Veřejná versus vzájemná prospěšnost neziskových organizací

Veřejná prospěšnost je zcela zřejmě směřována na celý neziskový sektor, ovšem problém s označením a jeho vymezením směřuje spíše do oblasti nestátních neziskových organizací. Je to dáno tím, že státem založené neziskové organizace jsou založeny výhradně k realizaci veřejně prospěšných aktivit, poskytování veřejných služeb a naplňování veřejného zájmu. Ovšem v průběhu posledních dvou dekád došlo k tomu, že realizace těchto aktivit není vyhrazena jen veřejné moci a subjektům, které si stát sám zřídí. I soukromé neziskové organizace zde mohou vykonávat veřejně prospěšné aktivity. Typickým příkladem je velký rozmach obecně prospěšných společností, jejichž pojmenování má k diskutovanému pojmu nejblíže.

Obsahové vymezení veřejné prospěšnosti dosud neexistovalo, ani v teorii není jasně definováno. V ČR vznikl v roce 2012 nový občanský zákoník (č. 89/2012 Sb.). Ten v současné době zakotvuje charakter veřejně prospěšných nestátních neziskových organizací a definuje jej v § 146 takto: Tento rys bude zachycen ve speciálním rejstříku neziskových organizací a bude k němu přihlíženo při poskytování veřejné podpory z veřejných rozpočtů.

Hned ve stadiích zrodu této legislativy se vyrojily různé argumenty ze strany představitelů neziskového sektoru proti této definici. Prvním argumentem musí být základní rys samotného pojmu – nelze jej jednoznačně trvale definovat, neboť se vyvíjí jak samotný obsah, tak kontext pojmu. Kritizována je i snaha státu definovat to, co považuje za veřejně prospěšné, což může vést k určité centralizaci. Tento argument je třeba vnímat v kontextu financování. Pokud stát plně financuje veřejně prospěšné aktivity, pak musí mít vliv na jejich vymezení, aby docházelo k maximální efektivnosti. Pokud je financuje jen zčásti, měl by umožnit i spolurozhodování ze strany nestátních neziskových organizací.

Stát legislativní úpravou tohoto pojmu bude mít v rukou nástroj k řízení nestátního neziskového sektoru (občanského sektoru), zejména těch organizací, které získají statut veřejné prospěšných. Ostatní organizace nebudou tímto ustanovením zachyceny a snaha o zprůhlednění jejich financování a využití vložených finančních prostředků bude marná. Stejně tak legislativní úprava povede k selekci subjektů neziskového sektoru, které budou moci získat prostředky z veřejných rozpočtů. Tato skupina bude vytvořena přiznáním statusu a v konečném důsledku může způsobit svojí neflexibilností a předpokládáním statické situace výraznou neefektivnost. Je třeba zdůraznit, že o procesu rozhodování a přidělování statusu nejsou známy žádné podrobnosti.

Důkazem toho, že definice veřejné prospěšnosti není jednoduchá, je i fakt, že ani mezinárodní organizace a instituce nejsou sdílnější a nejsou ochotny vymezit obecně pojem veřejný zájem či veřejnou prospěšnost neziskových organizací. Je tomu tak kvůli závažnosti následků takové definice. Doporučuji proto, aby vždy byly pojem či vlastnost organizace posuzovány jednotlivě podle konkrétních okolností.

Obecně je možné při vymezení postupovat dvěma směry:

Pro srovnání je možné uvést slovenskou zkušenost s vymezením tohoto pojmu. Slovenské právní předpisy vymezují jen seznam činností, které se považují za veřejně prospěšné s tím, že ponechávají velký prostor pro kreativnost uživatelům těchto právních předpisů (zejména orgánům veřejné moci), které je používají. Tento způsob však nepředstavuje pozitivní příspěvek k jasnému a transparentnímu vymezení veřejné prospěšnosti.

Slovenská republika má samostatný právní předpis (č. 213/1997 Z.z.), který definuje všeobecně prospěšné služby taxativním výčtem.

Mezi tyto služby patří:

Svobodná občanská společnost může vytvářet různé druhy organizací, kterými uplatňuje svá práva sdružovat se k realizaci bezpočtu různých aktivit. pak jasně vymezuje právní formu (někdy formy), kterou je možné využít k institucionálnímu zastřešení výkonu aktivit různých skupin občanů. Ne všechny takové aktivity je však možné označit za veřejné prospěšné. Dost často jde o aktivity vykonávané ve prospěch sdružených členů – tedy k vzájemné prospěšnosti. Ani tento pojem není jasně vymezen a neexistuje statistika, která by poskytovala informace o poměru veřejně a vzájemně prospěšných společností.

Na druhou stranu je třeba připustit zcela jednoznačně, že mohou existovat organizace, které mohou vykonávat oba druhy aktivit – vzájemně prospěšné aktivity pro vlastní členy (například vzdělávání či osobní rozvoj apod.) a zároveň poskytovat i veřejně prospěšné aktivity, a to jak pro své členy (například bezprostředním dopadem vzájemně prospěšných aktivit na členy), tak pro určitou část společnosti (například realizací akcí pro sociálně vyloučené osoby apod.). Uvedený příklad jasně dokumentuje, že jednoznačné vymezení může takovým organizacím způsobit nemalé potíže. Samotné zařazení organizace do příslušné kategorie je tedy nutné provádět po pečlivé analýze rozsahu jednotlivých druhů činností (veřejně prospěšné proti vzájemně prospěšné) a nezapomenout na dynamiku v této oblasti.

Závěrem je možné rekapitulovat, že vymezení veřejné či vzájemné prospěšnosti aktivit neziskových organizací není jednoduché a pravděpodobně nikdy nepovede k jednoznačnému výsledku. Nemělo by však vést k omezování aktivit takových organizací a k aplikaci státní regulace v sektoru neziskových organizací, nýbrž by mělo vést k podpoře realizace veřejného zájmu občanů a maximalizaci efektivnosti vzájemné koexistence různých právních forem neziskových organizací ve veřejném sektoru.