Judikatura Soudního dvora Evropské unie
Ing.
Jan
Rambousek
Povinnost exekutora odvést daň
Rozsudek soudního dvora Evropské unie ze dne 26. března 2015, ve věci
C-499/13, Macikowski, dosud neuveřejněn v
Úředním věstníku.
K předpisům:
§ 108 odst. 4 zákona č. 235/2004 Sb.,
o dani z přidané hodnoty
1) Články 9 a 193 a čl. 199 odst. 1 písm.
g) směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28.
listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty musí být vykládány v tom smyslu, že
nebrání takovému ustanovení vnitrostátního práva, jako je ustanovení dotčené ve věci v původním
řízení, které při prodeji nemovitosti v rámci výkonu rozhodnutí ukládá subjektu, a sice soudnímu
vykonavateli, který uskutečnil uvedený prodej, povinnosti výpočtu, výběru a odvedení daně z přidané
hodnoty z výtěžku této transakce v požadovaných lhůtách.
2) Zásada proporcionality musí být vykládána v tom smyslu, že nebrání takovému ustanovení
vnitrostátního práva, jako je ustanovení dotčené ve věci v původním řízení, podle kterého soudní
vykonavatel odpovídá celým svým majetkem za částku daně z přidané hodnoty z výtěžku prodeje
nemovitosti uskutečněného v rámci výkonu rozhodnutí v případě, že nedostojí povinnosti vybrat a
odvést tuto daň, pod podmínkou, že dotyčný soudní vykonavatel skutečně disponuje všemi právními
prostředky ke splnění této povinnosti, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu.
3) Články 206, 250 a 252 směrnice 2006/112, jakož i zásada daňové neutrality, musí být vykládány
v tom smyslu, že nebrání takovému ustanovení vnitrostátního práva, jako je ustanovení dotčené ve
věci v původním řízení, podle něhož je plátce určený v tomto ustanovení povinen vypočíst, vybrat a
odvést částku daně z přidané hodnoty splatné z prodeje zboží v rámci výkonu rozhodnutí, aniž by od
této částky mohl odečíst částku daně z přidané hodnoty zaplacené na vstupu v době od začátku
zdaňovacího období do data výběru daně od osoby povinné k dani.
M. Macikowski je soudním vykonavatelem a na žádost jednoho z věřitelů zahájil exekuční
řízení s dlužníkem, plátcem DPH. V rámci tohoto řízení provedl dražbu nemovitosti tohoto dlužníka.
Vlastnictví této nemovitosti bylo novým vlastníkům potvrzeno až o 6 měsíců později, kdy zaplatili
kupní cenu na účet soudu. Po dalších šesti měsících sestavil soudní vykonavatel plán rozvrhu
výtěžku, kde uvedl odpovídající částku DPH ve prospěch správce daně. Dva roky od dražby potom
požádal o převod této částky na jeho účet, aby ji mohl přeposlat na účet správce daně. Teprve po
úhradě této částky vystavil fakturu za dražbu nemovitosti a částku převedl správci daně. Správce
daně měl za to, že vystavení faktury a úhrada měla proběhnout již bezprostředně po uskutečněné
dražbě.
Podle našeho soukromého práva se nabývá vlastnictví příklepem, o to máme situaci
jednodušší. Na druhou stranu i u nás nemusí mít exekutor dostatek finančních prostředků a přitom
odpovídá za zaplacení daně společně a nerozdílně s plátcem.
Přeúčtování energií nájemcům
Rozsudek soudního dvora Evropské unie ze dne 16. dubna 2015, ve věci
C-42/14, Wojskowa Agencja Mieszkaniowa w
Warszawie, dosud neuveřejněn v Úředním věstníku.
K předpisům:
§ 36 odst. 11 zákona č. 235/2004 Sb.,
o dani z přidané hodnoty
1) Článek 14 odst. 1,
čl. 15 odst. 1 a
čl. 24 odst. 1 směrnice Rady
2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném
systému daně z přidané hodnoty, ve znění směrnice Rady
2009/162/EU ze dne 22. prosince 2009, musí být
vykládány v tom smyslu, že v rámci pronájmu nemovitého majetku je na dodávky elektřiny, tepla a
vody, jakož i odstraňování odpadu, zajišťované třetí osobou ve prospěch nájemce, který přímo užívá
tyto statky a služby, třeba nahlížet tak, že jsou uskutečňovány pronajímatelem, pokud pronajímatel
uzavřel smlouvy o dodání těchto plnění a pouze přenáší náklady, které v této souvislosti vznikají,
na nájemce.
