Začněme jednoduchou modelovou situací. Příspěvková organizace má v rámci své doplňkové činnosti uzavřenu nájemní smlouvu na nebytové prostory užívané k této doplňkové činnosti. Správce daně potom následně při kontrole zjistí, že nájemní smlouva neobsahuje jednu z podstatných náležitostí smlouvy, a to výši nájemného nebo způsob jeho určení, a na základě toho prohlásí smlouvu za absolutně neplatnou a zaplacené nájemné vyloučí z daňových nákladů. Co s tím, má na to právo? Je takovýto postup správný a oprávněný? Na tyto otázky se pokusím odpovědět v následujícím příspěvku.
Vliv absolutní a relativní neplatnosti právního úkonu do daňové oblasti
Ing.
Zdeněk
Moravek
daňový poradce
Relativně vs. absolutně neplatný právní úkon
Nejdříve je nutné
rozlišit absolutně a relativně neplatný právní úkon. Absolutní neplatnost
(právního úkonu, smlouvy) působí vždy přímo ze zákona, od počátku, tzv. ex tunc
, a není třeba, aby se jí někdo dovolával. Soud k ní přihlíží i bez návrhu. Naproti tomu relativní neplatnost právního úkonu
spočívá v tom, že právní úkon, u kterého je dán důvod relativní neplatnosti, se považuje za platný až do okamžiku, kdy se oprávněná osoba této neplatnosti dovolá, to znamená, že bez toho, že se někdo této neplatnosti dovolá [ale jen ten, komu zákon tuto možnost dává), tak se úkon nepovažuje za neplatný. Oprávněná osoba, která se může relativní neplatnosti dovolat, je ta, na jejíž ochranu je relativní neplatnost stanovena. Oprávněná osoba se dovolává relativní neplatnosti nejprve oznámením druhému účastníkovi právního úkonu. Pokud oznámení, resp. důvod relativní neplatnosti, není druhým účastníkem respektován, musí se oprávněná osoba obrátit na soud, který svým rozhodnutím relativní neplatnost posoudí. Blíže k pojmu relativní neplatnosti zejména § 40a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen "ObčZ"]. K problematice absolutní neplatnosti právních úkonů se vyjádřil také Ústavní soud ČR, např. ve svém rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 91/98 ze dne 16. 9. 1998:
"...Absolutně neplatné právní úkony se považují za existující, ale neplatné, takže pro vady, se kterými zákon takovou neplatnost spojuje, z nich pro účastníky ani pro třetí osoby nevznikají právní následky. Pro absolutní neplatnost je dále charakteristické, že nastává přímo ze zákona (
ex lege
), aniž by se musel jejích následků nejprve dovolávat některý z účastníků, soud, ev jiný orgán, přihlížík takové neplatnosti z úřední povinnosti (ex offo
), co do doby působí absolutní neplatnost od počátku (ex tunc
), tj. úkon je neplatný od okamžiku svého vzniku a nemůže vést ke vzniku právních vztahů."Praxe bývá potom zpravidla taková, že správce daně má snahu výdaje spojené s neplatným právním úkonem ze základu daně vyloučit (zejména v případě absolutně neplatného právního úkonu) a daňový subjekt naopak namítá, že výdaj byl skutečně vynaložen a souvisel s dosahováním zdanitelných příjmů, k vyloučení tak není podle úpravy zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZDP"), důvod. Pravdou je, že ZDP nestanoví, že podmínkou daňové uznatelnosti je platnost příslušného právního úkonu, lze tedy očekávat, že takováto situace bude předmětem sporu správce daně a daňového subjektu, a často nezbývá nic jiného, než se obrátit na soud. Soudní
