Činnosti NNO podle nového občanského zákoníku

S blížící se účinností nového občanského zákoníku, který zcela mění právní úpravu nestátních neziskových organizací¹, se velmi živě diskutuje o charakterech činností, které mohou spolky vykonávat. V reakci na probíhající diskuzi a četné dotazy občanských sdružení uspořádalo v květnu Ministerstvo spravedlnosti ve spolupráci s Českou radou dětí a mládeže kulatý stůl k tématu možných účelů a předmětů činnosti spolku podle nového občanského zákoníku. K této problematice přijala jen před pár dny výkladová stanoviska i Komise pro aplikaci nové civilní legislativy při Ministerstvu spravedlnosti. Právě z důvodu potřeby vyjasnit poměrně obtížné otázky jednotlivých činností se k celé problematice znovu vracíme.

Nový občanský zákoník, tedy zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "NOZ"), v ust. § 144 zakotvuje zásadu, že právnické osoby mohou být založeny jak v zájmu , tak i v zájmu , a dále, že právnické osoby mohou - při splnění určitých podmínek - působit i jako veřejně prospěšné právnické osoby (§ 146 a násl.).

V případě spolků platí, že mohou být dle NOZ založeny k naplňování společného zájmu členů - takový zájem představuje účel spolku jako jeden z konstitutivních prvků spolku. Přitom zákon nestanovuje žádné omezení, které by možný okruh účelů spolku zužovalo (ovšem s výjimkou obecně zakázaných účelů protivících se veřejnému pořádku). Z toho jasně vyplývá, že spolky jsou zakládány nikoliv v individuálním, nýbrž společném zájmu jeho členů. Zároveň zákon umožňuje, aby společný zájem, resp. účel, měl charakter veřejný či soukromý.

může být ochrana obecně chráněných zájmů a práv (např. spotřebitelů, dětí, přírody), zájem může mít i formu veřejné služby, kterou spolek bude realizovat navenek samozřejmě i pro nečleny (typicky sociální služby, péče či vzdělávání).

Soukromým společným zájmem je zájem jen vlastních členů (aktivity směřující k naplnění zájmu jednotlivců).

Za podstatný závěr lze považovat fakt, že (a to bez ohledu, zda spolek vyvíjí činnost vůči svým členům nebo nečlenům nebo oběma skupinám).

Původní právní úprava celou záležitost řešila poměrně okrajově - ze zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o daních z příjmů"), vyplývalo, že některé z činností jsou předmětem daně vždy (reklama, nájem, členské poplatky - § 18 odst. 3 zákona o daních z příjmů). Ostatní druhy příjmů byly posuzovány až podle výsledku hospodaření na konci roku. Z uvedeného bylo možné dedukovat rozdělení příjmů na hlavní a doplňkovou (vedlejší) činnost, která udávala (byť nepřesná) pojmenování i pro činnosti občanských sdružení.

Podle nové právní úpravy je definována v § 217 NOZ, přičemž zákon zakotvuje zásadu, že hlavní činnost musí vždy směřovat k naplňování účelu spolku. V témže ustanovení zakotvuje i princip, že hlavní činností spolku nesmí být podnikání ani jiná výdělečná činnost.

Otázka tedy zní, co lze považovat za podnikání či jinou výdělečnou činnost ve smyslu citovaného ustanovení. Znamená to, že při hlavní činnosti nesmí vůbec vznikat zisk, resp. že by vždy musely náklady na činnost dosahovat alespoň výše výnosů? Taková by zcela zjevně byla nesprávná, resp. i nesmyslná. V první řadě je třeba mít na vědomí, že činnost je v tomto smyslu zákonným pojmem; činností je třeba rozumět komplex aktivit, který je jednak zakotven ve stanovách spolku a jednak představuje souhrn aktivit, jimiž spolek v celku naplňuje svůj účel. Ziskovost (výdělečnost) tedy bude třeba posuzovat jednak komplexně, nejspíše za účetní období, tj. zpravidla kalendářní rok, a jednak souhrnně, tedy v součtu všech dílčích aktivit, projektů či hospodářských operací, které spolek za dané období k naplnění účelu realizoval. Je tedy třeba činnost odlišit od dílčích aktivit, jejichž souhrnem je činnost představována. Lze tedy v první řadě uzavřít, že pro povahu činnosti není , zda konkrétní dílčí aktivita skončila ziskem či ztrátou, bude až souhrn aktivit. Zákon ovšem vedle hlavní činnosti připouští u spolku i existenci vedlejší hospodářské činnosti dle § 217 odst. 2. Po spojení s výše uvedeným platí, že hlavní činnost spolku sleduje uplatňování společného zájmu, pro jehož realizaci je spolek založen.

