Kontrolní hlášení v příkladech

Dle prvních zpráv (k 30. 3. 2016) finanční správy podalo v řádném termínu nový výkaz 84 % měsíčních plátců daně a přibližně 4 % podání neodpovídala požadované struktuře souboru xml. Příklady z praxe však ukazují, že takové chyby nejsou jediné. V tomto článku si proto na příkladech ukážeme některé problematické oblasti.

Náležitou pozornost je třeba věnovat již úvodní stránce kontrolního hlášení, neboť mezi nejčastější formální chyby patří nevyplnění ID datové schránky nebo e-mailu plátce daně nebo jeho zástupce a chybné číslo finančního úřadu, které je v xml souboru a ve formuláři odlišné.

Je však otázkou, proč musí být např. údaje o ID datové schránky nebo e-mail vyplňovány do kontrolního hlášení, když je v některých případech správce daně nevyužije, případně mu jsou známé z jiných zdrojů.

Platební kalendáře, tj. doklady s rozpisem záloh na delší období, přinesly hned dva problémy. První se týká uvádění data povinnosti přiznat daň. Zatímco poskytovatel plnění (příjemce zálohy) poměrně jednoznačně určí, kdy úplatu přijal, nemusí touto informací disponovat odběratel (plátce zálohy). Generální finanční ředitelství však připouští, aby odběratel uvedl do kontrolního hlášení datum úhrady z jeho účtu. Přestože se tedy tato data mohou u dodavatele a odběratele lišit, neměl by být takový postup finanční správou rozporován.

Druhý typ problémů mají platební kalendáře společný se splátkovými kalendáři. Zatímco pro zatřídění dokladu do částí A.4./B.2., resp. A.5./B.3. je rozhodující celkový součet plnění na dokladu, uvádí se do části A.4. nebo B.2. kontrolního hlášení jen jednotlivé zálohy či splátky, které samostatně stanovený limit přesáhnout nemusí. V oddílech A.4. a B.2. kontrolního hlášení se přitom obvykle uvádějí plnění nad 10 000 Kč. Naznačený postup, který GFŘ zveřejnilo teprve v prosincových pokynech k vyplnění kontrolního hlášení, je tak jednou z výjimek ze systému, které způsobují při nesprávném nastavení účetního softwaru potíže.

Kapitolou samou o sobě je pak problematika různých interních storen, úprav účetních zápisů, rozúčtování na střediska apod. Tyto zápisy by se v kontrolním hlášení vůbec neměly objevit. Jejich odlišení od standardních opravných daňových dokladů, kterými se mění základ a výše daně nebo jen výše daně, je však v praxi problematické, nemluvě o situacích, kdy sice základ a výše daně zůstávají stejné, ale mění se jiné povinné náležitosti daňového dokladu (např. odběratel, DIČ, datum uskutečnění zdanitelného plnění apod.).

Někdy však k uvedení interního dokladu do kontrolního hlášení dojít může, a to plně v souladu s pokyny Generálního finančního ředitelství. Jde o situace, kdy je daň přiznávána, ačkoliv plátce daně nemá k dispozici daňový doklad – např. při pořízení zboží nebo přijetí služby z jiného členského státu.

Dochází-li k opravě základu a výše daně ve smyslu § 42 zákona o dani z přidané hodnoty, je plátce daně povinen ve lhůtě 15 dnů vystavit opravný daňový doklad, pokud měl povinnost vystavit původní daňový doklad. Oprava základu daně a výše daně, při které se snižuje daň na výstupu, je samostatným zdanitelným plněním, které se považuje za uskutečněné nejpozději posledním dnem zdaňovacího období, ve kterém osoba povinná k dani, právnická osoba nepovinná k dani nebo identifikovaná osoba, pro kterou se původní plnění uskutečnilo nebo která poskytla úplatu, z níž vznikla povinnost přiznat daň, obdržela opravný daňový doklad.

Naproti tomu odběratel ve vazbě na § 74 zákona o dani z přidané hodnoty musí provést opravu původně uplatněného nároku na odpočet za zdaňovací období, ve kterém se dozvěděl o okolnostech rozhodných pro vznik povinnosti ji provést. Opravu odpočtu daně plátce prokazuje opravným daňovým dokladem nebo jiným dokladem souvisejícím s opravou, popřípadě jiným způsobem. Pokud tedy odběratel v okamžiku podání kontrolního hlášení nemá k dispozici opravný daňový doklad, uvede do svého hlášení údaje dle interního dokladu a teprve po obdržení opravného dokladu interní doklad stornuje a uvede do řádného kontrolního hlášení opravný doklad, a to v měsíci, kdy tento doklad obdrží.

Kontrolní hlášení donutilo také některé plátce ke změně účtování o poskytnutých zálohách a následných vyúčtovacích dokladech. Zatímco ještě před několika měsíci byl mnohými subjekty běžně používán postup, kdy si plátce daně neuplatnil nárok na odpočet z dokladu o přijaté úplatě, ale až z hodnoty celého plnění na základě konečného vyúčtování, je dnes již nutné postupovat striktně dle zákona o dani z přidané hodnoty a uplatnit si nárok na odpočet ve dvou krocích. Plátce daně tedy nejprve uplatní nárok z dokladu o přijaté úplatě a jeho evidenční číslo uvede do kontrolního hlášení a teprve po obdržení finálního vyúčtování uplatní zbývající nárok na odpočet a do kontrolního hlášení uvede tento vyúčtovací doklad.

Kontrolní hlášení, které zavedla novela zákona o dani z přidané hodnoty účinná od 1. 1. 2016, nepřineslo pouze zvýšenou administrativu pro plátce daně, ale v některých společnostech vyvolalo potřebu změn procesů při oběhu dokladů nebo postupu účtování. Celkově lze konstatovat, že kontrolní hlášení je určitou inventurou v uplatňování DPH, neboť odhalilo celou řadu dříve používaných zjednodušujících postupů, které přísnému výkladu zákona o dani z přidané hodnoty neodpovídaly. Zůstává jen otázkou, zda byla tato inventura u všech plátců dotažena do potřebných detailů.