Nad povinností správce daně zachovávat mlčenlivost a k úvahám o možnosti jejího dalšího prolomení

Vydáno: 20 minut čtení

Povinnost mlčenlivosti, která je správci daně uložena § 52 a násl. zákona č. 280/2009 Sb. , daňový řád , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „DŘ “), je obecně považována za jednu ze základních charakteristik spojených s neveřejností správy daní. Ostatně i v § 9 odst. 1 DŘ je zásada neveřejnosti správy daní obecně poměrně jednoznačně charakterizována. Smyslem takto upravené správy daní je vytvoření prostoru pro co největší sdílení informací mezi správcem daně a daňovým subjektem a podpora daňového subjektu k dobrovolnému plnění daňových povinností beze strachu, že by tím utrpěla jiná oblast jeho života nebo snad dokonce samotná existence.1)

Nad povinností správce daně zachovávat mlčenlivost a k úvahám o možnosti jejího dalšího prolomení
Mgr.
Petr
Taranda
Jelikož povaha různých represivních opatření v činnosti správních orgánů tohoto státu začíná silně převažovat nad pozitivními motivačními prvky, které by daňové subjekty víc než dostatečně motivovaly k plnění veřejnoprávních povinností, hodí se stručné pozastavení nad další úvahou Ministerstva financí, která patří do kategorie represivních motivačních nástrojů a spočívá v tom, že se reálně uvažuje o tom, že by došlo k zúžení rozsahu daňové mlčenlivosti ve vztahu k vybraným daňovým subjektům. Úvaha, která je zatím známá širší veřejnosti, se vede tím směrem, že by finanční správa mohla zveřejňovat ty daňové dlužníky, kteří dluží správci daně více než milion Kč na daních, popřípadě jsou nějakým způsobem zapojeni do tzv. daňových podvodů. Bližší podrobnosti k tomuto záměru však prozatím Ministerstvo financí ani Finanční správa České republiky (ČR) nezveřejnily.2)
V následujícím článku bych se proto rád stručně zaobíral problematikou tohoto institutu ve vztahu k zamýšlenému účelu, včetně některých problémů, které se mohou v souvislosti s realizací tohoto záměru v praxi reálně vyskytnout.
 
K právní úpravě povinnosti mlčenlivosti
Jak již bylo zmíněno shora, právní úprava obsažená v vychází z toho, že osoby zúčastněné na správě daní a úřední osoby jsou povinny za podmínek stanovených nebo jiným zákonem zachovávat mlčenlivost o všem, co se v souvislosti se správou daní dozvěděly. Tato povinnost mlčenlivosti se vztahuje nejen na úřední osoby, ale též na osoby zúčastněné na správě daní. V kontextu s tím platí, že povinnost zachovávat mlčenlivost o všem, co se úřední osoby a osoby zúčastněné na správě daní dozvěděly při správě daní a v souvislosti se správou daní o poměrech jiných osob, je jednou ze základních zásad správy daní. Přitom je nutné poznamenat, že daňový subjekt není vázán povinností mlčenlivosti o informacích získaných nebo použitých při správě daní.3) Zákonem uložená povinnost