Do okruhu hlavní činnosti bude možné podle nové úpravy zahrnout i jednotlivé výdělečné aktivity, nejedná-li se o podnikání nebo jinou výdělečnou činnost (tu je možné vyvíjet jen jako vedlejší činnost spolku). Výdělečné aktivity patří do hlavní činnosti tehdy, pokud:

Co se rozumí podnikáním, zákon nestanoví přímo, nicméně lze to celkem spolehlivě zjistit z definice podnikatele. Za podnikatele se považuje ten, kdo (§ 420) samostatně a na vlastní účet a odpovědnost vykonává výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně a za účelem dosažení zisku. Aby činnost mohla být považována za podnikání, musela by tyto znaky splňovat všechny zároveň.

Takto definovaná úprava konečně koncepčně a správně řeší situace, kdy například občanské sdružení (založené například za účelem ochrany přírody a krajiny) chtělo jednou ročně pořádat výstavu přírodnin spojenou s maškarním bálem a plesem pro rodiče a příznivce sdružení. Tato aktivita obvykle vyžadovala vybírání vstupného a byla často realizována právě za účelem výdělku na úhradu například provozních nákladů na klubovní místnost. Už i v minulosti byly tyto aktivity posuzovány tak, že pokud byly spojeny svým účelem s hlavní činností a jejich zisk byl vložen zpět do hlavní činnosti, bylo možné tyto aktivity realizovat v rámci hlavní činnosti (se všemi daňovými a účetními dopady).

Z uvedeného je možné rekapitulovat, že spolky mohou vykonávat hlavní a vedlejší činnost. Hlavní činností můžou tvořit všechny takové aktivity, které přímo naplňují účel spolku. Není vyloučeno, aby některé dílčí aktivity byly ziskové (výnosy převyšují náklady na danou aktivitu). A není ani vyloučeno, aby byla v některém účetním období hlavní činnost zisková jako celek, pokud ve svém souhrnu nenaplňuje (všechny) znaky podnikání, jak výše popsáno. Pokud se činnost z výše uvedených pravidel vymyká, je přípustné, aby ji spolek vykonával jako činnost vedlejší.

Spolky budou, v souladu s NOZ, moci vykonávat i vedlejší činnost. Ta může podle § 217 odst. 2 spočívat v

Pokud ta naopak náhodně skončí ztrátou, nestává se činností hlavní. Podmínkou pro realizaci vedlejší činnosti je to, že jejím účelem je výhradně podpora hlavní činnosti a hospodárné využití majetku spolku. V případě hlavní i vedlejší činnosti tedy platí, že případný zisk musí být využit k naplňování účelu spolku.

Poslední otázkou související s problematikou předmětu činnosti spolku, je otázka, zda spolek má vždy činnost (předmět činnosti) jedinou, či zda jich může mít vícero. I přesto, že NOZ mluví o předmětu činnosti spolku vždy v jednotném čísle, lze spíše mít za to, že v tomto směru jsou obě možnosti přípustné. Protože hranice toho, co je činností spolku, není dána, bude nejspíše třeba vycházet především z toho, jak je činnost resp. činnosti (před-mět/y činnosti) vymezen ve stanovách spolku. Praxe finanční správy v minulosti byla např. taková, že za samostatné činnosti se považovaly takové činnosti, které byly ve stanovách formulovány nějak samostatně, resp. odděleně, např. formou odrážek či různých článků apod. Vzhledem k tomu, že podle dosavadní i připravované legislativy daňové (zejm. zákon o daních z příjmů) se základ daně posuzuje samostatně nejen pro činnost hlavní a samostatně pro činnost vedlejší, ale též samostatně pro jednotlivé dílčí činnosti samostatně formulované ve stanovách, je zřejmé, že formulace předmětu činnosti jako předmětu jediného bude výhodnější z hlediska daňového i z hlediska složitosti účetnictví. V neposlední řadě by takovému řešení spíše napovídala konstrukce NOZ, podle které je činnost vždy determinována tak, že míří k jedinému účelu, totiž účelu, pro který byl spolek založen.

Závěrem si autoři dovolují shledávat určitý důvod k optimismu v tom směru, že po občas bouřlivé diskuzi dospívá řada význačných kapacit v oblasti spolkového práva, i samotní tvůrci zákoníku ke shodným závěrům ohledně přípustných účelů a činností spolku. Tyto závěry se autoři snaží v článku prezentovat s nadějí, že otázky pro spolky v čase rekodifikace soukromého práva zásadní, se výrazně projasnily.