Cena obvyklá v judikatuře správních soudů

Vydáno: 48 minut čtení

Pokud mezi sebou spojené daňové subjekty uskutečňují obchodní transakce za neobvykle nízké či neobvykle vysoké ceny, hrozí jim „dodanění“ do obvyklých cen. Sporům se správci daně v této oblasti je věnován dnešní výběr z judikatury správních soudů.

Cena obvyklá v judikatuře správních soudů
Ing.
Zdeněk
Burda,
daňový poradce, BD Consult, s.r.o.
 
Z judikatury
Právním východiskem pro dodanění do ceny obvyklé je u daně z příjmů § 23 odst. 7 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o daních z příjmů“), pro oblast DPH pak § 36a zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů.
V našem časopise jsme se již problematice obvyklých cen věnovali v čísle 7/2012 v článku „Cena obvyklá v daňové judikatuře“ a v č. 4/2014 v článku „Cena obvyklá u pronájmu“. V úvodu si nejprve shrneme východiska z uvedených článků a budeme pokračovat další judikaturou.
Z rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2009, čj. 8 Afs 80/2007-105 (publikováno ve Sbírce rozhodnutí NSS 7/2009 pod č. 1852/2009) jsme se dozvěděli, že:
„Cenu sjednanou nezávislými osobami
v běžných obchodních vztazích za stejných nebo obdobných podmínek ve smyslu § 23 odst. 7 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů,
nelze obvykle stanovit jediným číslem, ale intervalem nejčastěji realizovaných cen.“
V praxi se může stát, že znalecký posudek obvyklé ceny předložený daňovým subjektem se liší od ceny zjištěné znalcem jmenovaným finančním úřadem.
Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 7. 2010, čj. 7 Afs 50/2010-60 (zveřejněném ve Sbírce rozhodnutí NSS 11/2010 pod č. 2138/2010) zjistíme, že:
„Má-li k téže otázce správce daně k dispozici dva rovnocenné, ale co do závěru odlišné znalecké posudky, nepřísluší mu, aby sám bez dalšího uvážil, který z nich použije pro rozhodná skutková zjištění a který nikoliv. Naopak je povinen odstranit jejich vzájemné rozpory a nesrovnalosti, a to především prostřednictvím výslechu znalce, popřípadě znalců obou. Nevedly-li by tyto výpovědi k ozřejmění vzešlých nejasností, bylo by namístě přistoupit k dalšímu znaleckému zkoumání nebo reviznímu znaleckému posouzení.“
Při stanovování ceny obvyklé je důležité, že v první fázi nese důkazní břemeno správce daně. V dalším „sbírkovém“ rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2011, čj. 7 Afs 74/2010-81, zveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí NSS 4/2012 pod č. 2548/2012, se dočteme, že:
„- K prokázání, že se liší ceny
sjednané mezi spojenými osobami od cen, které by byly sjednány mezi nezávislými osobami v běžných obchodních vztazích za stejných nebo obdobných podmínek (referenční ceny), musí správce daně na základě zjištění výše obou těchto cen provést mezi nimi srovnání.
Důkazní břemeno
ke všem skutečnostem, které jsou pro to rozhodné,
nese správce daně
(§ 23 odst. 7 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů).
- Referenční cenu může správce daně určit porovnáním skutečně dosažených cen shodné nebo podobné komodity mezi reálně existujícími nezávislými subjekty nebo (zejména pro neexistenci nebo nedostupnost dat o takových cenách) jen jako hypotetický odhad opřený o logickou a racionální úvahu a ekonomickou zkušenost.
Referenční cena je v podstatě simulace ceny vytvořená na základě úvahy, jakou cenu by za situace shodné se situací spojených osob tyto osoby sjednaly, nebyly-li by spojené a měly-li by mezi sebou běžné obchodní vztahy.
- Pokud
správce daně
zjišťuje referenční cenu na základě údajů o skutečně dosažených cenách shodné nebo podobné komodity mezi reálně existujícími nezávislými subjekty,
musí pečlivě zkoumat, do jaké míry byly tyto ceny dosaženy za stejných nebo obdobných podmínek, za nichž cenu sjednávaly spojené osoby,
a pokud se tyto podmínky liší, provést patřičnou korekci (§ 23 odst. 7 zákona č. 586/1992 Sb.).“
I když většinou dodanění do obvyklé ceny provádí ze svého popudu správce daně, můžeme se setkat se situací, kdy to naopak požaduje daňový subjekt. V případu řešeném Nejvyšším správním soudem dne 26. 2. 2009 pod čj. 7 Afs 110/2007-55, zveřejněném ve Sbírce rozhodnutí NSS 10/2011 pod č. 2402/2011, byl řešen prodej služebního automobilu zaměstnanci za neobvykle nízkou cenu. Zatímco správce daně požadoval zdanit rozdíl do ceny obvyklé daní ze závislé činnosti u zaměstnance, daňový subjekt deklaroval názor, že by naopak mělo dojít k dodanění do ceny obvyklé u zaměstnavatele. Správce daně i soudy však dali přednost zdanění daní ze závislé činnosti u zaměstnance.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2013, čj. 5 Afs 29/2012-47 stanovil závěr, že v
případě nepřiměřené ceny za reálně uskutečněnou reklamu nelze vyloučit celý výdaj, ale pouze „nepřiměřenou část“.
V kauze řešené Nejvyšším správním soudem 27. 6. 2007 pod čj. 1 Afs 60/2006-94 byla předmětem sporu správnost ceny nájemného stanovené mezi dvěma spojenými osobami. Pro řadu rozporů a chyb nepomohl daňovému subjektu ani znalecký posudek. Přitěžující byla skutečnost, že předmětná nemovitost se v dřívějších létech pronajímala „cizím“ osobám za podstatně vyšší cenu.