Zveřejňování fotografií pořízených ze záznamu kamerového systému

Méně rozšířená je však skutečnost, že i fotografie je zachycením osobních údajů a tedy i jejich zpracováním. Podle ustanovení § 4 písm. a) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně osobních údajů“), je osobním údajem jakákoli informace týkající se určeného nebo určitelného subjektu údajů. Subjekt údajů se považuje za určený nebo určitelný, jestliže lze subjekt údajů přímo či nepřímo identifikovat, zejména na základě čísla, kódu nebo jednoho či více prvků specifických pro jeho fyzickou, fyziologickou, psychickou, ekonomickou, kulturní nebo sociální identitu. Z pořízené fotografie lze ve většině případů subjekt údajů identifikovat, samozřejmě v závislosti na kvalitě této fotografie. Proto jsou-li portrétní fotografie systematicky zpracovávány, jedná se nepochybně o zpracování osobních údajů ve smyslu zákona o ochraně osobních údajů. Častým dotazem bývá, zda se při uchovávání fotografií nejedná také o zpracování citlivých osobních údajů. Uchovávání fotografií není samo o sobě posuzováno jako zpracování citlivých údajů vypovídajících o rasovém nebo etnickém původu, pokud nedochází k dalšímu zpracování, například k třídění subjektů údajů podle biometrických charakteristik vypovídajících z fotografie o rasovém nebo etnickém původu, k připojování slovně vyjádřených údajů o rasovém nebo etnickém původu k jednotlivým fotografiím apod.

Ke komplikacím ve vztahu k výše uvedenému dochází nejčastěji v případě, kdy správce osobních údajů vytvoří ze záznamu z kamerového systému fotografie a tyto zveřejní. Důvodem je obvykle snaha dopadnout pachatele přestupku či trestného činu. Podle názoru Úřadu pro ochranu osobních údajů je správce mimo jiné povinen podle § 5 odst. 1 písm. f) zákona o ochraně osobních údajů zpracovávat osobní údaje pouze v souladu s účelem, k němuž byly shromážděny, a nemůže je v žádném případě používat k jinému účelu. Zpracovávat osobní údaje k jinému účelu lze, jen pokud k tomu dal subjekt údajů souhlas. Je tedy nepřípustné, aby správce shromáždil osobní údaje k určitému účelu a následně je on sám nebo zpracovatel zpracoval k účelu jinému, což by pravděpodobně znamenalo, že subjekt údajů zůstane bez informace o tomto novém účelu. Tímto ustanovením se současně vylučuje možnost obcházení zákona o ochraně osobních údajů²⁾ a zároveň je kladen limit libovůli správců, kteří si často myslí, že mají-li nějaké osobní údaje, mohou s nimi nakládat dle svého uvážení a zpracovávat je v podstatě i za jakýmkoli jiným účelem. Snaha zákonodárce zde směřuje k tomu, aby správce nebo zpracovatel nemohl osobní údaje získané například pro poskytování zdravotní péče zpracovávat třeba pro komerční potřeby správce nebo zpracovatele nebo je pro tyto potřeby předávat dalším subjektům pro další zpracování s rozdílným účelem zpracování.³⁾

Je zde tak zohledněna i jedna ze základních myšlenek zákona o ochraně osobních údajů, a to, že právě subjekt údajů je tím, kdo by měl ve většině případů rozhodovat o zpracování svých osobních údajů a kdo by měl mít vždy minimálně přehled o tom, jak je s jeho údaji nakládáno, a to i v případech, kdy o samotném zpracování rozhodovat nemůže. Podle ustanovení zákona o ochraně osobních údajů jsou odchylky přípustné v případě, kdy tak správce činí se souhlasem subjektu údajů. Zákon o ochraně osobních údajů stanoví i další výjimky, přičemž rámec výjimek pro tyto případy je uveden v ustanovení § 3 odst. 6 zákona o ochraně osobních údajů.⁴⁾

Účelem zpracování osobních údajů kamerovým systémem obvykle bývá ochrana majetku a zdraví, zabránění vandalismu a prokazování trestné činnosti a přestupkového jednání, přičemž bývá předpokládáno předání státním institucím a zaměstnancům prošetřujícím trestnou činnost, škodní události, újmy na zdraví apod. Dosažení deklarovaného účelu však nelze zajistit zveřejněním fotografií.

Žádný obecně závazný právní předpis správci neumožňuje zveřejnit osobní údaje subjektu, který případně porušil některou ze smluvních povinností vyplývající ze soukromoprávních vztahů. Pokud dojde k ohrožení nebo ničení majetku účastníka řízení, lze podat podnět příslušným orgánům (orgánům činným v trestním řízení, přestupkovým orgánům), a nikoli nahrazovat jejich působnost.⁵⁾

V případě, že správci vytvoří a zveřejnění fotografie ze záznamu z kamerového systému v situaci, kdy dojde k nějaké škodě na majetku, argumentují obvykle ustanovením § 5 odst. 2 písm. e) zákona o ochraně osobních údajů, podle něhož může správce zpracovávat osobní údaje pouze se souhlasem subjektu údajů. Bez tohoto souhlasu je může zpracovávat, pokud je to nezbytné pro ochranu práv a právem chráněných zájmů správce, příjemce nebo jiné dotčené osoby; takové zpracování osobních údajů však nesmí být v rozporu s právem subjektu údajů na ochranu jeho soukromého a osobního života. Stejné ustanovení využil správce osobních údajů i v kauze zveřejněné nedávno, když uvedl, že veřejný zájem na zabránění trestné činnosti, případně dopadení pachatele, musí převážit nad zájmem na ochranu osobního údaje, podobizny, osoby v průběhu páchání trestného činu.