judikatura
je také hlavním zdrojem informací při řešení těchto případů. Podívejme se tedy blíže na ty stěžejní.Judikatura
Nejdříve bych upozornil na
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ČR
(dále jen "NSS") sp. zn. 9 Afs 39/2007-47
ze dne 10. 5. 2007. Předmětem sporu bylo posouzení stěžovatelem vynaložených výdajů, hrazených na základě výše uvedené smlouvy o pronájmu nebytových prostor, uzavřené mezi stěžovatelem a obchodní společností A.-T., s. r. o., kde byl stěžovatel současně jediným společníkem a jednatelem. Dle podrobně odůvodněného závěru krajského soudu byla předmětná nájemní smlouva včetně jejího dodatku absolutně neplatná, a to pro rozpor s ustanovením § 39 ObčZ, neboť obchodní společnost A.-T., s. r. o., nemohla jako nájemce nemovitosti současně vystupovat jako pronajímatel a platně uzavřít se stěžovatelem, který byl vlastníkem této nemovitosti, nájemní smlouvu. Krajský soud také uvedl, že chtěl-li stěžovatel jako vlastník nemovitosti pronajaté jinému právnímu subjektu začít užívat tuto nemovitost pro svoji potřebu, mohl k tomu využít jako její výlučný vlastník jiných právních prostředků. Nevznikl-li mezi uvedenými smluvními stranami platný právní vztah, nemohly ani výdaje vynaložené na základě takto uzavřené smlouvy představovat nájemné, které je dle ustanovení § 24 odst. 2 písm. h) ZDP výdajem vynaloženým na dosažení, udržení a zajištění zdanitelných příjmů. S ohledem na skutečnost, že stěžovatel neprokázal daňovou uznatelnost jím vynaložených nákladů ani ve smyslu ustanovení § 24 odst. 1 ZDP, přikročil správce daně k dodatečnému vyměření daně z příjmů fyzických osob zcela po právu. NSS ČR dále konstatoval, že s ohledem na absolutně neplatnou nájemní smlouvu nemohou stěžovatelem vynaložené výdaje představovat nájemné a tedy výdaje daňově uznatelné ve smyslu ustanovení § 24 odst. 2 písm. h) ZDP. Tato skutečnost však sama o sobě ještě nevede k závěru, že by stěžovatelem vynaložený výdaj nemohl představovat výdaj, který ZDP umožňuje odečíst si od získaných příjmů. Podle § 24 odst. 1 věty první ZDP se výdaje (náklady) vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů pro zjištění základu daně odečtou (od dosažených zdanitelných příjmů) ve výši prokázané poplatníkem a ve výši stanovené tímto zákonem a zvláštními předpisy. V dalších odstavcích tohoto ustanovení je pozitivně vymezeno, co výdajem ve smyslu prvého odstavce také je a naproti tomu v § 25 tohoto zákona je stanoveno, co za výdaje ve smyslu § 24 tohoto zákona zejména uznat nelze. Pokud výdaj, u kterého je třeba určit, zda je daňově uznatelný či nikoliv, v těchto výčtech není obsažen, nezbývá než použít obecného vymezení.
Samotný zákon naprostou většinu případů uplatnění výdajů neřeší a ani z hlediska reálných možností řešit nemůže. Vždy je proto nutno vycházet z celkového kontextu všech okolností případu i smyslu celého zákona. Zatímco u jednoho poplatníka může být uskutečněný výdaj daňově uznatelný, u jiného neobstojí. V tomto případě ale bylo zjištěno, že o nájemné se jednat nemohlo a jiný důvod daňové uznatelnosti daňový subjekt nedoložil.
