozhodnutí nelze použít k nápravě jakýchkoliv pochybení a vad při vyhotovování správních rozhodnutí. Neslouží a ani nemůže sloužit k odstranění jakýchkoliv vad správních rozhodnutí - zde platebního výměru. Zvláště pak již ne takových vad, které by prizmatem zákona o správě daní poplatků měly za následek neplatnost opravovaného rozhodnutí (platebního výměru). Je tomu tak proto, že již ze samotné dikce tohoto ustanovení (§ 104 daňového řádu) plyne, že jej lze aplikovat pouze na zjevné omyly a nesprávnosti, tedy na údaje, které jsou jinak v napadeném rozhodnutí dostatečně podloženy zjištěními prokazujícími jejich správná znění. V žádném případě tímto rozhodnutím nelze měnit vlastní skutková zjištění, či již provedená právní hodnocení, na jejichž základě došlo ke stanovení daně, či jinak měnit obsah rozhodnutí, nebo doplňovat údaje, které jsou základními stavebními kameny opravovaného rozhodnutí (srov. § 32 odst. 2 a 3 zákona o správě daní a poplatků). Opačný postup by byl projevem libovůle správního rozhodování a popřením principů právního státu.

Závěr městského soudu, že námitky jsou opravným prostředkem , které je třeba vyčerpat před podáním žaloby, nemá oporu v platné právní úpravě.

Obecně pak lze k návrhu na opakování svědecké výpovědi konstatovat, že přínosem jejího provedení může být to, že soud bezprostředně vnímá svědkovo sdělení společně s jeho nonverbálním projevem.

Z právě uvedeného je evidentní, že pro daňový subjekt je příznivější novější právní úprava podle daňového řádu, která zavádí nižší, jednoprocentní, penalizaci za deklaraci nesprávné výše daňové ztráty. V nyní projednávané věci však správce daně postupoval tak, že stěžovateli doměřil penále ve výši 5 % z částky dodatečně snížené daňové ztráty podle § 37b odst. c) zákona o správě daní a poplatků. Jak to ale plyne z usnesení rozšířeného senátu, je takový postup v rozporu s čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 a 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ohledně povinnosti aplikovat tuto zásadu přes existenci ustanovení § 264 odst. 13 daňového řádu viz rozsudek ze dne 16. 12. 2015, č. j. 4 Afs 210/2014 – 70.

Správce daně v rozhodnutí vydaném za účinnosti zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu (po 1. 1. 2011), kterým daňovému subjektu předepisuje daňové penále z dodatečně snížené daňové ztráty dle § 37b písm. c) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, za období od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2010, aplikuje při výpočtu výše penále sazbu penále podle pozdějšího zákona, je-li to pro daňový subjekt příznivější. Pokud správce daně tímto způsobem nepostupuje, je jeho rozhodnutí zatíženo vadou, ke které soud přihlédne z úřední povinnosti.

Při zahájení daňové kontroly po ukončení postupu k odstranění pochybností je proto správce daně vázán rozsahem důvodů představujících pochybnosti, jež i navzdory předcházejícímu postupu k odstranění pochybností přetrvávají – blíže viz níže odst. [38] tohoto rozsudku). V tomto ohledu se proto použijí obecná ustanovení upravující daňovou kontrolu, tzn. ustanovení § 85 až 88 daňového řádu.

Za této situace je třeba opět připomenout výklad evropské judikatury, podle níž není přípustné, aby na základě vnitrostátní právní úpravy byl osobě povinné k dani odepřen nárok na odpočet DPH zaplacené za dodané zboží jen proto, že dodání zboží je vykazováno fakturou vystavenou dodavatelem, který je ne-existujícím subjektem nebo jehož skutečnou totožnost nelze určit, s výjimkou případu, kdy je prokázáno, že osoba povinná k dani věděla nebo musela vědět, že vykazované plnění bylo součástí podvodu na DPH (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 22. 10. 2015, ve věci C-277/14 PPUH Stehcemp sp. j. Florian Stefanek, Janina Stefanek, Jaroslaw Stefanek proti Dyrektor Izby Skarbowej w Łodzi). Nelze-li podle zmiňovaného výkladu odepřít nárok na odpočet v případě faktury vystavené dodavatelem, který neexistuje nebo jehož totožnost nelze určit, tím spíš nelze odepřít nárok na odpočet v případě faktury vystavené subjektem odlišným (J. D.) od skutečného dodavatele (Š. S.).

Podle § 118 odst. 3 daňového řádu musí být v návrhu na povolení obnovy řízení uvedeny okolnosti svědčící o jeho důvodnosti a o dodržení lhůty pro podání návrhu na povolení obnovy řízení. Daňový subjekt má tedy ve vztahu k důvodům pro povolení obnovy dle § 117 odst. 1 daňového řádu povinnost tvrzení. Ze zákona však již nevyplývá, že by byl daňový subjekt povinen také důvody obnovy prokázat, jak se domnívá žalovaný. Vzhledem k tomu, že stěžovatel neměl uvedené protokoly o výpovědi svědků v trestním řízení k dispozici, bylo dostatečné, pokud na tyto výpovědi pouze odkázal. Tím svou povinnost tvrzení důvodů obnovy řízení splnil. Bylo pak na správci daně, aby si příslušný trestní spis vyžádal a posoudil, zda výpovědi svědků představují nové skutečnosti, jež by mohly mít vliv na skutkový stav zjištěný v daňovém řízení. Bez tohoto postupu nemohl rozhodnout o zamítnutí návrhu na obnovu řízení, neboť nemohl vědět, zda důvody pro její povolení skutečně nejsou dány.

I. Rozsah prováděného obnoveného řízení dle § 120 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, není limitován důvody pro povolení řízení, ale předmětem řízení, resp. rozsahem původního řízení. Správce daně opětovně prověřuje a znovu v kontextu nových poznatků hodnotí veškeré důkazy týkající se konkrétní daňové povinnosti, stran které bylo obnovené řízení povoleno (nařízeno).

Lhůta k doplnění kasační stížnosti stanovená usnesením ze dne 14. 1. 2016, č. j. 7 Afs 4/2016-5, se prodlužuje o jeden týden ode dne doručení tohoto usnesení.

Nejvyšší správní soud však podotýká, že tento závěr krajský soud vyslovil nad rámec potřebného odůvodnění (). Pro posouzení věci tak nebyl rozhodující. Polemizuje-li totiž stěžovatel toliko s právním názorem krajského soudu vysloveným o určité otázce jen , a nenapadá vlastní rozhodovací důvod, jako kasační důvody uplatňuje důvody jiné než uvedené v § 103 s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 11. 2007, č. j. 8 As 52/2006 – 74). Taková kasační stížnost (nebo její část) je ve smyslu § 104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná. Správnost tohoto závěru krajského soudu tedy Nejvyšší správní soud neověřoval.