2) Uvedená směrnice musí být vykládána v tom smyslu, že je třeba mít za to, že pronájem
nemovitého majetku a dodávky vody, elektřiny a tepla, jakož i odstraňování odpadu, spojené s tímto
pronájmem, zpravidla tvoří několik vlastních a samostatných plnění, která musí být posuzována
odděleně z hlediska daně z přidané hodnoty, ledaže jsou dílčí plnění, včetně plnění uvádějících
hospodářský důvod uzavření smlouvy, tak úzce spojena, že objektivně tvoří jediné neoddělitelné
hospodářské plnění, jehož rozdělení by bylo umělé.
Je na vnitrostátním soudu, aby provedl nezbytná posouzení s přihlédnutím ke všem okolnostem
pronájmu a plnění, která s ním souvisejí, a zejména k obsahu samotné smlouvy.
Tento rozsudek může uklidnit majitele nemovitosti, kteří přeúčtovávají media nájemcům a
vychází z § 36 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o
dani z přidané hodnoty, ačkoli nájemníci nemají uzavřenu smlouvu s dodavatelem a není tedy splněna
podmínka „jménem a na účet“ této osoby. V rozsudku je zmíněn i rozsudek RLRE Tellmer Property, který
je shrnut tak, aby tomuto závěru odpovídal. Tento rozsudek tedy potvrzuje zavedenou správní
praxi.
Osvobození poštovních služeb
Rozsudek soudního dvora Evropské unie ze dne 21. dubna 2015, ve věci
C-114/14, Komise v. Švédsko, dosud neuveřejněn v
Úředním věstníku.
K předpisům:
§ 52 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z
přidané hodnoty
1) Švédské království tím, že neosvobodilo od daně z přidané hodnoty poskytnutí služeb a dodání
zboží, která s těmito službami souvisejí, veřejnými poštami, vyjma přepravy cestujících a
telekomunikační služby, a dodání poštovních známek platných pro použití v rámci poštovních služeb na
státním území za jmenovitou hodnotu, nesplnilo povinnosti, které pro ně vyplývají z
čl. 132 odst. 1 písm. a) a
čl. 135 odst. 1 písm. h) směrnice Rady
2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném
systému daně z přidané hodnoty.
2) Švédskému království se ukládá náhrada nákladů řízení.
Švédsko nemá „veřejnou poštu“ ale soukromou firmu, která tuto službu vykonává. Ta však
získala povolení k provozování všeobecných služeb, což ji odlišuje od ostatních provozovatelů. Z
těchto důvodů tedy musí být její služby osvobozeny. I v České republice máme subjekty, které úspěšně
poště konkurují, ale nedisponují licencí na provoz pošty, a proto musí být jejich služby
zdaněny.
Základ daně u majetku pro vlastní použití
Rozsudek soudního dvora Evropské unie ze dne 23. dubna 2015, ve věci
C-16/14, Property Development Company, dosud
neuveřejněn v Úředním věstníku.
K předpisům:
§ 36 odst. 6 zákona č. 235/2004 Sb., o
dani z přidané hodnoty
Článek 11 část A odst. 1 písm. b) šesté směrnice Rady
77/388/EHS ze dne 17. května 1977 o harmonizaci
právních předpisů členských států týkajících se daní z obratu – Společný systém daně z přidané
hodnoty: jednotný základ daně musí být vykládán v tom smyslu, že v takovém případě, o jaký jde v
původním řízení, je základem daně pro výpočet daně z přidané hodnoty z použití – ve smyslu čl. 5
odst. 7 písm. b) této směrnice – budovy, kterou osoba povinná k dani nechala postavit, kupní cena
budov v okamžiku tohoto použití, jejichž umístění, rozměry a ostatní základní vlastnosti jsou
podobné jako v případě dotčené budovy. Otázka, zda část této kupní ceny tvoří zaplacené úroky z
vyčerpané částky, je v tomto ohledu irelevantní.