Další
judikát
, na který bych chtěl v této souvislosti upozornit, je rozhodnutí NSS ČR sp. zn. 5 Afs 22/2011-72
ze dne 16. 11. 2011. V případu šlo o to, že nájemce uplatnil jako daňové náklady vynaložené na stavební úpravy objektu, který měl v pronájmu, ovšem správce daně a následně i krajský soud tyto náklady neuznal, protože podle jejich názoru nájemní vztah na základě uzavřené nájemní smlouvy nevznikl. Dle krajského soudu prováděl stěžovatel stavební úpravy na nemovitosti, kterou neměl v nájmu a neměl tudíž ani povinnost na své náklady předmětné stavební úpravy provádět. Prováděl-li stavební práce na cizím majetku, nemohl v posuzovaném období předmětnou částku uplatnit jako náklad daňově uznatelný. Krajský soud rovněž přisvědčil postupu žalovaného, když smlouvu uzavřenou dne 1.1. 2004 posoudil jako neplatnou, neboť v ní absentuje ujednání o nájemném, doplňme ale, že součástí smlouvy bylo ujednání, že po dobu provádění úprav a změn (technického zhodnocenQ se nájemné neplatí, to bude placeno až po jejich dokončení v dohodnuté výši. Současně bylo ujednáno, že pokud nebudou do 30. 6. 2010 stavební úpravy dokončeny, bude nájemné stanoveno jednostranně pronajímatelem. Nájemce (stěžovatel) se současně zavázal hradit veškeré náklady související s provozováním a užíváním nemovitostí.Zajímavě se NSS ČR vyjádřil v rozsudku i k výkladu ustanovení § 24 odst. 1 ZDP, který řeší obecné podmínky daňové uznatelnosti. K tomu uvedl, že
"Podle ustanovení § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů, výdaje (náklady) vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů se pro zjištění základu daně odečtou ve výši prokázané poplatníkem. Z ustanovení § 24 zákona o daních z příjmů tedy vyplývá, že za výdaje snižující daňový základ poplatníka lze uznat takové výdaje (náklady), které poplatník: 1) skutečně vynaložil, 2) vynaložil v souvislosti se získáním zdanitelných příjmů, 3) vynaložil v daném zdaňovacím období, 4) o nichž tak stanoví zákon. Nutno konstatovat, že pro posouzení, zda jsou náklady daňově uznatelné, je sice podstatná jejich souvislost s podnikáním i dosaženým příjmem (výnosem) daňového subjektu (podmínka ad 2), nelze však opomíjet i další podmínky stanovené v § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Ne každý uplatněný výdaj (náklad) může obstát jako výdaj daňově uznatelný. Daňový subjekt, který výdaj (náklad) zanese do svého účetnictví a následně daňového přiznání, je povinen v případě pochybností prokázat, že jej skutečně vynaložil, a to tím způsobem, jaký deklaroval na příslušném účetním dokladu."
K otázce absolutní neplatnosti soukromoprávních úkonů, jež byly podkladem veřejnoprávního rozhodnutí o dodatečném vyměření daně, potom NSS uvedl následující skutečnosti:
*
Jedná se otázku, kterou jsou správní soudy všech instancí povinny posuzovat z úřední povinnosti (s odkazem na judikaturu Ústavního soudu ČR, např. sp. zn. I. ÚS 2082/09 ze dne 15. 3. 2010 nebo sp. zn. I. ÚS 1169/07 ze dne 26. 2. 2009).
*
K případné neplatnosti úkonů, jež měly být základem sporné daňové povinnosti, jsou povinny přihlédnout všechny orgány veřejné moci z úřední povinnosti.
*
Otázka absolutní neplatnosti může být předmětem řízení v kterékoliv jeho fázi, a to ať již na základě námitky účastníka nebo na základě jakýchkoli jiných skutečností, jež se dostanou do sféry příslušného orgánu (s odkazem na rozhodnutí NSS ČR sp. zn. 7 Afs 130/2009-200 ze dne 2. 12. 2010).
*
Ani absolutně neplatný soukromoprávní úkon ještě
a priori
neznamená, že takový úkon je irelevantní z daňového hlediska (s odkazem např. na rozsudek NSS ČR sp. zn. 9 Afs 81/2010-180 ze dne 31. 3. 2011).*
V případě, kdy smluvní strany nereflektují soukromoprávní důsledky absolutně neplatné nájemní smlouvy, nebude mít absolutní neplatnost této smlouvy za následek žádné
relevantní
daňové důsledky, a to bez ohledu na to, zda se tyto důsledky snaží vyvolat správce daně či naopak daňový subjekt (opět s odkazem na rozsudek sp. zn. 9 Afs 81/2010 -180).*
Pokud smlouva byla reálně v určitém zdaňovacím období dodržována, byl podle ní v daném období vykonáván pronájem a smluvní strany takto poskytnutá plnění žádným způsobem mezi sebou nezpochybňují, pak není pro daňové řízení v daném období absolutní neplatnost smluv z občanskoprávního hlediska podstatná (opět s odkazem na rozsudek sp. zn. 9 Afs 81/2010-180).
*
Je na správních orgánech, aby ve svých rozhodnutích přezkoumatelným způsobem posoudily jak důsledky absolutní neplatnosti smlouvy na výši daňové povinnosti, tak vliv soukromoprávních důsledků absolutní neplatnosti této smlouvy.
