Věděl nebo vědět mohl - výběr z judikatury

Vydáno: 48 minut čtení

V poslední době výrazně narostl počet střetů mezi daňovými subjekty a správci daně v případech, kdy obvykle dodavatel nezaplatí či nepřizná daň a finanční úřad nechce uznat u odběratele nárok na odpočet DPH. Jedním z důvodů nepřiznání nároku bývá skutečnost, že finanční úřad má pocit, že oba subjekty byly na podvodu na DPH buď přímo domluveny, či alespoň odběratel nedostatečně prověřil svého dodavatele. Sporným otázkám z této oblasti je věnován dnešní výběr z judikatury správních soudů.

Věděl nebo vědět mohl – výběr z judikatury
Ing.
Zdeněk
Burda,
daňový poradce, BD Consult, s.r.o.
 
Z judikatury
Klíčovým ustanovením je § 109 zákona o dani z přidané hodnoty (zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů), který jako jeden z důvodů ručení příjemce zdanitelného plnění za daňovou povinnost poskytovatele uvádí případy, pokud v okamžiku uskutečnění zdanitelného plnění nebo poskytnutí úplaty na takové plnění věděl nebo vědět měl a mohl, že:
a)
daň uvedená na daňovém dokladu nebude úmyslně zaplacena,
b)
plátce, který uskutečňuje toto zdanitelné plnění nebo obdrží úplatu na takové plnění (dále jen „poskytovatel zdanitelného plnění“), se úmyslně dostal nebo dostane do postavení, kdy nemůže daň zaplatit, nebo
c)
dojde ke zkrácení daně nebo vylákání daňové výhody.
Tato velmi kontroverzní právní úprava vzbuzovala otazníky již při jejím přijetí. Předkladatelé zákona v té době slibovali, že skutečnost, že výše uvedené skutečnosti plátce DPH věděl či vědět mohl, bude prokazovat správce daně.
Tak tomu na jedné straně v některých případech skutečně je, na straně druhé však finanční úřady často v této oblasti přechází do protiútoku a (mimo jiné pod vlivem judikatury) vyzývají daňové subjekty, aby prokázaly, jaká opatření přijaly, aby „prověřily“ své dodavatele a nestaly se obětí či součástí daňového podvodu. Pro některé plátce tato situace může být velmi kritická, protože obvykle svého dodavatele prověří „kontrolou korunou“, tzn. nezaplatí za přijaté plnění dříve, než je jim poskytnuto. To však v řadě případů správcům daně ani soudům nestačí.
Vzniká tak logická otázka, co příslušné orgány přesvědčí, když je často jako nedostatečné shledáno předložení daňových dokladů, smluv, souhlasných svědeckých výpovědí apod. Situace se snadno může překlopit v hledání často banálních důvodů zpochybňujících „poctivost“ kupujícího s cílem jich na daňový subjekt shromáždit co nejvíce, aby kupující vypadal nedůvěryhodně.
Těmito důvody pak často mohou být skutečnosti, které nejsou nezákonné. Správci daně tak často zpochybňují hotovostní platby a preferují bezhotovostní, aniž je u nás hotovostní styk zakázán. Přitěžující okolností pak může být sídlo firmy na adresách, kde se vyskytují např. stovky firem, přičemž některé z nich mohou být skutečně nepoctivé. Na argument, že firma nepotřebuje kancelář na 24 hodin denně po celý týden, pak nebývá brán zřetel. Jako podezřelé se finančním orgánům může jevit např. i fakt, že dodavatel neuložil účetní závěrku do Sbírky listin v obchodním rejstříku apod.
 
1. Zdroje evropské judikatury pro rozhodování českých soudů
(podle rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 2 Afs 24/2007-119 ze dne 30. 1. 2008, zveřejněného ve Sbírce rozhodnutí NSS 6/2008 pod č. 1572/2008)
 
Komentář k rozsudku č. 1
Nejvyšší správní soud konstatuje, že na jedné straně daňový subjekt není povinen prokázat, že neměl zvláštní vztahy k dodavateli, protože by šlo o nepřípustné prokazování negativní skutečnosti. Na straně druhé však hovoří o nutnosti, aby odběratel prokázal, že plnění opravdu nastalo a že jako profesionál v oboru nemohl v okamžiku, kdy se plnění uskutečňovalo, tušit, že půjde o podvod a cituje přitom z judikatury ESD. Toto pochopitelné obecné kritérium „nevědomosti“ může být v praxi velmi složité konkretizovat. Kritéria zkoumání toho, co jako profesionál v oboru může daňový subjekt v okamžiku realizace obchodu vědět, nejsou nikde exaktně dána, a proto je těžké dopředu stanovit, jaký obchod bude či nebude v budoucnu zpochybňován, pokud se stane, že dodavatel svoji daňovou povinnost nesplní.
     
Shrnutí k judikátu
Nejvyšší správní soud podotýká, že stěžovatel nemá povinnost prokázat neexistenci „zvláštních vztahů“ se společností VEBAHN, spol. s r. o., ovšem nikoli proto, že by nenesl důkazní břemeno, nýbrž proto, že z povahy věci nelze prokazovat negativní skutečnost. Je však povinen prokázat, jak ostatně v souvislosti s uskutečněním samotné dodávky již výše naznačeno, že pohonné hmoty převzal od osoby, o níž se jako profesionál běžně vystupující v obchodních vztazích s ohledem na informace, které měl v době předání pohonných hmot k dispozici, mohl důvodně domnívat, že její jednání není vedeno podvodným úmyslem.
Jakkoli dosavadní skutková zjištění nenaznačují, že by se ve věci stěžovatele jednalo o tzv. „kolotočový podvod“, nelze zcela vyloučit, že za pomoci společnosti VEBAHN, spol. s r. o., byla krácena daň z přidané hodnoty. Bylo-li tomu tak, byl by pro posouzení stěžovatelova nároku na odpočet DPH rozhodující právě toliko jeho subjektivní vztah k případným podvodným jednáním, a nikoli subjektivní vztah fyzických osob, jejichž jednání je přičitatelné společnosti VEBAHN, spol. s r. o.
Proto by bylo možno na jeho věc aplikovat zásadu vyslovenou rozhodnutím Soudního dvora ES z 12. 1. 2006 ve věcech Optigen Ltd (C-354/03), Fulcrum Electronics Ltd (C-355/03), a
Bond
Hou