Společnost Prodeco postavila kancelářskou budovu, kterou hodlala prodat, a proto si
uplatnila nárok na odpočet DPH. Následně však budovu pronajala (patrně bez DPH, pozn. autora) a měla
tedy povinnost odvést uplatněný nárok na odpočet. Spor mezi společností Prodeco a správcem daně
nastal o základ daně, zda do něho započítávat pouze výdaje, z kterých byl uplatněn nárok na odpočet,
nebo i úroky z úvěru. Soudní dvůr rozhodl, že v takovém případě se základ daně stanoví z kupní ceny.
Toto odpovídá i tuzemskému zákonu, kdy máme toto uvedeno jako prioritní možnost, a teprve když
takovou cenu stanovit nelze, nastupují náklady spojené s pořízením tohoto majetku.
Poskytnutí plnění provozovně
Rozsudek soudního dvora Evropské unie ze dne 23. dubna 2015, ve věci
C-111/14, GST - Sarviz Germania, dosud
neuveřejněn v Úředním věstníku.
K předpisům:
§ 9 odst. 6 zákona č. 235/2004 Sb., o
dani z přidané hodnoty
1) Článek 193 směrnice Rady
2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném
systému daně z přidané hodnoty, ve znění směrnice Rady
2010/88/EU ze dne 7. prosince 2010, musí být
vykládán v tom smyslu, že daň z přidané hodnoty je povinna odvést pouze osoba povinná k dani
uskutečňující poskytnutí služby, pokud tato služba byla poskytnuta ze stálé provozovny nacházející
se v členském státě, v němž je tato daň splatná.
2) Článek 194 směrnice 2006/112, ve znění směrnice 2010/88, musí být vykládán v tom smyslu, že
neumožňuje daňové správě členského státu považovat příjemce služeb, které byly poskytnuty ze stálé
provozovny poskytovatele, za osobu povinnou odvést daň z přidané hodnoty, pokud jak poskytovatel,
tak příjemce těchto služeb jsou usazeni na území téhož členského státu, i když tento příjemce již
tuto daň odvedl, vycházeje z mylného předpokladu, že uvedený poskytovatel neměl v tomto státě stálou
provozovnu.
3) Zásada neutrality daně z přidané hodnoty musí být vykládána v tom smyslu, že brání
vnitrostátnímu ustanovení, které umožňuje daňové správě odepřít poskytovateli služeb vrácení této
daně, kterou odvedl, i když příjemci těchto služeb, který uvedenou daň za tytéž služby rovněž
odvedl, byl odepřen nárok na její odpočet s odůvodněním, že nemá příslušný daňový doklad, protože
vnitrostátní zákon neumožňuje opravu daňových dokladů, pokud existuje pravomocné rozhodnutí o
dodatečném výměru daně.
Společnost GST – Sarviz, usazená v Německu, poskytovala služby společnosti GST Skafolding
Bulgaria EOOD (dále jen „GST Skafolding“), usazené v Bulharsku. Protože společnost GST – Sarviz
nedisponovala během sporné doby při svém poskytování služeb stálou provozovnou na bulharském území,
odvedla společnost GST Skafolding DPH za uvedená poskytnutí služeb postupem přenesení daňové
povinnosti. Dodatečném výměrem daně bulharská daňová správa konstatovala, že společnost GST – Sarviz
disponovala během doby, během níž poskytovala služby společnosti GST Skafolding, stálou provozovnou
a že společnost GST – Sarviz byla povinna odvést za tyto služby DPH. Společnost GST – Sarviz
zaplatila částku požadovanou daňovou správou a podala žádost o náhradu nebo o vrácení odvedené daně.
Daňová správa odmítla vrácení s odůvodněním, že v projednávaném případě nebyly splněny právní
podmínky pro vrácení DPH.
Z rozsudku vyplývá, že zásada neutrality, i když je často její význam zlehčován, umožňuje
opravit podaná hlášení tak, aby bylo dosaženo správného zdanění.
Prodej pozemků vložených do osobního majetku
Rozsudek soudního dvora Evropské unie ze dne 9. července 2015, ve věci
C-331/14, Trgovina Prizma, dosud neuveřejněn v
Úředním věstníku.
K předpisům.