*
Kasačnísoud nemůže přisvědčit hodnocení krajského soudu v tom, že pokud stěžovatel neměl povinnost hradit nájemné, opravy provedl na své náklady a neměl sjednáno žádné vypořádání vynaložených nákladů s vlastníkem nemovitosti, nemohl takové náklady uplatnit jako daňově účinné.
Další z novějších judikátů, který se zabývá problematikou absolutní neplatnosti, je
rozhodnutí NSS 1 Afs 9/2012-97
ze dne 18. 7. 2012. V případu šlo o prodej bytové jednotky mezi dvěma sestrami a vliv případné neplatnosti mezi nimi uzavřené kupní smlouvy. Původní kupní smlouva a z ní plynoucí peněžní plnění bylo následně změněno na smlouvu o půjčce, stav, pro který sestry přistoupily k uzavření smlouvy o půjčce, byl vyvolán pochybnostmi, zda převod nemovitosti nebude negován; to proto, že nájemci převáděné nemovitosti uplatnili předkupní právo k ní. Do vyřešení tohoto stavu se sestry dohodly, že budou považovat příjem z prodeje nemovitosti za půjčku. Takto i bylo, žalobkyně měla sice tuto částku připsanou na účtu, za sestru však úvěr splácela v pravidelných měsíčních splátkách. A příjmy získané půjčkou nejsou předmětem daně. NSS však tuto argumentaci neuznal a zajímavostí je, že na tomto závěru nic nezměnila ani skutečnost, že byla povolena obnova řízení ve vztahu k dani z převodu nemovitostí týkající se této kupní smlouvy, protože příslušný obvodní soud konstatoval, že k převodu nemovitostí nedošlo. K tomu NSS uvedl, že: "Je nutno zdůraznit, že obnova řízení byla nařízena ve vztahu k dani z převodu z nemovitosti. Podle § 9 odst. 1 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb., v rozhodném znění, byl předmětem daně z převodu nemovitosti úplatný převod nebo přechod vlastnictví k nemovitostem. Podstatou zdanění je tedy samotný převod vlastnictví, deklaroval-li Obvodní soud pro Prahu 2, že vlastníky převáděné nemovitosti jsou prodávající, nikoli kupující, není zde předmětu daně (srov obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2008 č. j. 2 Afs 9/2005-158). Naopak v případě daně z příjmů fyzických osob je předmětem zdanění samotný příjem, nikoli právní úkon, který k příjmu vedl. Rozhodl-li tedy správce daně o nařízení obnovy řízení o dani z převodu nemovitosti se shora uvedeného důvodu, nemá tato skutečnost vliv na posouzení, zda došlo u stezovatelky v roce 2005 ke zdanitelnému příjmu ve smyslu § 10 odst. 1 zákona o daních z příjmů, tedy na dotčené řízení o dani z příjmu fyzických osob za rok 2005 vedené se stěžovatelkou."
