Proč číst daňové judikáty

Určitě každý z nás v praxi často a naprosto běžně naráží na situace, kdy neví, jak si určité znění určitého právního předpisu vlastně vyložit a jak jej aplikovat. To, že naše právní předpisy jsou složité a často nesrozumitelné, je dlouhodobě známá skutečnost. Pokud chceme nějaký případ správně posoudit z daňového hlediska, nestačí znát pouze daňové zákony:

Je tedy zřejmé, že v tomto ohledu bývá profese daňových a účetních odborníků velmi náročná. A i když uvedené právní předpisy budeme znát a budeme se v nich dobře orientovat, dojdeme časem do bodu, kdy nám znění zákona ani dostupné výklady a komentáře již nepomůžou a odpověď musíme hledat jinde. A je nutné konstatovat, že v případě neziskových subjektů nebude ani dlouho trvat, než se do tohoto bodu dostaneme, protože právě daňové předpisy neziskové subjekty příliš neberou v úvahu a jejich úprava bývá zpravidla velmi obecná a nekonkrétní. Domnívám se, že pokud se v takové situaci ocitneme, je vhodné informace a zejména argumenty pro zvolené řešení hledat v judikatuře, a tedy v souvisejících soudních rozhodnutích. V daňové oblasti se osvědčily především judikáty a rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ČR.

Je nepopiratelné, že každý se váže ke konkrétní kauze, která vychází ze zcela konkrétní důkazní situace, což bývá rozhodující a určující pro výsledek příslušné kauzy. Přesto lze v řadě judikátů najít zobecněné výklady ustanovení, která jsou nejasná, a návody, jak v případě nejednoznačné úpravy postupovat, resp. jak je podle názoru příslušného soudu správné v takovém případě postupovat. Daňová je bohatá a řada sporů se obsahově opakuje, v takovém případě už lze hovořit o ustálené judikatuře, kterou daňová správa v naprosté většině případů nezpochybňuje.

Pravdou je, že na rozdíl od anglosaské právní kultury nejsou soudní rozhodnutí obecně závazná a použití jednotlivých soudních rozhodnutí, která mají charakter ojedinělých případů nebo rozhodnutí, která se liší od většinově přijímaných rozhodnutí v obdobných případech, je problematické. Pokud se ale jedná o ustálenou judikaturu, je její využití nepochybné už jenom proto, že lze předpokládat, že případný soudní spor by byl rozhodnut opět v duchu této ustálené judikatury, proto když bude v tomto smyslu vedena argumentace, šance na úspěch v případném sporu se správcem daně jsou velmi vysoké.

Přesto platí, že: „Byť tedy mohou rozhodnutí Nejvyššího správního soudu i Nejvyššího soudu mezi laickou veřejností navozovat dojem všeobecné závaznosti, mají toliko informativní charakter a působí jako orientační pomůcka pro účastníky řízení k nastínění směru, jímž se v příslušné projednávané věci ubírá výklad dotčených právních norem, popřípadě mohou sloužit k podpoře přesvědčivosti vyslovených právních závěrů jak účastníků řízení, tak i případně samotných soudů. Ve svém důsledku jsou i nástrojem procesní ekonomie, neboť mohou účastníkům ozřejmit možný budoucí výsledek řízení o opravných prostředcích vůči napadeným soudním rozhodnutím, tj. mohou tak šetřit majetková práva účastníků řízení. Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že pokud městský soud nerespektoval při svém rozhodování dřívější rozsudky Nejvyššího soudu, jakož i rozsudek Nejvyššího správního soudu, na které stěžovatelka poukazuje a jež byly vydány v jiných věcech, nejde z tohoto důvodu o nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu ve smyslu ustanovení § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Tato okolnost však nevylučuje, aby stěžovatelka současně napadla věcnou správnost vysloveného názoru městského soudu, což ostatně učinila.“

Aby měl občan pocit právní jistoty, je důležité jednotné rozhodování soudů. To je mimo jiné i důvod, proč jsou judikáty publikovány ve sbírkách soudních rozhodnutí a proč jsou tak pečlivě studovány. Často se totiž stává, že různé soudy rozhodují ve shodných věcech různě, ba co více, dokonce i jednotlivé senáty v rámci jednoho soudu rozhodují různě. V případě Nejvyššího správního soudu potom platí, že senát, který dospěl k odlišnému právnímu názoru, tuto věc postoupí rozšířenému senátu, který o ní rozhodne. Toto rozhodnutí potom v podstatě prezentuje konečný jednotný názor Nejvyššího správního soudu, proto má toto rozhodnutí také největší váhu a význam. Za velmi důležité považuji také to, že v oblasti daňových judikátů se správci daně pomalu, ale jistě naučili tato rozhodnutí respektovat, alespoň tehdy, pokud jde o ustálenou judikaturu. To ale ovšem platí pouze pro rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu, u ostatních soudů to příliš neplatí. Až když případ dospěje sem, tak to správci daně berou na zřetel. Soudy nižší instance to zatím příliš vážně neberou.

Za velkou výhodu považuji, že judikáty jsou přehledně dostupné na webu Nejvyššího správního soudu a poměrně dobře se v nich vyhledává (na rozdíl např. od Ústavního soudu, kde je tato situace o něco horší). Vzhledem k tomu, že daňových judikátů je velké množství, je to velmi důležité. Z pohledu našeho profesního zaměření je škoda, že poměrně málo rozhodnutí se týká přímo neziskových subjektů, protože málokterá nezisková organizace má možnosti a prostředky dotáhnout případ až k soudu, i když přeci jenom poslední dobou se četnost těchto rozhodnutí zvyšuje. Nicméně i tak je nezbytné nová rozhodnutí neustále sledovat a zabývat se jimi. Navíc řada výkladů a argumentů prezentovaných těmito soudy je společná a i když se případ týká podnikatelského subjektu, neznamená to, že jej nelze argumentačně v obdobné věci použít i pro neziskovou oblast, právě naopak.

Závěrem musím konstatovat, tak jak jsem uvedl na začátku, že argumentačně jsou daňové předpisy a dostupné výklady v oblasti neziskových poplatníků prakticky vyčerpány. Nezbývá proto než hledat další argumentační zdroje a podpůrné výkladové prostředky, a těmi jsou právě soudní rozhodnutí. Osobně musím konstatovat, že mi v praxi tyto materiály často pomohly, a dokonce se domnívám, a čím dál více se to potvrzuje, že bez znalosti alespoň základních judikátů se při výkonu své profese prostě neobejdu. Často se stává, že znění zákona je nejednoznačné a umožňuje více různých výkladů a pak je otázkou, jak vlastně postupovat. Závazně vykládat právní předpisy mohou pouze soudy, i když je samozřejmě nutné brát v úvahu, že judikáty nejsou v našem právním řadu jeho závaznou součástí, na rozdíl od precedentů v anglosaském právu. Je to určitě škoda, protože našim zmateným právním předpisům by to jenom prospělo.