§ 5 odst. 6 zákona č. 235/2004 Sb., o
dani z přidané hodnoty
Článek 2 bod 1 a čl. 4 odst. 1 šesté směrnice Rady
77/388/EHS ze dne 17. května 1977 o harmonizaci
právních předpisů členských států týkajících se daní z obratu – Společný systém daně z přidané
hodnoty: jednotný základ daně musí být vykládány v tom smyslu, že za takových okolností, jako jsou
okolnosti věci v původním řízení – kdy osoba povinná k dani koupila parcely, z nichž některé byly
učiněny součástí jejího osobního majetku a jiné byly učiněny součástí jejího podniku, a na všech
těchto parcelách nechala ve svém postavení osoby povinné k dani postavit nákupní centrum, které poté
stejně jako parcely, na kterých byla tato stavba postavena, prodala – musí prodej těchto parcel,
které byly učiněny součástí osobního majetku této osoby povinné k dani, podléhat dani z přidané
hodnoty, jelikož uvedená osoba povinná k dani jednala jako taková při tomto plnění.
Petar Kezić je podnikatel, plátce DPH. Jako soukromá osoba koupil sedm parcel. Dvě z nich
koupil od fyzické osoby, a dalších pět dalších od obchodní společnosti. Petar Kezić neměl při těchto
jednotlivých koupích povinnost platit DPH. Následně získal P. Kezić povolení pro výstavbu nákupního
centra na těchto parcelách a zahájil stavební práce. Pět naposledy koupených parcel učinil součástí
svého obchodního majetku, přičemž vycházel z hodnoty odhadované soudním znalcem. Petar Kezić si
naproti tomu ponechal dvě další parcely jako součást osobního majetku. Po dokončení prodal P. Kezić
nákupní centrum a sedm parcel, na kterých bylo toto centrum postaveno, dvěma obchodním společnostem.
Prodal zaprvé coby podnikatel část nákupního centra a pět parcel, na kterých byla tato část
postavena, přičemž kupujícím účtoval DPH na výstupu, a zadruhé coby soukromá fyzická osoba dotčené
pozemky, jakož i druhou část nákupního centra postavenou na těchto pozemcích, avšak neúčtoval DPH na
výstupu. Po této transakci byl vyzván správcem daně k zaplacení DPH i ze zbylých pozemků.
Soud dospěl k závěru, že vystupoval aktivně při prodeji i dvou zbylých pozemků a navíc na
nich provozoval podnikatelskou činnost s velkou investicí a nemůže být tedy na zbylé pozemky
nahlíženo jako na podnikatelskou činnost.
Soud měl v tomto případě zjednodušenou situaci, protože bylo zřejmé, že nákupní centrum
nestaví pro svoji vlastní potřebu. V praxi jsou však situace, kdy je postaven bytový dům pro
rozvětvenou rodinu a následně dojde k hádkám a jednotlivé byty se rozprodávají třetím osobám. Je
potom těžké rozhodnout, zda se tak děje ještě v rámci soukromé potřeby, či zda již byla překročena
neurčená adresa a jedná se o ekonomickou činnost.
Paušálně poskytované služby
Rozsudek soudního dvora Evropské unie ze dne 3. září 2015, ve věci
C-463/14, Asparuhovo Lake Investment Company,
dosud neuveřejněn v Úředním věstníku.
K předpisům:
§ 14 zák. č. 235/2004 Sb., o dani z
přidané hodnoty
§ 21 zák. č. 235/2004 Sb., o dani z
přidané hodnoty
1) Článek 24 odst. 1 směrnice Rady
2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném
systému daně z přidané hodnoty musí být vykládán v tom smyslu, že pojem „poskytnutí služby“ zahrnuje
smlouvy o předplatném na poskytování poradenských služeb podniku, zejména právní, obchodní a
finanční povahy, v jejichž rámci je poskytovatel k dispozici zadavateli po dobu platnosti
smlouvy.
2) Pokud jde o takové smlouvy o předplatném na poradenské služby, jako jsou ty, o které se jedná
ve věci v původním řízení, musí být čl. 62 odst.
2, článek 63 a
čl. 64 odst. 1 směrnice
2006/112/ES vykládány v tom smyslu, že k
uskutečnění zdanitelného plnění dochází a daňová povinnost vzniká uplynutím období, za něž byla
dohodnuta platba, a to nezávisle na tom, zda a jak často zadavatel skutečně využil služeb
poskytovatele.