Jedním z aspektů tohoto případu byla i případná absolutní neplatnost uzavřené kupní smlouvy, nejvyšší správní soud se tak vyjádřil i k této souvislosti:
"Současně je třeba zdůraznit, že podle ustálené judikatury zdejšího soudu (srov. rozsudek ze dne 2. 12. 2010, č. j. 7 Afs 130/2009-200, čirozsudekze dne 31. 3. 2011, č.j. 9 Afs 81/2010-180, na který v odůvodnění svého rozsudku odkázal i městský soud)
i absolutně neplatný právní úkon může být
(viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 2. 2005, č. j. 2 Afs 94/2004-50, publ. pod č 979/2006 Sb. NSS, a ze dne 17. 4. 2008, č. j. 7 Afs 8/2007-49). Provádí-li však daňové právo autonomní klasifikaci daňověprávních účinků soukromoprávních jednání vycházející v zásadě z ekonomické logiky (jak je tomu například v generální klausuli v ust. § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů), relevantní
z daňového hlediska. Daňové účinky absolutně neplatných soukromoprávních úkonů nenastávají, vyžaduje-li daňové právo, že určitý právní následek může nastat pouze na základě existujícího (platného) soukromoprávního úkonu určité konkrétní povahymůže mít i neplatný právní úkon plnohodnotné daňově-právní účinky,
např. bylo-li i na základě takového úkonu plněno, plnění nebylo zpochybněno, příp. dokonce bylo následně jeho poskytnutí zpětně uznáno a "legalizováno" sjednáním dohody o narovnání, a projevílo-li se v ekonomické sféře účastníků transakce způsobem předvídaným v § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů či si účastníci transakce mohli rozumně myslet v době, kdy ji činili, že se takto projeví
(k tomu viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 12. 2005, č. j. 2 Afs 15/2005-90, publ. pod č. 718/2005 Sb. NSS, podobně též usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 10. 2009, č.j. 2 Afs 180/2006-64, publ. podč. 1984/2010 Sb. NSS). Ve věci stěžovatelky je zjevné, a konstatoval to jak žalovaný, tak městský soud, že na základě kupní smlouvy bylo plněno (stěžovatelka obdržela kupní cenu), toto plnění nebylo zpochybněno (zpochybněn byl účel smlouvy, který dle slov stěžovatelky měl být zmařen tím, že nájemníci v domluvené lhůtě byt nevyklidili, nadto účastnice smlouvy od ní neodstoupily), plnění se projevilo v ekonomické sféře stěžovatelky způsobem předvídaným v §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů a v době, kdy účastnice kupní smlouvu uzavíraly si rozumně myslely, že se takto projeví (jak uvádí sama stěžovatelka, k obavám z "právní nejistoty" došlo až po uzavření kupní smlouvy). I kdyby se tedy později vyjevily další skutečnosti, jež nejsou prokázány a obsaženy ve správním a soudním spisu, ze kterých by bylo možno usoudit na absolutní neplatnost předmětné smlouvy, nemohla by tato skutečnost mít vliv na daňověprávní účinky této smlouvy."Z uvedeného rozsudku a citovaného závěru tak vyplývá, že vliv, či přesněji "nevliv" absolutní neplatnosti právního úkonu je tak
nutné posuzovat na obě strany, tj. jak na stranu případných daňových výdajů, tak na stranu potencionálních zdanitelných příjmů.
Pokud by tedy neziskový poplatník inkasoval nájemné za pronájem jeho nemovitosti, a následně by se ukázalo, že se jedná o absolutně neplatnou právní smlouvu, rozhodně to neznamená, že se nejedná o příjmy z pronájmu, které byl povinen vykázat ve svém daňovém základu a zdanit.Ještě pro upřesnění a lepšímu objasnění bych se vrátil k situaci, kdy je nutné dopad absolutní neplatnosti posuzovat jinak, protože daňové předpisy vyžadují, že určitý právní následek může nastat pouze na základě určitého platného soukromoprávního úkonu. Takovýmto případem se zabýval NSS
ČR v rozsudku sp. zn. 7 Afs 8/2007-49
ze dne 17. 4. 2008. V případu šlo o to, že nájemce uplatňoval daňové odpisy z nemovitosti na základě nájemní smlouvy, která byla neplatná z důvodu absence jedná z povinných náležitostí této smlouvy, a to výše nájemného nebo způsobu jeho stanovení. V tomto případě ale příslušná ustanovení ZDP (v současném znění zejména § 28 odst. 3 ZDP upravující daňové odpisování technického zhodnocení pronajatého majetku nájemcem) předpokládají a požadují existenci nájemního vztahu mezi daňovým subjektem a vlastníkem tohoto majetku. Existenci takového vztahu musí v daňovém řízení prokázat daňový subjekt, a pokud ji neprokáže, nemůže splnit ani další zákonné podmínky, neboť jejich splnění je možné pouze za předpokladu, že nájemní vztah v příslušném zdaňovacím období existuje. K tomu dále NSS uvedl, že náležitosti smlouvy o nájmu nebytových prostor podle ustanovení § 3 zákona o nájmu a podnájmu nebytových prostor, jsou náležitostmi obli-gatomími, bez nichž je smlouva o nájmu a podnájmu nebytových prostor1 absolutně neplatná, tj. neplatná od počátku bez ohledu na to, zda se někdo neplatnosti smlouvy dovolal. Platnost smlouvy se posuzuje vždy od jejího počátku a dodatečně nastalé okolnosti nemají na platnost vliv. Jak opakované konstatoval ve svých rozsudcích Nejvyšší soud ČR, absolutní neplatnost nelze zhojit ani v budoucnu dodatečným sjednáním chybějících náležitostí smlouvy (např. sp. zn. 1 Odon 98/97, sp. zn. 4 Tz 90/2007). V tomto případě tak NSS došel k závěru, že daňové odpisy jako daňový náklad uplatnit nelze, protože platný nájemní vztah je předpokladem pro možnost uplatnění těchto daňových nákladů.