Úřad pro ochranu osobních údajů k tomu konstatoval, že je nutné rozlišovat mezi pořízením záznamu (tj. shromážděním osobních údajů) a jeho dalším využitím formou zveřejnění vůči v podstatě neomezenému okruhu osob. Uvedl také, že instalace kamerového systému v maloobchodní prodejně je v zásadě přípustná, je-li současně zajištěno právo zaměstnanců na ochranu před nepřetržitým sledováním na pracovišti a jsou-li řádně splněny další povinnosti správce stanovené zákonem o ochraně osobních údajů, například informační povinnost, registrační povinnost atd. Kamerový systém ale nerozlišuje mezi běžným nakupujícím a „zlodějem“. Na záznamu je tak zachycen kdokoli, kdo vstoupí do prodejny. Samotný záznam tak nemůže být nikomu zpřístupněn nebo zveřejněn, s výjimkou zákonem vymezených případů. Nelze připustit, aby osobní údaje všech, kteří do sledovaného a veřejností přístupného prostoru vejdou, byly zaznamenány a uchovávány a současně bylo ponecháno pouze na správci (tj. soukromé osobě), koho ze zaznamenaných označí za zloděje či jinak nevhodnou či závadovou osobu a fotografii či jinou část záznamu s touto osobou následně zveřejní včetně svého úsudku.

V takovém případě by byl každý ve svém každodenním životě vystaven neustálému sledování a monitorování a neměl by jistotu zda, kdy a v jaké souvislosti bude zveřejněna jeho fotografie či jeho další osobní údaje. Smyslem a účelem pořizování záznamu je zachycení podoby určité osoby přispět k její následné identifikaci a nalezení v případě, kdy je podezřelá z protiprávního jednání nebo kdy může ke spáchanému jednání poskytnout další informace. Toho lze dosáhnout předáním záznamu orgánům činným v trestním řízení. Ty mohou uvedenou osobu ztotožnit porovnáním s vlastními evidencemi. Pokud se toto nepodaří, mohou teprve poté zveřejnit v nezbytném rozsahu fotografii, a to na základě výslovného zákonného zmocnění dle § 81 písm. a) bodu 2 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii ČR. Jsou to pouze orgány činné v trestním řízení a soudy, které mohou určit, zda se v daném případě o porušení zákona jednalo či nikoli. Účel využití bezpečnostních kamer ve fázi zaznamenání protiprávního jednání spočívá pouze a výlučně v následném předání záznamu Policii České republiky (ČR), zveřejnění záznamu samotným správcem je v rozporu s tímto účelem.

Městský soud v Praze ve svém rozhodnutí čj. 11 A 77/2012, ze dne 19. května 2015. uvedl, že „tento závěr nelze zobecňovat a že otázku předchozího souhlasu subjektu se zveřejněním je nutné posoudit právě s ohledem na to, za jaké situace došlo ke zveřejnění fotografie a do práv jakého subjektu mohlo být zasaženo. Jinak by jakýkoli test proporcionality postrádal smysl. Zde na jedné straně stojí právo žalobce na ochranu vlastnictví a na druhé straně právo pachatele trestného činu na ochranu osobních údajů. Jestliže posuzujeme charakter a význam ochrany těchto práv, nelze nepřihlédnout k tomu, že subjekt, který zcela vědomě zcizil cizí věc, musel vědět, že jedná v rozporu se zákonem, neboť převzal do své dispozice předmět, který mu nenáležel. Vědomě tedy porušoval zákon, a to za situace, kdy na prodejně bylo veřejně deklarováno, že prostor je monitorován. Byl tedy srozuměn s tím, že jeho jednání je kamerou zachyceno. Nabízí se otázka intenzity ochrany subjektu, který vědomě disponuje s movitou věcí, která mu nepatří, a intenzity ochrany práv subjektu, který je v postavení subjektu, jemuž je narušeno jeho právo na ochranu majetku. Ze závěru Úřadu pro ochranu osobních údajů skutečně vyplývá, že staví ochranu soukromí pachatele trestného činu nad právo majitele na ochranu vlastního majetku. Nelze přehlédnout, že fotografie byla pořízena v průběhu páchání trestné činnosti a že zveřejnění fotografie na sociální síti vedlo k odhalení pachatele. Soud má za to, že pachatel trestné činnosti, který úmyslně odcizí majetek, který mu nepatří, musí počítat s tím, že jeho práva na ochranu osobní identity nebudou chráněna stejně jako práva osob, které jednají v souladu se zákonem. Soud nevidí důvod, proč by měla být poskytnuta ochrana pachateli trestného činu, a současně byla pokutou potrestána osoba, která se snažila pouze o okamžité zajištění navrácení svého vlastního majetku v hodnotě relativně vysoké. Skutkové okolnosti v této věci mají pak výrazný dopad na nebezpečnost jednání žalobce, které je jednou z podmínek pro závěr o tom, zda došlo ke spáchání deliktu. Soud má za to, že v daném případě nelze hovořit o nebezpečnosti jednání žalobce, jestliže využil svého práva na ochranu svého vlastnictví proti subjektu, který zcela vědomě jednal v rozporu se zákonem.“

Je tedy zjevné, že pohled provozovatelů kamerových systémů, u nichž došlo ke škodě na majetku, je diametrálně odlišný od pohledu Úřadu pro ochranu osobních údajů. Byť se soud přiklonil na stranu správce osobních údajů, je z hlediska případné sankce nepochybně bezpečnější předat záznam, na němž je zachycen trestný čin či přestupek, Policii ČR.