ALIC je společnost, která uzavřela smlouvy o předplatném na poradenské služby v oblasti
podnikových financí, rozvoje obchodu, právního poradenství a služeb týkajících se informační
bezpečnosti s jinými společnostmi na dobu určitou do 5. března 2012. Tyto společnosti učinily
prohlášení, že podobnou smlouvu neuzavřely s třetími osobami, za což jim náležela odměna, splatná
každé pondělí po splnění těchto podmínek. Daňová správa měla za to, že nebyl předložen žádný důkaz,
pokud jde o druh, množství a povahu skutečně poskytnutých služeb, zejména žádný přímý doklad o počtu
odpracovaných hodin, a že nebyla poskytnuta žádná informace o způsobu, jakým byly stanoveny ceny
služeb. Dne 1. srpna 2013 vydala daňová správa opravný daňový výměr, kterým byl společnosti ALIC
zamítnut nárok na odpočet DPH fakturované poskytovatelkami.
Tento rozsudek odstraňuje pochybnosti u některých specifických služeb obdobných, jako jsou
například asistenční služby, kdy je těžké odlišit smlouvu založenou na převzetí rizik plynoucích z
náhodné a nepředvídané události od průběžně poskytované služby placené stejnou paušální částkou za
dané období bez ohledu na potřebu zákazníka službu v konkrétním období využít. Tento rozsudek tak
potvrzuje závěr Koordinačního výboru mezi MF ČR a KDP ČR č. 379/18.09.12.
Rozpočtové jednotky města jako subjekty se samostatnou právní subjektivitou?
Rozsudek soudního dvora Evropské unie ze dne 29. září 2015, ve věci
C-276/14, Gmina Wrocław, dosud neuveřejněn v
Úředním věstníku.
K předpisům:
§ 5 odst. 3 zák. č. 235/2004 Sb., o dani
z přidané hodnoty
Článek 9 odst. 1 směrnice Rady
2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném
systému daně z přidané hodnoty musí být vykládán v tom smyslu, že takové orgány veřejné moci, jako
jsou rozpočtové jednotky obce, o jaké se jedná ve věci v původním řízení, nemohou být považovány za
osoby povinné k dani z přidané hodnoty, jelikož nesplňují kritérium samostatnosti stanovené v tomto
ustanovení.
Spor byl v tomto řízení o to, zda rozpočtové jednotky vyčleněné z Wroclawi (obyvatele
tohoto města by asi nepotěšilo, kdyby věděli, že je jejich město v českém oficiálním překladu
nazýváno obcí) mohou provádět samostatnou ekonomickou činnost. Soudní dvůr Evropské unie dospěl k
závěru, že takové jednotky nemají právní subjektivitu, kterou má pouze Wroclaw.
Částečná úhrada majetku využívaného pro ekonomickou činnost
Rozsudek soudního dvora Evropské unie ze dne 22. října 2015, ve věci
C-126/14, Sveda, dosud neuveřejněn v Úředním
věstníku.
K předpisům:
§ 72 zák. č. 235/2004 Sb., o dani z
přidané hodnoty
Článek 168 směrnice Rady
2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném
systému daně z přidané hodnoty musí být vykládán v tom smyslu, že za takových okolností, jako jsou
okolnosti, jež jsou dány ve věci v původním řízení, přiznává osobě povinné k dani nárok na odpočet
daně z přidané hodnoty zaplacené na vstupu v souvislosti s pořízením nebo výrobou investičního
majetku pro účely zamýšlené ekonomické činnosti související s agroturistikou a rekreační turistikou,
který je na jedné straně přímo určen pro bezplatné využití veřejností a na druhé straně může být
prostředkem uskutečnění zdanitelných plnění, pokud existuje přímá a bezprostřední souvislost mezi
výdaji týkajícími se plnění na vstupu a jedním nebo několika plněními na výstupu, jež zakládají
nárok na odpočet, nebo se všemi ekonomickými činnostmi osoby povinné k dani, což musí ověřit
předkládající soud na základě objektivních skutečností.
Společnost Sveda, která poskytuje ubytování, dodávky potravin a nápojů, pořádání veletrhů,
kongresů, uzavřela smlouvu o státní dotaci s Národní platební agenturou při Ministerstvu zemědělství
na projekt nazvaný „Zážitková (naučná) stezka za poznáním baltské mytologie“ a bezplatně
zpřístupnila tuto stezku veřejnosti s tím, že agentura hradí 90% výdajů na uskutečnění tohoto
projektu, přičemž zbývající výdaje na uskutečnění projektu nese společnost Sveda. Správce daně
následně odmítl uznat nárok na odpočet s tím, že nebylo prokázáno použití pro ekonomickou
činnost.