Dopady relativně neplatného právního úkonu
Ještě bych se chtěl zmínit
o dopadech relativní neplatnosti právního úkonu,
relativně neplatný právní úkon se považuje za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá. Z ustálené judikatury vyplývá, že relativní neplatnost právního úkonu daňové souvislosti nemá. Lze odkázat např. na rozsudek NSS ČR sp. zn. 2 Afs 13/2005-60 ze dne 4. 8. 2005, kde je k relativní neplatnosti uvedeno: "V každém případě je na základě důkazů provedených ve správním řízení nesporné, že ani stěžovatel, ani zprostředkovatel se nikdy žádné neplatnosti eventuálních ústních dodatků či změn smlouvy o zprostředkování ze dne 14. 9. 1997 vůči druhému z účastníků smluvního vztahu nedomáhali. Nebyly-li relativně neplatné, neboť smluvnímu ujednání o formě změn smlouvy odporující ústní dodatky smlouvy o zprostředkování nebyly žádnou ze smluvních stran napadeny, nutno je považovat za platné, a to tím spíše, že podle tvrzení stěžovatele podle nich smluvní strany též skutečně postupovaly a cítily se jimi být vázány. Pokud by tedy stěžovatel unesl důkazní břemeno ohledně toho, že smlouva o zprostředkování byla ústními dodatky změněna (ohledně toho, na jaké doméně prvního řádu má být reklama zveřejněna a v jakém časovém intervalu se tak má stát) a že zprostředkovatele pověřil dalším ujednáním (byť třeba i jen konkludentním) též zhotovením samotných internetových stránek, musel by správce daně, resp. žalovaný, takovéto ujednání vzít v úvahu a tomu odpovídajícím způsobem změnit okruh skutečností, jejichž prokázání by po stěžovateli vyžadoval. Pokud tedy krajský soud dospěl k závěru, že poukaz stěžovatele na to, že podle vyjádření znalce Ing. P. byla reklama umístěna na adrese , ještě neznamená, že se tím prokazuje poskytnutí webového prostoru stěžovateli, když smlouvu o zprostředkování webového prostoru bylo podle soudu možno dle smlouvy měnit jen písemně, neposoudil správně právní otázku, neboť vyšel z nesprávného právního hodnocení účinků změny obsahu smlouvy o zprostředkování mezi stěžovatelem a zprostředkovatelem."
Obdobné závěry ohledně relativní neplatnosti lze nalézt také v rozhodnutí NSS ČR sp. zn. 7 Afs 65/2008-53 ze dne 19. 12. 2008 nebo rozhodnutí sp. zn. 7 Afs 13/2009-69 ze dne 31. 3. 2009. Z uvedených rozhodnutí také vyplývá, že relativní neplatnosti se nemůže rozhodně dovolávat správce daně a opírat o ni svá rozhodnutí a tvrzení.
Závěr
Závěrem tak lze konstatovat, že absolutní neplatnost právního úkonu nemusí znamenat, že by příslušný náklad či výdaj nemohl být výdajem daňovým, záleží na tom, zda daňové právo možnost uplatnění daňového nákladu spojuje s existencí platného soukromoprávního úkonu.
Pokud tomu tak není, daňová uznatelnost by při splnění jejich obecných podmínek měla být akceptována. Naopak, relativní neplatnost právního úkonu žádný vliv na daňové konsekvence nemá.
Protože i takovéto případy se mohou objevit v praxi neziskových poplatníků, považoval jsem za vhodné na případné daňové souvislosti upozornit.1 zákon č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů