Zneužití práva - poslední vývoj

Vydáno: 21 minut čtení

Zhruba před čtyřmi lety jsme se na stránkách tohoto periodika zabývali problematikou institutu zneužití práva, který se v problematice našeho daňového řízení objevil prvotně v souvislosti s občanským sdružením, resp. s poskytováním darů členů tohoto sdružení ve prospěch samotného sdružení, s tím, že toto občanské sdružení následně financovalo volnočasové aktivity svým členům, což byly výhradně rodinný příslušníci. Nejvyšší správní soud ČR (dále také "NSS ČR") v judikátu sp. zn. 1 Afs 107/2004-48 ze dne 10. 11. 2005 vyhodnotil uplatnění těchto darů jako nezdanitelné částky základu daně u těchto fyzických osob jako zneužití práva a takovýto postup tak tímto vyloučil.

Zneužití práva - poslední vývoj
Ing.
Zdeněk
Moravek
daňový poradce
Protože od prvních případů aplikace zneužití práva uběhla již značná doba a protože správci daně měli velkou snahu tento institut v daňovém řízení často aplikovat, chtěl bych se v následujícím příspěvku k této problematice vrátit a informovat zejména o nejnovějších soudních rozhodnutích, která se zneužití práva týkala.
 
Zakládání společností s cílem vyhnout se registraci k DPH
Nejdříve bych se chtěl zmínit o
judikátu NSS ČR sp. zn. 5 Afs 75/2011-57
ze dne 12. 12. 2012. V případu šlo o to, že daňový subjekt provozoval hostinskou činnost ve dvou nonstop barech. V obou případech měl prostory pronajaty a v obou byly umístěny výherní hrací automaty. V průběhu daňové kontroly předložil daňový subjekt smlouvy o podnájmu nebytových prostor, kterými část výše uvedených prostor, kde byly výherní hrací automaty umístěny, podnajal společnostem, ve kterých byl jediným jednatelem a společníkem. Správce daně na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že společnosti Ouška s.r.o. a TAKOP spol. s r.o. byly vytvořeny účelově z důvodu vykazování tržeb za služby související s provozováním výherních hracích automatů subjekty, které nejsou plátci DPH. Správce daně uvedl, že jediný výnos společností byl podíl poskytovaný provozovateli výherních hracích automatů a obě společnosti neměly žádné jiné ekonomické odůvodnění, než získání daňového zvýhodnění pro stěžovatele (daňový subjekt) jako fyzickou osobu. Další pochybnosti správce daně vyvolala cena podnájmu. Výše této ceny rovněž svědčila o účelovosti transakcí. Správce daně na základě výsledku daňové kontroly vydal dodatečné platební výměry na DPH, proti kterým se stěžovatel odvolal. Odvolání byla zamítnuta s odůvodněním, že pokud stěžovatel u plnění týkajících se příjmů z provozu výherních hracích automatů a péče o ně nepřiznal daň na výstupu, jednal v rozporu s § 21 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění rozhodném pro posuzovaná období (dále jen "ZDPH"), neboť
přestože formálně do