Prodej bitcoinů
Rozsudek soudního dvora Evropské unie ze dne 22. října 2015, ve věci
C-264/14, Hedqvist, dosud neuveřejněn v Úředním
věstníku.
K předpisům:
§ 54 zák. č. 235/2004 Sb., o dani z
přidané hodnoty
1) Článek 2 odst. 1 písm. c) směrnice
Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o
společném systému daně z přidané hodnoty musí být vykládán v tom smyslu, že taková plnění, jako jsou
ta, o která se jedná ve věci v původním řízení, která spočívají ve směně tradičních měn za jednotky
virtuální měny „bitcoin“ a naopak a uskutečňují se oproti zaplacení určité částky odpovídající
marži, kterou představuje rozdíl mezi cenou, za kterou dotyčný poskytovatel měnu nakoupil, a cenou,
za kterou ji prodává svým zákazníkům, představují poskytnutí služby za úplatu ve smyslu tohoto
ustanovení.
2) Článek 135 odst. 1 písm. e)
směrnice 2006/112/ES musí být vykládán v tom
smyslu, že takové poskytování služeb, jako je to, o které se jedná ve věci v původním řízení, které
spočívá ve směně tradičních měn za jednotky virtuální měny „bitcoin“ a naopak a uskutečňuje se
oproti zaplacení určité částky odpovídající marži, kterou představuje rozdíl mezi cenou, za kterou
dotyčný poskytovatel měnu nakoupil, a cenou, za kterou ji prodává svým zákazníkům, představuje
plnění osvobozené od daně z přidané hodnoty ve smyslu tohoto ustanovení.
3) Článek 135 odst. 1 písm. d) a
f) směrnice
2006/112/ES musí být vykládán v tom smyslu, že
takovéto poskytování služeb nespadá do rozsahu působnosti těchto ustanovení.
Toto rozhodnutí se vzhledem k judikátu
C-172/96 First National Bank of Chicago dalo
očekávat. Setkal jsem se sice s názorem čelního představitele, že zdanění bitcoinů se vyřeší jejich
zákazem, ale život se na zákazy neptá a žije si vlastním životem. Není důvodu, proč bitcoiny
nepovažovat za jednu z měn.
Prodej neexistujícím subjektem
Rozsudek soudního dvora Evropské unie ze dne 22. října 2015, ve věci
C-277/14, PPUH Stehcemp, dosud neuveřejněn v
Úředním věstníku.
K předpisům:
§ 72 zák. č. 235/2004 Sb., o dani z
přidané hodnoty
Ustanovení šesté směrnice Rady 77/388/EHS ze
dne 17. května 1977 o harmonizaci právních předpisů členských států týkajících se daní z obratu –
Společný systém daně z přidané hodnoty: jednotný základ daně, ve znění směrnice Rady
2002/38/ES ze dne 20. května 2002, musí být
vykládána v tom smyslu, že brání takové vnitrostátní úpravě, jako je úprava dotčená v původním
řízení, která osobě povinné k dani odepírá nárok na odpočet DPH splatné nebo zaplacené za zboží,
které jí bylo dodáno, z důvodu, že faktura byla vystavena subjektem, jenž musí být s ohledem na
kritéria stanovená touto právní úpravou považován za neexistující subjekt a je nemožné určit
skutečnou totožnost dodavatele zboží, s výjimkou případu, kdy bylo s ohledem na objektivní
skutečnosti a aniž bylo po osobě povinné k dani požadováno provést ověření, která jí nepříslušejí,
prokázáno, že tato osoba povinná k dani věděla nebo musela vědět, že uvedené plnění bylo součástí
podvodu ohledně daně z přidané hodnoty, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu.
Ačkoli byly principy, obsažené v tomto rozsudku, vyřčeny Soudním dvorem Evropské unie již
mnohokrát, česká
judikatura
tyto názory neakceptuje, viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ČR
9 Afs 181/2014 ze
dne 21.5.2014,
9 Afs
152/2013 ze dne 12.2.2015 a
9 Afs
151/2013 ze dne 29.1.2015 Všechny rozsudky byly napadeny ústavními stížnostmi, které byly
omítnuty pro zjevnou neopodstatněnost. Je otázkou, zda se někomu podaří domoci se výkladu evropského
práva ještě před tím, než se Evropská unie rozpadne.